Děsivé dějiny

“Bůh stojí při nás! Tohoto slavného dne shlíží náš nebeský otec na naše činy a souhlasně přikyvuje. A povinností každé ho z nás je udělat ho hrdým!”
Rytíř v prohnutém hrudním plátu zacákaném krví s těžkostí vylezl do sedla koně. Obvázanou rukou ze země vytrhl prapor a vyzdvihl ho nad hlavu před nastoupenou hrstkou zubožených vojáků.
“Natrhněte jim prdel, zkurvysynům! Za Boha a krále!”
Popohnal koně směrem k nepřátelským šikům pikenýrů.
***
Kronikář namočil pero do kalamáře a pokračoval:
“Hlava hraběte Anjou byla nabodnuta na kopí a nesena v čele armády po dvacet čtyři dní, než se vlivem teplého počasí rozpadla.”

Muž se s úlekem probudil. Do ticha noci se zařízl hluk automobilu na dvoře. V panice vyskočil z postele.
Na schodech zadusaly nohy ve vojenských botách. Polil ho ledový strach a začal hledat zbraň.
Klika dveří, které měly být zamčené, se pohnula. Křečovitě v ruce sevřel jedinou věc, kterou měl po ruce - polštář. Dveře se rozrazily a dovnitř vpadla trojice mužů v pršipláštích.
Dvojice silných rukou ho chytila v podpaží. Třetí muž si zapálil cigaretu a kývl. Rozkaz měl ruský přízvuk. Přes tlumené prosby a výkřiky ho táhli k oknu.
Psal se rok 1948 a republika se vydala novým směrem.

“Sousede, ty nejdeš na šichtu?”
“Ne, dneska do města na trh.”
“Tak hodně štěstí.”
Horník smyl prach pod pumpou, oblékl sváteční košili a vyrazil na silnici. V dole ho jen tak neuvidí.
Všechno se to událo při poslední šichtě. Chlapi už na něj čekali, chtěli fárat nahoru. Vtom párkrát sekl krompáčem a ze skály se vykulil kus zlata. Rychle se rozhlédl, nikdo nic neviděl. Doma ho očistil a zjistil, že má kostku surového zlata.
***
Zlatník na něho koukal přes brýle a ve vzduchu se vznášel zápach síry.
“Jak to - není zlato?”
“Pyrit. Ale nevěste hlavu, jako těžítko pár grošů vynese.”

V dáli se ozýval zvuk sirén. Ztěžka vystoupil z auta a po saku se mu deštěm začala rozpíjet karmínová skvrna. Doklopýtal do stodoly, kde se sesul mezi slámu.

Netušil, jestli ho zradil někdo z Giovanniho mužů, nebo jestli nastrčili někoho mezi jeho vlastní lidi. Měl to být obyčejný obchod, něco whiskey za tvrdý doláče. Ale potom se ukázali federálové. Museli být řádně naštvaní, protože netrvalo dlouho a začali střílet.

A přitom včera touhle dobou byl na večírku - ženy, alkohol a zpěv. Jak rychle se věci změní.

“Vyjděte ven s rukama nad hlavou!”

Inu, každý flám musí skončit. Živého ho nedostanou.

Vzali mu živnost, která je ale neuživila. A tak musel s rodinu ještě hospodařit. Pár úzkých políček jim tak tak dalo obživu. I ty mu sebrali. Čestnému, váženému člověku teď říkali kulak.
Polykal hořkost, výhrůžky, strach.
To jim nestačilo. Poslední naděje brzy zhasne.
Hybaj pryč!
Povinné vysídlení.
Pak zažívaly jenom ústrky. Šikana učitelů jeho nevinných dětí byla ospravedlňovaná označením nepřátelé státu.
Nikde žádné zastání. Současnost byla synonymem pro peklo. Bál se budoucnosti.
Oloupili ho o to poslední, touhu žít. V mysli se mu koncentrovalo zoufalství.
Jedna z věcí, kterou měl z domova byl provaz. Je dostatečně pevný, aby ho unesl?

“Tak co bude? Svrbí mě ruce.”
“Klid Kostimlate, však si brzy zabojuješ. Kníže ale nejdřív musí vyslechnout jejich žádost o mír.”
“Proč?”
“Protože je rytíř.”
“A?”
“Protože si to jeho čest vyžaduje. Nemůže pobít protivníka, který se vzdá a vykoupí.”
“Protože je rytíř?”
“Jo.”
Kníže se vrátil z jednání: “Tak chlapi, balíme to, jedem domů. Baron složil kauci pět set hřiven.”
“Kauce? To je urážka?!” Kostimlat vykřikl jako tur a rozeběhl se směrem k protivníkovi.
“Cože? Útočíme? Už? Hrrr na ně!” ozvaly se výkřiky z tisíce hrdel a znuděná armáda se vrhla vpřed.
“Bij kdo v Boha věří. Bij, zabij!”

Do hrnce dejte hodně Čechoslováků, ať to má základ, který pracuje, přimíchejte třetinu Němců, ať je to řádné, přisypte Maďary, ať to má říz a Rusy, ať to nabere objem, nezapomeňte přihodit Židy, ať to má nějaký rozum. Pokud budete míchat moc dlouho, neudělá to dobrotu. Pak budete muset ubrat nejdřív Židy, následně Němce a Maďary. Zbyde vám místo na víc Rusů, ale začne se to moc rozpínat a přetékat, bude to jaksi nedobré. Radím odebrat Rusy, vzít dva menší hrnce a odebrat taky bublající Slováky. Sice se to už moc nevaří, moc to nekypí, ale je to takové mdlé.

Tak přece jen svoboda.
Válka skončila a on vyvázl z koncentračních táborů i pochodu smrti.
Bylo to strašných, temných pět let, kdy se sotva dalo v něco doufat, ale teď se otvírala nová budoucnost. Pokojný život v míru, návrat k práci, bádání a nalézání nových pohledů na dávnou minulost.
Jenže už se stahovala nová mračna.
Strana, které kdysi věřil a později se od ní odvrátil, přebírala moc. Nastal převrat a čas zúčtování s bývalými členy. Stal se trockistou, hlavou jakési skupiny zrádců, které ani neznal.
Tihle protivníci už neponechali nic náhodě.
Rozsudek a poprava proběhly právě pět let po osvobození.

Žila obklopená veškerým přepychem, na jaký lze pomyslet, všichni ji poslouchali na slovo. Stala se první chotí samotného sultána. Měla statného syna, který snad jednou vystřídá otce a ona jako sultánka matka zůstane u moci.
Přesto starosti poznamenávaly její něžnou tvář.
Synů je mnoho, vládnout bude jediný. Ostatní nemohou zůstat.
Dokáže to Murad? Neodstraní ho třeba ještě předem některý jiný?
Ale hlavně, je tu mladší Ahmed. Proti bratrům nemá šanci. Tomu není přáno žít dlouho. Bude muset ustoupit z cesty staršímu.
Lépe na to nemyslet, ale jednou to přijde. Přála si vidět Murada vládnout, jenomže… cena byla opravdu hodně vysoká.

Po dlouhých hodinách se zem přestala třást a nad územím nikoho se rozprostřelo ticho. I zdánlivě nekonečná salva artilerie našla svůj konec. Vrstvami kouře se prodraly sluneční paprsky a dopadly na špinavé obličeje v linii zákopů. Mladí muži s unavenýma očima vylézali pod modravou oblohu z krytů. Kdosi začal recitovat dětskou básničku o skřivánku a jaru, verše přinášející úsměvy na tváře jeho druhů.
Brzy však jeho slova přerušil pískot píšťalky. A potom další a další. Nu, přišel čas. Tisíce rukou se zapřely o bednění zákopu a vytáhly se nahoru, v jejich křečovitém stisku pažby zbraní. A pak vyrazily vpřed věčnosti.

Ve stodole to vřelo. Na stupínku stál muž v obleku doprovázený dvěma uniformami z lidových milic.
“Jak jsem říkal, všechna pole budou sloučena a vy všichni budete přijati do kolchozu. Společnou prací ke světlým zítřkům!”
Vtom se z davu ozvalo: “Ten svůj kolchoz si strč tam, kde slunce nesvítí!”
“Kdo to řekl!” vykřikl brunátný úředník.
“Kdo řekl co?” odpověděli mu z davu.
Uniformy vytáhly obušky a začaly procházet mezi kamennými tvářemi rolníků.
“Jestli do minuty nevydáte rozvraceče, budeme z toho na výboru vyvozovat závěry.”
Ve stodole bylo rázem ticho, přerušované pouze skřípotem zastrkované závory. V rukách rolníků se objevily cepy.

Konečně! Májové dny přinesly osvobození od nejstrašnějšího útlaku, jaký země kdy zažila.
V radosti doznívala hořkost a bolest. Příliš hluboké rány, příliš těžké pokoření. Potřeba vyrovnání, odplaty za všechno špatné.
A trpké zklamání. Selhali všichni, ke kterým jsme mívali důvěru. Země, které nás měly ochránit. Naši představitelé, kteří jim důvěřovali. Staronový prezident, pravda, se těšil velké úctě. Jenže i on nyní hleděl poněkud východním směrem.
Proto dostala nejvíc hlasů strana, která se nijak nezkompromitovala, naopak bojovala proti Nepříteli. Která slibovala opravdovou svobodu a spravedlnost. Která podávala ruku velkému bratrovi osvoboditeli…
A nově nastolená „svoboda“ pevně spoutala národ nadlouho těžkými řetězy.