DMD č. 20. pro 20. 4. 2020. Téma: Magické proužky

Tapíří juniorská plavecká reprezentace řeší nevídaný incident. Mezi sportovce se vloudil mladý divočák a několik měsíců s nimi trénoval, aniž by to kdokoliv odhalil.

„Plavec byl talentovaný, přesto dával přednost rochnění v brouzdališti. Kolegové z družstva se mu navíc posmívali pro netypicky malý nos,“ vypráví trenér týmu. „Pruhování měl ale ukázkové, takže nebyl důvod k pochybnostem.“

Pravda se provalila ve chvíli, kdy se na trénink přišel podívat plavcův otec a všechny zaujal svými kly.

Ze strany prasečího sportovce nejspíš nešlo o zlý úmysl ani pokus o podvod. Spekuluje se, že se spíše jen vnitřně cítil být příslušníkem jiného živočišného druhu.

„Uhuhúúú! Jsem tady!“ upozornil na sebe Kocour, když tanečním krokem vstoupil do kokpitu. „Mrkejte na můj novej oblek! Neni ten tygří vzor kouzelnej?“
„Tvůj nový oblek nikoho nezajímá, ty pruhovaná nádhero s mozkem velikosti mravenčího bobku,“ přerušil ho Rimmer. „Potřebujeme druhého pilota. Jestli odtud co nejrychleji nevymanévrujeme, tak nás vtáhne támhleta černá díra."
„Černá? Kde to žiješ, ty předpotopní strašáku? Letos frčí výrazný barvy!“
„Koukej si sednout za knipl, Kocoure,“ vložil se do věci Lister. „Jestli nás to vcucne, tak skončíme slisovaný jak plechovky od ležáku."
„Do kostky?!“ vyděsil se Kocour a hned obsadil své místo. „Loňskej vzor nemůžeme riskovat!“

"Mami, mami, mami!"
Kouzelná formulka, stokrát opakovaná, proráží hladinu lidské důstojnosti a ona má chuť se rozječet. Jen před malou chvilkou ho uložila ke spaní.
"Mami, mami, já chci číst!"
Samozřejmě. Půjde.
Nenávidí tlusté medvědy, nenávidí nemoudré zbytečné sovy, nenávidí hloupé, tupě zírající králíky ani depresivní osly (ona sama je depresivní osel!).
Rytmické pohyby - postel, kniha, celou noc dokolečka totéž.

****

"A pak Tygr, který si pořád nedal pokoj a stále něco dělal, něčím se zabýval, neposeděl, obeskákal ze samé radosti palouk na svém proužkovaném ocase."

"Mami?"
Poprvé za rok soustavného čtení jí přeruší.
"Mami? Tygr je jako já."
Rozpláče se.

"So it's a bridge."

Thor waved a hand, blinking up at the clear sky. "It's..." he frowned. "You wouldn't understand.

Tony chewed the blade of grass in his teeth. "Try me."

"How much do you know about the mathematics of curved-space structures?"

"Enough."

"It's all about the... manifolds of nontrivial topology."

Tony sighed. Thor was drunk out of his mind, but he had centuries of knowledge locked in that mind.

"...so then... the regions contains a quasi... permanent intrathingy. Universe."

"And that looks like a rainbow."

"Stripes," Thor agreed.

"The Bifrost is magic stripes." Tony sighed.

"That's what I said."

"Už jseš hotová?" volala na ní mamka.

"Jasný, už jdu!" křikla z pokoje, než vyšla do předsíně.

"Ale to ne. Okamžitě si jdi převlíknout ponožky! Máš vystoupení, nemůžeš jít v proužkách, vem si něco decentního!"

S povzdechem se šla převlíct, brumlajíc si pod fousy celou cestu autem.

Vystoupení bylo propadák, ale aspoň hlavně že vypadala slušně. Prý to vyjde jindy! Jako doposud!

Jenže.

Doposud měla vždycky na sobě své proužkované ponožky! Proč to ta mamka nechápe! I kdyby mělo jít jen o její pocit, byly magické a nosily jí štěstí.

Štěstěna dává magii tomu hravému, co přináší do života radost.

“Matko! Nehrabala ses mi ve skříni?”
Vousatý muž v plášti posetém hvězdami se hrabal v obstarožní almaře.
“Matko!”
Do dveří vešla postarší žena s natáčkami ve vlasech.
“No co, udělala jsem ti tam pořádek. Dokud bydlíš pod mojí střechou, budeš dodržovat pořádek. Až se odstěhuješ, dělej si co chceš. Doufám že to bude brzo…” dodala potichu.
“Měl jsem tady boty! Kde jsou?”
“Ty starý adidasky, s proužkama? Chtěla jsem je vyhodit, ale klukovi od sousedů se líbily…”
Muž se chytil za hlavu.
“To byly moje sedmimílové boty! Rozchází se, každá ukročí sedm mil na jinou stranu!”
Zvenku se ozval výkřik.

Jsou zelené, modré, červené, jednou za uherský rok se zjeví fialový. Magické proužky na doporučených dopisech, elegantně osekané na doručenkách (pokud je někdo nerve jako vlkodlak ovci). Barvy do papírování vnáší trochu té radosti. Někdy až moc.
Kolegyně Veronika, pohybově nadaná mladá babička s rudou trvalou, stála ve frontě na kulaté razítko. Za horkého dne se ovívala svazkem pestrobarevných doručenek a tichoučce si cosi prozpěvovala pod vousy. S postupujícím čekáním rostla hlasitost.
„Jsem poštovní víla...“ Mávání doručenkami jako vějířem.
Vedoucí směny třikrát pomalu zamrkala. „Jdu pro testr.“
„Jsem poštovní víla!“ Baletní poskočení.
Vedoucí pobočky nemrkala vůbec. „Snad je pod vlivem.“

Zapálené ohně vrhaly děsivé tančící stíny na lesní mýtinu. Obklopovalo je dusné ticho, chvílemi přerušované šuměním větru, či zakrákáním ptáků.
Na pokyn kněžky přistoupila blíž. Pozorovala, jak kolem nich ženy z covenu vytvořily kruh a začaly zpívat. Doprovázely je rytmické údery bubnů, které pronikaly až do hrudí a roznášely vibrace jako nákazu.
Kněžka ponořila dva prsty do nádoby a promluvila k jejich božstvu. Pomalým tahem jí nakreslila dlouhý pruh od ramene až po prsty. Brzy měla proužky nakreslené po celém těle. A každý měl svůj vlastní účel. Zavřela oči a nadechla se. Vůně jehličí se mísila s kovovým zápachem krve.

Hermiona zcela netypicky zaklela a mrskla hromadou papírů o zem. Proužky výstřižků a pergamenů se rozlétly po podlaze, ale na pokyn hůlky se opět spořádaně seřadily.
Její k dokonalosti dovedenou nástěnku Salazarova spolku mládeže opět někdo „sabotoval“. Předpokládala, že je to součástí její systémové šikany a že to někdo dělá z donucení. Možná Justin. Ona se s tím patlá, Justin se s tím ničí a nějaký kretén nahoře se baví.
Profesorka Sinistrová měla mít narozeniny, takže jí na vlastní triko věnovala část prostoru na nástěnce. Zbytek musela se skřípěním zubů naplnit druhým prosincovým oslavencem, ministrem Raddlem.
Justine, je to tvoje.

"Vždyť víš, jak to dneska chodí. Pravdu ti nikdy neřeknou. Dělají na slušnejch lidech pokusy!"

"A kdo?"

"No oni. Ti co tohle všechno řídí."

"Aha. A jaký pokusy?"

"No třeba tyhle chemtrails! To je pokus na lidech, to ví každej!"

"To jako i na mně?"

"To je jasný! Na tobě, na mně, na každym kdo k nim nepatří."

"A jak to dělaj?"

"Mají na to letadla, shazujou z nich na nás takovej prášek. A z toho jsou pak lidi neplodný a maj rakovinu a homosexualitu!"

"No nekecej, hustý!"

"Nekecám. Vždycky, když vidíš na nebi takový ty pruhy, tak zrovna práškujou."

Uther Pendragon rozčileně přecházel po místnosti. "Artuši, musíte prohledat prádelnu a všechny tam vyslechnout!"

Artuš potlačil zívnutí. Bylo velmi brzy ráno. "A co se vlastně stalo?"

Uther ukázal na tuniku položenou na židli. Byla modrá s růžovými proužky. "Tohle mi dneska ráno přinesli. Nic takového přece nenosím, musí v tom být zapletena magie!"

Artuš povytáhl obočí. "Myslíš, že ti tam někdo dal magické proužky?"

"Chci, abyste toho čaroděje hned našli!"

"Určitě je jenom omylem vyměnili. Zeptám se pradleny."

Merlin poslouchající za dveřmi si oddychl. Vážně nechtěl nikomu vysvětlovat, jak se mu při honu šotka v prádelně stala menší kouzelnická nehoda.

„Muldere, kouzla neexistují…“
„Vážně ne?“ Mulder poklepal na novinový článek.

V jihozápadní Anglii se včera stala prapodivná událost. Svědkové tvrdí, že z opuštěného údolí blízko Plymouthu se linula zelená záře a byly slyšet hrozivé výkřiky. Později oblohu zaplnil zvuk motoru, který se přibližoval a oddaloval. Policii bylo několikrát nahlášeno, že se ulicemi města pohybují podivná individua v dlouhých černokněžnických hábitech s nějakými proužky v rukou. Sally Whiteboroughová tvrdí, že jde o příslušníky sekty černé magie, kteří jsou zodpovědní za včerejší události.

Mulder na Scullyovou vyzývavě hleděl, jako kdyby článek dokazoval všechny jeho teorie. „A ty jsi říkala, že kouzla neexistují.“

Ženské slzy rozhodí každého muže, drsného bystrozora nevyjímaje. A vůbec nezáleží, že dotyčná není humanoid a má teprve šest let. Sirénka plakala a plakala.

„To ji nemůžete uklidnit!“ zavrčel.
„No tak, neplač, Kétó,“ utěšovala ji matka a s obavami pohlédla na muže zákona, ten otráveně zavrtěl hlavou.
„Když,“ smrk, „já jsem chtěla vidět,“ smrk, „kruh kouzelných proužků,“ popotahovala malá.
„Kouzelné proužky,“ podivil se bystrozor.
„Před rokem nám teta poslala pohled ze Stonehenge. Malé se moc líbil. Kamenům říkala magické proužky. Bohužel, nedostaly jsme se tam.“
Muž obrátil oči v sloup, popadl obě sirény za ruku a přemístil je ke svatyni.

Na některé nástrahy rodičovství se nepřipravíte. Na spoustu ano, protože existují skvělé zdroje. Tak jsem třeba hledala látkování, jelikož přece nebude problém používat látkové pleny. Oproti jednorázovkám to vypadalo ekologičtěji i ekomomicky. Mít dítě je drahej špás.
Když si teď představím, že bych látkovala, jímá mě hrůza. Keksík je sice zlaté dítě a těch plenek moc nespotřebuje, nevadí mu totiž v pleně sotva cmrndnuto, ale! Jednorázovky mají spoustu výhod, třeba nepotřebujete návod... Omyl! Jakožto čerstvá matka jsem měla tolik načteno, že jsem se popisy na obalech nezabývala. Takže jsem ty kouzelné proužky objevila až díky švagrové dva týdny po porodu.

Ostrý zub rozřízne zemi vedví. Zlovolné pletence, které ji svazovaly, jsou zpřetrhány. Země vydechne. Jeden pruh tam, druhý vedle něj. Tam a zpátky dokud si volci nevyžádají přestávku.
“Nemusíš to dělat,” řekne Libuše. Sleduje jak si muž otírá pot z čela.
“Jsem Oráč,” odpoví.
“To jméno zajistily jiné brázdy, ty opředené magií.”
“Magie potu, kterým si lidé dobývají živobytí, je snad něco míň?” obrátí se k ní. “Jsem Oráč. Odvrátím-li se od půdy, zapomenu-li jak se starat o jediné pole, jak bych pak mohl být dobrým správcem celé země?”
Usmál se na ni a ona věděla, že si vybrala dobře.