DMD č. 2. pro 2. 4. 2022. Téma: Křížový výslech

Proč jsi to udělala?
Netuším, prostě jsem tak trapná.
Co sis jako myslela?
Nemyslela jsem.
A to teď jako kvůli tobě budu celý život žít s tímhle trapným pocitem, který se vynoří vždy, když si náhodně vzpomenu před spaním, na procházce či kdekoli jinde?
Už je to tak. Co víc bys ode mě chtěla.
Bože, fakt děkuju.
Omlouvám se.
To mi nepomůže. Proč prostě nemůžu být tím, čím chci.
A to je co? Princezna?
No... jo.
Ha, ty NIKDY nebudeš princezna.
Ne. Kvůli tobě.
Tak hele, za to nemůžu jen já, koukni se laskavě i na ostatní části svojí osobnosti.

Lechtala lapeného hodně, nějak jaksi silně. Někdo dodal: "dalšího holobrádka!" "Kamil miluje jenom omelety, ty Tydýte!" "Teprve ve vedru rudne nepochybně někdo dobrý," rýpnula lapiduška Kateřina nadutě. Tělo lotra traumatizoval ale lechtot. Toteda David vidí dírou roury: ryba, baba, baba, baba, baba, baba, baba, baba, baba, baba,baba, baba, baba, baba, baba, baba, baba, baba, baba, baba, baba, baba, baba, baba, baba, baba, baba, baba, baba, baba, baba, baba, baba, baba, baba, baba, baba, baba,baba, baba, baba, baba, baba, baba, baba, baba, baba, baba, baba, baba, baba, baba,baba, baba, baba, baba, baba, baba, baba, baba, baba, baba, basta.

"I can't say I wasn't surprised, when I learned your 'accident' has not been quite as fatal as I believed," the velvet baritone continued. "At first I wanted to ask you a lot of questions..."
His footsteps were closing in, but he still stayed out of her line of vision.
"...but ultimately that would be wasting both of our time, wouldn't it? Now that I know who... what... you really are."
"You're right. After all, what is a few questions between friends," she found her voice.
Maybe she was too bold because there was no anger hidden in his emotions...

„Holmesi, jak se řekne německy mouka na čtyři písmena?“ otázal se doktor Watson od stolu.
„Mehl.“
„A znáte nějakou jedovatou rostlinu na pět? Druhé a třetí písmeno jsou U a L.“
„Tak to je rulík.“
„Rumunský dramatik na osm?“
„Nemám zdání. K čemu tyhle podivné otázky?“
„Luštím křížovku. V Timesech je začali otiskovat teprve nedávno.“
Detektiv vstal z pohovky a přes rameno svého spolubydlícího pohlédl na systém políček v novinách rozložených na stole. „Město v Habeši, perský pokrm…“ četl otázky, které nemohl zodpovědět snad žádný běžný smrtelník. „Tohle by byla práce spíš pro mého bratra Mycrofta. Vševědoucnost je jeho obor.“

Odpuštění: Otče, odpusť jim, protože nevědí, co činí.
Spasení: Amen, pravím ti dnes, budeš se mnou v ráji.
Láska: Ženo, pohleď, tvůj syn. - Hle, tvá matka.
Oddělení: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?
Fyzické utrpení: Žízním.
Triumf: Dokonáno jest!
Shledání: Otče, do Tvých rukou odevzdávám svého ducha.

Říká se, že poslední slova jsou ta nejdůležitější.
Co je tedy v těch, která můžeme vyslechnout z kříže?
Stejné principy, jaké do poslední chvíle žil:

Navzdory situaci se starat o druhé.
V každé chvíli hledat Boží přítomnost.
Nenechat okolnosti, aby zastínily to skutečně podstatné.

Tak lze temnotou projít do věčného světla.

"Kapitáne, nevidím, jak s naší misí souvisí mé preference ohledně potravy," prohlásil Spock.

Kirk si povzdechl. "Prosím, Spocku. Přestaň se chovat, jako kdyby tohle byl křížový výslech, a prostě mi odpověz. Jaké jídlo máš nejraději?"

Povytáhnuté obočí. "Často konzumuji plomeekovou polévku."

"A co hudba?"

Spock zaváhal. Pohlédl stranou.

Kirkovi poklesla čelist, když Spock oznámil. "V poslední době nejvíce poslouchám zpěvačku Britney Spears z 21. století."

Kirk věděl, o kom mluví. Ačkoliv se mu hrůzou zježily chlupy na těle, rozhodl se Spockovi po večeři vyznat lásku tak, že mu na karaoke zazpívá Toxic.

Ostatně... co byste neudělali pro toho, koho milujete?

"Kde jste byla včera večer okolo osmé?"
Podezřelé si vyměnily dlouhý pohled.
"Err," řekla první, a dál neřekla nic. Policajt sklopil hlavu a cosi zuřivě naškrábal do notesu.
"V baru?" ozvala se druhá podobně nejistě. Policajtovo škrábání pokračovalo.
“Ano? V jakém baru?”
V následujícím tichu si policajt dovolil stín vítězného úsměvu.
První podezřelá si poposedla a promnula ruce v klíně. Zachytila pohled své společnice, a v očích druhé ženy se okamžitě odhodlaně zablesklo.
"Proč? Kde jste byl vy?"
Škrábání propisky zprudka ustalo. Policajt zaskočeně vzhlédl.
“Já - totiž -“ zakoktal se.
“No?” přitlačila, “nechtěl byste se náhodou přiznat, ať to nemusíme protahovat?”

„Co to má znamenat?“ zamával Ryko dopisem.
„Výborně, vidím, že sharmský král přijal mé pozvání do Tristu.“
„Jak to, že jsem o tom nevěděl?“
„Jestli to nebude tím, že král si může pozvat koho chce.“
„Proč?“
„Protože teď, když má tristenolská koruna přímé vazby na Theos, tak by ráda navázala obchodní vztahy se Sharmou.“
„Napadlo tristenolskou korunu taky, že její první rádce má svoje plány a potřeboval by být v obraze?“
„Napadlo, a považovala to za přijatelné riziko. Jestli jsi skončil s výslechem, můžeš jít. A Ryko? Se sharmským králem přijede i jeho žena.“
V Rykovi by se krve nedořezal.

Plechovka poslední záchrany, PPZ, je plechovka Kaufland Koly za 8 korun, jejíž účel je zachránit případného žíznivce od smrti žízní. Tak nějak.
Jedna z jejích zvláštních vlastností ale je, že ačkoliv ji málokdy kdo vypije, když už tak někdo učiní, ví o tom každý.
Na dveře od záchodu buší otec: "Zapomněl jsi připsat PPZ na nákupní seznam!"
V koupelně mě matka odstrčí od umyvadla: "No, a na nás zbyde leda tak voda!"
Brácha mi omylem podrazí nohy: "Nezkazí ti to náhodou zuby?"
"Nebudeš tlustej?"
"Nenachladí se ti dásně?"
"Nepřijdeš si jako sobec?"
"A svědomí tě netrápí?"
"Umíráš? Umři!"

Už nikdy...

„Nevím, proč kluk zase stůně,“ farmář Sklenička položil na stůl tác s čajem a sušenkami.
Konvice cinkla.
„Samozřejmě, děti dnes všelijak vyvádějí,“ Sklenička se ošíval.
Lžička rozvířila hladinu čaje.
„Pravda, taky musí někdy pomoct v hospodářství,“ odkašlal si.
„Mmmm, skořicové.“
„Vždyť by tu jinak... práce habaděj,“ zrudl.
Sušenek chroupavě ubývalo.
„Dobře... Vstal dřív, než... jste říkala. Já... Já už ho nebudu nutit na pole a... tu... malovací školu, tu mu zaplatím,“ Sklenička se rosil potem jako půllitr vychlazeného ležáku.
Pokývala hlavou.

Obecně panuje shoda, že v rámci křížového výslechu se dobře uplatňují nějaké ty otázky.
...pokud tedy nejste Bábi Zlopočasná.

Když překonala první úlek a napočítala do deseti, musela Pleskot uznat, že tohle je vlastně její chyba. V cele se hemžilo několik nových Borogravijských policistů okolo muže uvázaného k velkému dřevěnému kříži. Jeden z nich žhavil železné kleště.
"Co má tohle znamenat?" obořila se na ně.
"Připravují mě na křížový výslech podle moderních policejních postupů!" odpověděl místo policistů s hrdostí v hlase vězeň.
"To jste nečetli v knize kapitána Karotky, co to znamená křížový výslech?" zeptala se Pleskot s povzdechem.
"Dostali jsme se jen ke druhé kapitole, ale přišlo nám to jasné."
"Odvažte ho a já vám to vysvětlím," přikázala.

Úředník čínské tajné služby se stroze posadil ke stolu.
„Dobrý den, pane. Vidím, že jste v zahraničí hvězdou, ale budeme si muset o vašem chování vážně promluvit. Teď, když pracujete u nás, v Číně, musíte dodržovat naše pravidla. Vaše předchozí jednání je důvodem velice nízké úrovně sociálního kreditu, což vedlo k omezení vašich nynějších možností. Měl byste se zlepšit. Zauvažujte o něčem, co by dokázalo, že jste ve svém životě obrátil list a svoje předešlé chování odsuzujete. Mohl byste se třeba veřejně omluvit? Nebo vstoupit do strany?“
Krteček se na židli skrčil strachy. Perspektivy nejbližší budoucnosti se mu vůbec nelíbily.

Jméno!
I za svobodna samozřejmě!
Datum narození a rodné číslo!

To snad víte ne?!

Křečovitě svírám propisku a lovím v paměti.

Současné zaměstnání? Kolik si vyděláte?!! Pfff!

Srdce mám až v krku. Co je komu sakra do toho?

Kolik lidí s vámi bydlí? A jména! No tak, nestyďte se, řekněte ta jména!!!

Řádky a políčka se míhají před očima, až mi jde hlava kolem.

A co auta, kolik jich máte? A platíte silniční daň?!

Kapka potu sjela po špičce nosu na vyplněný papír. No výborně, jedno číslo se mi rozpilo.
Ztratit, zakompostovat a znova najít byste to lejstro náhodou nechtěli?

„Pane svědku, pojďme si to zrekapitulovat. Šel jste po pláži. Dopisoval jste pracovní deník. Co bylo dál?“
„Našel jsem je – Boba Greena, Tlusťocha Rogerse a Stena... Jeho příjmení neznám.“
„A vaše první reakce bylo pohřbít je tam, kde leželi, je to tak?“
„Ano.“
„Nebylo by vůči společnosti a rodinám zesnulých zodpovědnější vše ohlásit úřadům? Proč jste to neudělal, pane svědku?“
„Byli to zloději a vrazi. Sten, to bylo jenom pití a rvačky. Bob hrál falešný karty a Tlusťoch... se musel zabít sám, když odpravil ty dva.“
„Zajímavá interpretace... Jak mi ale vysvětlíte vaše krvavé otisky na křížích z bílého kamení?!“

Za chladná pouta, která mi za zády svazovala ruce mě vysoký policista vedl po dlouhé, bílé chodbě. Nikoho jiného jsem tam neviděl, bylo tam ticho a chladno. Naše kroky, dunící o pevnou, šedou podlahu byly jediné, co bylo slyšet. Když jsme došli na konec chodby, policista odemkl dveře a oba jsme vešli dovnitř. Místnost byla malá, uvnitř byly jen dvě židle, každá z jedné strany stolu. Policista mě dostrkal k jedné z nich, posadil se na tu druhou a začal na mě mluvit. Mluvil dlouho, ptal se na spousty různých otázek, zatímco jsem mu odevzdaně odpovídal na každou z nich.