DMD č. 9. pro 9. 4. 2020. Téma: Držkopád

Každého v životě čekají nějaké pády, menší či větší.
Jeho potkala nejdřív pořádná smůla, potom neuvěřitelné štěstí.
Když se onoho osudového dne ubíral do úřadu, snad něco tušil. Nepokoje se stupňovaly, pánové mluvili o tom, že se možná něco chystá.
Když přišli, možná doufal, že zůstane jen u slovních půtek.
To, k čemu nakonec došlo, asi nečekal.
Tím spíš ho nenapadlo, že dojde řada i na něj. (Možná na sebe trochu upozorňoval.)
Ale dopadl hladce, nejlépe ze všech.
A díky tomu získal později velké bohatství, dům na Staroměstském náměstí a šlechtický titul.
Filip Fabricius von Hohenfall, pán z Vysokého pádu.

„No to byl hroznej trapas. Vůbec o tom nechci ani mluvit. Do toho obchodu už nikdy nejdu!“ Práskla dveřmi a hodila kabelku na stůl. „Je mi úplně fuk, že nebudeme mít co k večeři. Večeře až do odvolání ruším. Prostě chápeš to, napřed mi prodavač, fakt velkej fešák, mimochodem, musí říct, že za sebou táhnu kus toaleťáku přilepenýho k botě, pak jsem u pokladny zjistila, že nemám peněženku a nakonec uklouznu před všema na schodech. Zvedal mě nějakej děda berlí. Takže večeře nebude. Boha, takovej držkopád už jsem dlouho nezažila.“
„Cože?“ probral se z letargie. „Že bude k večeři dršťková?“

“Proboha! Cos to dělal?”
Na prahu dveří stál mladý muž a s připitomělým úsměvem držel před sebou omlácený hrnec. Jeho obličej však ze všeho nejvíc připomínal sekanou.
***
“To si pošmákneme, chlapci, že jo!” pochvaloval si mladík.
S řinčením zamkl dveře do bytu a zvedl z botníku krásně vonící hrnec. A protože měl naspěch, bral schody po dvou. Co čert nechtěl, uklouzl. Ještě stačil během pádu stočit hrnec pod sebe a chránit ho vlastním tělem
Avšak, kdyby mohl, obličejem by do schodů vyryl brázdu. Zastavil se až v mezipatře, šťasten, že z hrnce nevylil ani kapku.
***
Dršťky,” odpověděl se zřetelnou námahou.

Adamova duše pomalu stoupala temnotou.

Pozvolna si začala uvědovat, že něco není úplně v normálu. Chtěla se rozhlédnout, ale tento koncept zde nedávál smysl.

Snažila se vzpomenout na poslední vzpomínku.

Byl hezký slunečný den, venku spoustu lidí. Vybavovala si jízdu na kole. Adam si užíval jízdu po lesní cestě. Všechno bylo jako obvykle, cesta pěkně ubíhala pod koly. Pozvolna začal znít takový zvláštní syčivý zvuk. Adamovi už chvíli unikala duše a ani o tom nevěděl. Prošlo mu hlavou, že takový zvuk ještě neslyšel.

Najednou se svět otočil vzhůru nohama.

A pak, pak už nebylo nic.

Adamova duše dál stoupala temnotou.

Tentokrát to vypadalo slibně.
Tábor na samé hranici Zaslíbené země, ve stínu akáciových stromů.
Dostanou tu novou interpretaci Zákona a nového vůdce pro cestu přes Jordán.
A požehnání od proroka "spřáteleného" národa, který jim měl zlořečit.
Jejich nepřátelům vnukne nápad, jak se jim přece jen dostat "na kobylku".
Kde nezabere mužská síla, pomůže ženská svůdnost.
Smilstvo vedoucí k modloslužbě prorůstá řadami národa jako mor.
Když proti němu soudci zasáhnou, zbyde tváří dolů v prachu dvacet čtyři tisíc mužů.
Pohromu zastaví až kopí, kterým jeden z kněží připíchne k zemi midjánskou princeznu i s milencem.

Nebudete mít jiného boha mimo mne!

"It's been a while since I've seen Crawley," Aziraphale said, aiming for nonchalance. Michael turned and raised an eyebrow. Perfectly, of course.

"You can't possibly not have heard."

"Heard what?"

"For goodness' sake, have you been sleeping again? Why do you like that so much?"

"It's comfortable," Aziraphale shifted uncertainly. "Erm, you were saying?"

"You did hear about Lucifer?"

"Yes, of course! What does..." He looked at Michael's smug face. Oh, surely, surely not.

"No surprise there. He was always shifty."

Aziraphale looked past Michael, to the gaping hole that was being rebuilt into a staircase. And his face fell.

Vítejte u dnešního závodu v běhu grafu do kopce! Na startu už se připravují: DOW index, akcie Tesly, Bitcoin, Litecoin, Ethereum, akcie Apple, Microsoftu a IBM.
Vše je připraveno .. a START!
Závodníci vystartovali z plných sil rovnou vzhůru do kopce a dávají do toho vše, jen IBM vypadá, ze si šetří síly. Po chvíli je však jasné že zůstává pozadu, tak pridává, aby se mu souteři neztráceli v dáli tak rychle.
Co se to ale děje? Dráha pod našimi závodníky ztrácí tvar a propadá se ... všichni závodníci do jednoho padají na držku do propasti ... Kdo se z toho vzpamatuje nejlíp?

„Pán je suchar, huh?“ ucedil děda, když se mu nedostalo očekávané plácavé odpovědi, ale na omluvu dotčené slečně to nevypadalo. „Dobrá, jak chcete, ať je po vašem. Já jsem Rick Sanchez, nejchytřejší savec ve vesmíru a v tuhle chvíli jedinej z nás tří, kdo má šajna, kde to kurva jsme. Tak šoupejte nohama a sledujte, jak nás z toho dostanu...“
Kdyby pak jenom zakopl o šutr a padl držkou do písku, bylo by to jistě humorné.
Jenže on zakopl o šutr, padl držkou do písku a z toho písku vyskákala hromada ozbrojenců s modrýma očima, což ten vtip trochu zabilo.

Stopařův průvodce po Galaxii, vydaný mamutím nakladatelstvím v Malé medvědici, je vskutku pozoruhodná kniha.
Pod heslem létání se dozvíte asi toto: Létání je umění, nebo spíš fígl. Ten fígl spočívá v tom, praštit sebou o zem a netrefit se.

Bude to trvat ještě nějakých 500 let, než se kniha vyskytne na Zemi a i tak si ji žádný pozemšťan nepřečte.

Leonardo se tedy musel při stavbě kluzáku spoléhat pouze na sebe. A jelikož na ten fígl ještě nepřišel, dopadl jeho 84. pokus o létání stejně, jako všechny předchozí. Vyhrabal se z trosek zničeného ne-letounu a přepočítal si zuby i končetiny.

Hana držela v náručí to mrně. Johana a kluci se kolem ní shlukli a zvědavě pokukovali. Auto před domem prásklo do gum a s kvílením se ztratilo mezi paneláky. Mrně na Hanu vesele poulilo oči.
„Mimina se takhle nechovaj,“ prohlásil Vít.
„Mělo by vřeštět,“ doplnila Johana, „ale nevřeští.“
„Přísahali jsme věrnost, že o dítěti nebudeme pochybovat,“ připomněl Jakub a nastalo ticho, přerušované jen jejich dechy a zvuky města na pozadí.
„To je to, co potřebujeme,“ rozhodla Hana konečně, „musíme mít kontrolu.“
„Máš skoro exekuci na krku,“ poznamenal Jakub.
„Houbelec,“ zavrtěla hlavou Hana, „to mrně to neví. Prodáme dodávku. Tohle ustojíme.“

August Rätzel, feuilleutonista, vkráčel do redakce novin Neue Freie Presse v lehkém obláčku květinového parfému. Zástupce šéfredaktora odolal nutkání váženému kolegovi a kolegyni v jedné osobě na přivítanou políbit ručku.
„Máte pro mne něco, Herr Helbich?“ zeptala se Aneta s úsměvem. Ovzduší redakce ji vždy nenápadně ponoukalo k dobrému rozmaru.
„Obávám se, že máte obdivovatele.“ Uvozovky v jeho hlase křičely jako parní lokomotiva. Podal jí obálku z hrubého papíru. Adresát: August Ratsel, špína. Dopis uvnitř byl stručný: „Až tě podkám, rozbyju ti dršku!! Takovej držkopád si ještě nezažil. Chcýpni.“ Podepsán třemi křížky.
Aneta se rozesmála, Rätzel radostí zapředl – advenit gloria!

Ten sen se mu poslední dobou vracel.

Řítil se obrovskou rychlostí k zemi. Chtěl roztáhnout křídla, ale nemohl se pohnout.
Jeho zoufalé paralyzované tělo se rozpadalo na atomy chvíli rozžhavené, chvíli mrazivé. Duše kvílela děsivým křikem prostupujícím celou jeho podstatu.
Bezmocně sledoval, jak se blíží zemský povrch.

Pravda, spát nepotřeboval. Ale byl na to zvyklý.
Teď trávil dlouhé hodiny nad knihami. Když mu už ani tohle nepřinášelo pokoj, zmítal se v chaotických modlitbách.
Vytoužený klid mu přinášely jen chvíle s Crowleym. O to hůř ale pak prožíval svou noční můru. Bylo to varování?
Potřeboval cítit Boží přítomnost.
Ale Bůh neodpovídal.

The main mission - get the tefact.
Secondary - get the intel on the assassin. Or the assassin.
Don’t kill him, unless you really have to. He is worth more alive.
Risa moved slowly and steadily towards the hidden artefact. She didn’t try to hide, on the contrary.
As she stopped by the invisible tefact, she felt the other magic move.
She didn’t hear a thing.
Damn he is good.
It moved faster... now it almost touched her.
So he needs answers as well.
One movement - she took the tefact. Second - she grabbed the cloaked hand.
And jumped.
Jumped down the cliff.

Je mi jasné, že to bude bolet. Neodvratně se přibližující povrch zemský žádnou jinou možnost nedává.
Sotva se stihnu zamyslet, kde se stala chyba.
Můžu si za to sám. Nechal jsem se strhnout. Ale jak mě mohlo napadnout, že mi jedno malé ohlédnutí tak rozhodí rovnováhu?
Jen jsem se chtěl mrknout, co je nového!
Gravitace je neúprosná, ze spárů mě nepustí.
Mým osudem je kolize.
Vnější vrstva vezme při průletu atmosférou za své, ale stejně mě zbývá ještě pořádný kus.
Dinosauři zvědavě vykukují z podrostu.
Jo kluci, mám takový tušení, že vás můj držkopád bude bolet ještě víc než mě.

Pro svůj plán se vybavila dokonale: model dostatečně dlouhých, rozevlátých šatů, které nenuceně courala po zemi, doplnila o vrcholně nepohodlné lodičky. Pak už bylo potřeba pouze vytvořit dokonalé vizuální lákadlo pomocí celého kufříku líčidel a dalších obličejových upravidel.

Zpočátku bylo zapotřebí zhodnotit situaci. Především vystopovat trajektorii, po které se následník trůnu pohyboval po sále, a vytipovat si nejvhodnější lokaci pro vlastní představení.

Závěrečný tah - akce! Intenzivní oční kontakt - metrové umělé řasy a výrazné barvy ve tváři zajišťují pozornost. Natrénovaná otočka... přišlápnutí vlečky... ladný pád do náruče...

Rada pro všechny, které mají plán - ve skutečnosti zas až tak rychlé reflexy nemají!!