Minerva

Plešatý tlouštík, kterého jsme potkali v hostinci U křivého kotlíku, byl sice odpudivé individuum, ale ukázal se být velmi silným kouzelníkem. Bohužel. Mudly nenáviděl víc než všichni čistokrevní britští kouzelníci dohromady.
Kouzlit dokázal i v silné opilosti, jen sebeovládání měl v těch okamžicích menší.
„Zabiju je, všechny je vyhladím…“ blábolil.
„Jak?“ zeptala jsem se opatrně.
„Pošlu na ně děsnou chorobu. Kouzelníci jsou na to odolný, ale voni vychcípaj. Sem ji vynalez.“
Máchl hůlkou.
„KOrona PRopukne!“
Na poslední chvíli se mi povedlo seslat zpomalující kouzlo. Odhaduji, že opozdí účinek o nějakých dvaapadesát let. To už si s tím mudlové určitě poradí.

Dřív se chodilo pro drby na tržiště, dnes do hospod. Nenápadně jsem poslouchala dvě postarší kouzelnice u sousedního stolu.
„Slyšela jste, že Harold nemůže?“
„Co jako? Přijít sem?“
„Ale houby, něco jinýho, však víte… Byl prej u léčitele a ten mu řek, že je to úplně beznadějný.“
„Vopravdu? Jakože už nikdy???“
„Jak jsem koupila, tak prodávám.“
„A takovej to byl štramák.“
Ozvalo se uchechtnutí.
„Ještě je, ale…“
Zamnula jsem si ruce. Brzy to budou vědět všichni.

Moje kouzlo impotence bylo účinné a naprosto neodhalitelné. Podle propočtů bude spolehlivě fungovat nejméně čtyřicet let.
Jestlipak bude Harold v devadesáti ještě pořád štramák?

Plešatý tlouštík se jmenoval Ludvík. Měl celou řádku pochybných přítelíčků. Pokud jsem nebyla s Haroldem, který s nimi vycházel skvěle, vyhýbala jsem se jim jako vlkodlak stříbru. Proto jsem, když jsem na ně náhodou narazila U křivého kotlíku, tiše zaplula do sousední kóje. Nevšimli si mě.
„Jak Harold zvládá tu svoji křepeličku?“ hlaholil Ludvík.
Zadržela jsem dech.
„Dyť víš, pouští jí tu svou nevodolatelnou muziku a vona je pak povolná jak vovečka,“ chechtal se jeho kumpán.
Mé omámení prasklo jako skořápka ořechu. Pochopila jsem všechno.
Ten hajzl!
Tohle si s ním vyřídím!!
Zabiju ho!!!
Klid, Minervo, musíš na to chytře.

„Zvládat přeměňování na brilantní úrovni, je jako umět tisíce řemesel. Oprýskanou omítku přeměníš v blankytný obklad se zlatými ornamenty, plechovou mísu ve vanu se lvíma nohama, trubky posbírané na smetišti ve zlaté kohoutky. Ztrouchnivělá podlaha se změní na zámecké parkety, pár prkének se stane historickým dubovým nábytkem. Křišťálový lustr jsem nepotřeboval kupovat, vykouzlil jsem ho z pivních lahví.“
Rozhlédla jsem se, Harold měl nepochybně pravdu, jeho dům to dokazoval… i když interiér byl poněkud okázalý. Přeměňování je skutečně zázračné, ale vkus nikomu nepřičaruje.

Přes všechnu nádheru, kterou jsem viděla kolem, byl Lucčin domov, s láskou budovaný vlastníma rukama, nekonečně útulnější.

V poslední době se mi zdálo, že věci jsou jiné, než jak vypadají.

Socialismus s lidskou tváří byl podle mne pořád pouhý socialismus, jen tvářinku měl trochu líbivěji namalovanou. Asi jako nehezká dívka, která jde na novoroční ples. Občas si s ní i někdo zatančí, jenže každý bál jednou skončí.

Z domova přicházely zprávy, že pod povrchem poklidnosti to začíná vřít – vzduchem zněla nabubřelá čistokrevná hesla, Británii znovu začaly strašit bílé masky Smrtijedů… A ministerstvo se tvářilo, že kouzla jsou všemocná, a zametalo špínu pod koberec.

Zneklidňovalo mě to…

Ale pořád jsem měla nepříjemný pocit, že to nejdůležitější mi uniká.

Haroldova otázka mne rozrušila. Horečně jsem rekonstruovala náš vztah krok za krokem: Těšila jsem se, že budu studovat u proslulého mistra… Respektovala jsem jeho znalosti… Ze zdánlivě nechtěných doteků se mi dělalo nevolno… Jeho uhánění jsem se bránila zuby nehty… Milovala jsem ho… Cože??? To ne! Promerlina, opravdu může fungovat ovlivňovací kouzlo???
Já ho nenávidím!!!

„Minervo??? Poslechni si naši oblíbenou hudbu…“

Něžné tóny mne začínaly oplétat, divoká melodie, která je vystřídala, rozjařila mou duši. Hudba hladila, konejšila, vzrušovala. Zapomněla jsem na všechno, o čem jsem před chvíli přemýšlela. Akord, který koncert uzavřel, se proměnil v jediné jméno.
Harold!
Miluji ho!

Eugenia Jenkinsová, která vystřídala na pozici ministra kouzel Nobbyho Leache, se od něj v mnohém liší. V první řadě je ženou, a to ženou nesmírně velkolepou. Zda je její sošnost způsobena enormním množstvím sušenek, které se nyní na ministerstvu vyskytují v hromadách o výšce poloobra, je otázka. Jisté však je, že paní ministryně na tuto laskominu nedá dopustit, museli si je tedy oblíbit i veškeří návštěvníci a zaměstnanci ministerstva.
Proslýchá se, že recept na tyto jedinečné sušenky dovezl jakýsi Tom Rojvol Raddle odněkud z Albánie. Vděčnost přináleží i Abraxasi Malfoyovi, jehož firma sušenky vyrábí, za nečekanou podporu nové paní ministryně.

Lucka upřímně nesnášela svou šéfovou – soudružku do morku kostí. Měla jsem to pochybné potěšení ji potkat a uznávala jsem, že je opravdu jedovatá jako běhnice. Nenáviděl ji kdekdo, ovšem kreativita Lucčiných nadávek byla mimořádná:
„Rozporcuju ji na malinkaté čtverečky a vyskládám z nich rudou hvězdu na Letné… Namelu ji nadrobno a udělám z ní konzervy pro soudruhy na Kubě… Splácám ji do kuličky a skutálím z Petřína až k Leninovi do mauzolea…“
Jelikož jsem vytušila, že si soudružka svou obecnou neoblibu vlastně hýčká, ušklíbla jsem se: „Zkus se na ni sladce usmát. Vsadím se, že to ji zabije docela spolehlivě.“

Jaro jiskřilo smíchem, vonělo sluncem, zvonilo nadějí. Tou ve společnosti i tou v mé duši.

Vybudujeme socialismus s lidskou tváří.
Vybuduji si konečně pevný vztah.
Nedovolíme nikomu, aby se vměšoval do našich věcí.
Nedovolím nikomu, aby to pokazil.

Obavy opatrníků se zaháněly mávnutím ruky.

Vážně si myslíte, že se za nás vedení postaví? - Určitě, Dubčekovi věřím.
Vážně si myslíš, že tě miluje? - Určitě, vím to.
Co když nás Rusáci nenechají být? - No a? Tak si svou svobodu vybojujeme!
Co když se jim doma nebude Harold zamlouvat? - No a? Zvládnu ho obhájit před celým světem.

Naděje i jaro se zdály nekonečné.

Když se Elen konečně zbavila mravenců, přilítla ke mně jako fúrie.
„Ta… ta… tvoje švadlenka!“
U Salazara, co teď? Improvizuj, Minervo, improvizuj!
„Co ta s tím má společného?“
Tak honem, co mám vymyslet?
Pak jsem si uvědomila, čím se Elen před chvílí cpala.
„Nejedla jste náhodou kaviár?“
Nechápavě kývla.
Chytla jsem ji za ruku.
„Patrně jste se ho dotkla. A pak šatů. To nevíte, že se tento typ korálků s kaviárem nesnese? Je třeba je držet striktně oddělené. Jinak dojde k interakci. Stačí se dotknout jednoho a už se to nekontrolovaně šíří…“
Merline, takovou pitomost mi ani ona neuvěří.
Uvěřila!

„Faraoni jedny zatracený,“ lamentovala domácí.
Faraóni? Tady?? Teď???
„Mravenci,“ vysvětlila bytná, když viděla můj nechápavý pohled. „Ty potvory vlezou všude.“

Přeměnit brouka na knoflík je v Bradavicích učivo třetího ročníku. Na schopnostech kouzelníka ovšem závisí, jak dlouho brouk knoflíkem zůstane.

„Jé, to jsou krásné korálky,“ jásala Lucka, když zase jednou přišla na návštěvu. „Takové zlatavé. Odkud je máš? Můžu si je vzít? Našila bych je na šaty tvé známé Elen.“
Elen byla mimořádně protivná manželka pražského lektvaristy. Kývla jsem.

To, že se zlaté korálky proměnily ve stovky mravenců právě uprostřed plesu, nebyl nedostatek mých schopností. Naopak. Finito incantem zvládám skvěle.

PODZIMNÍ VÝSTAVA KVĚTIN – PŘÍLEŽITOST, JAK POTĚŠIT VAŠE ŠEDÉ, MODRÉ I ZELENÉ OČI

Výstavu pro vás připravil Československý svaz zahrádkářů, místní organizace Zelená fiala
Místo konání: Praha, Bílá hora, Růžová alej 35
Koná se: 25. října 1967, od 9 do 18 hodin
Naše spoluobčany zveme na podzimní výstavu květin, které pro vás vypěstovali členové místního svazu zahrádkářů. Čekají vás růžové, žluté sasanky, fialové podzimní astry i zářivě oranžové jiřiny.
Černou barvu nechte doma. Navlékněte modré nebo oranžové svetry a těšte se na modré nebe nad hlavou.
Vstupné: 3 Kč, děti do 6 let zdarma.
Rudá hvězda věčně září nad socialistickými zahrádkami.

Návštěvu Petřínské rozhledny jsem mistru Haroldovi nedokázala odmítnout. Ale byla jsem obezřetná.
Jak hrdě zdůraznil, díky umístění na kopci sahá do stejné výšky jako věž Eiffelova. Na vrchol prý vede 299 schodů.
Stoupali jsme vzhůru, mistr těsně v mých patách. Jeho ruka na železném zábradlí občas překryla mou. Dech se mi napětím zasekával. Co teď?
Na dvoustém devadesátém schodu jsem zakolísala a prudce do mistra vrazila. Zatímco já se zachytila zábradlí, on se řítil dolů. Rychle jsem zamumlala polštářové kouzlo. Přece jen jsem ho nechtěla zabít.
„Strašně mě to mrzí, mistře,“ lkala jsem nad jeho zhroucenou postavou.
Lžu jen výjimečně.

Plešatý tlouštík, kterého jsme potkali v hostinci U křivého kotlíku, byl sice poměrně odpudivé individuum, ale ukázal se být velmi silným kouzelníkem. Bohužel. Mudly nenáviděl víc než všichni čistokrevní britští kouzelníci dohromady.

Kouzlit dokázal i v silné opilosti, jen sebeovládání měl v těch okamžicích menší.
„Zabiju je, všechny je vyhladím…“ blábolil.
„Jak?“ zeptala jsem se opatrně.
„Pošlu na ně děsnou chorobu. Kouzelníci jsou odolný, ale voni vychcípaj. Sem ji sám vynalez.“
Máchl hůlkou.
„KOrona PRopukne!“

Na poslední chvíli se mi povedlo seslat zpomalující kouzlo. Odhaduji, že opozdí účinek o nějakých dvaapadesát let. To už si s tím mudlové určitě poradí.

Z domova:

Vzhledem k neustále narůstajícímu šíření volných myšlenek na území ČSSR, které se z mudlů přenáší i na kouzelnickou komunitu, zapomínající pak na Zákon o utajení, vyhlašuje Ministerstvo kouzel toto opatření:
VŠEM KOUZELNÍKŮM SE ZAPOVÍDÁ POUŽÍT VÍCE NEŽ TŘI KOUZLA DENNĚ.
V případě neuposlechnutí, bude patřičný kouzelník neprodleně zbaven magie a vyhoštěn z území státu. (Kouzelníci se do dnešní půlnoci dostaví na ministerstvo kouzel, kde budou jejich hůlky opatřeny hlídáčkem.)
Opatření neplatí pro motáky a kouzelníky mladší jedenácti let, dosud nevlastnící hůlku.
Opatření vchází v platnost zítra, 5. dubna 1968 v 0.00 hodin a bude platit do odvolání.