Krutá budoucnost

Probudilo mě bušení na dveře.
„Policie, otevřete!“
Popadnul jsem batoh a pádil o dvě místnosti dál, oblékaje se za běhu. Oknem do zahrady, ze zahrady přes plot a už jsem mizel v dál. Moje další kroky vedly do přístavu, musel jsem zmizet. Několik hodin jsem se potloukal po arkádách ukryt v davu. Jen co se na město začal snášet soumrak, zaskočil jsem pro transpondér za Rolfem. Tam mě ovšem opustilo štěstí, chlupatí mi byli v patách. Stačil jsem ještě aktivovat transpondér, když mi policejní střela vykousla krvavý koláč z košile. Vše se setmělo.
Probudilo mě bušení na dveře.
„Policie, otevřete!“

Pět kroků tam, deset zpátky... Místnost, kterou zná jen po hmatu.

Jak je tu dlouho? Pět let, možná deset? Paměť mu selhává a tmu už nedokáže rozehnat ani tím nejprimitivnějším zaklínadlem. Poučili se.
Hada lze pomalu zabíjet jen v temnotě. Když vědí, čím ho udržet při životě...

Křísne prostředníčkem o čáru ohně pod kořenem palce, ale jiskřička sotva stačí na připálení cigarety.
Nechají ho tak věčně? Copak se nenajde nic, co by jim ještě mohl nabídnout...? hledí na své stařecké ruce se skvrnami od žíravin a nikotinu, dokud ohnivá čára hoří.

Jak dlouho ještě...? Pět vteřin, možná deset?

Zase zhasla.

Propočty vycházely dokonale. Pouhých patnáct minut po přistání už čelili na pahorku dubnovým větrům. Od metropole je dělil sráz a pod ním se jako tlustý had plazila řeka. Celá scenérie vypadala mírumilovně.
„Připomínám,“ řekl xenobiolog, „že se jedná o PŘÁTELSKOU návštěvu. Terrani jsou tvorové jako my.“ Srst na krku se mu zježila, čímž prozradil jisté pochybnosti.
Ale Kapitán byl ksdhfgir činu.
„Co je támhleto?“ ukázal.
„To prstencovité kolo? Zřejmě trenažér. Pojdme ho prozkou…“

BOING!

„Tumáte, hajzlové hnusný! Jirko, pocem! Ty potkani už lezou z tý pitomý Vltavy až do vinice!“
Zahradník zhnuseně otřel okraj rýče. Jediné proměnné, se kterou nepočítali.

Niki měl volné odpoledne.
Nepřátelský klan trpaslíků ho zrovna porazil na hlavu, takže měl hraní pro dnešek dost.
S kamarády momentálně nechatoval, naštvali ho.
Šel tedy ven. Chodil pasážemi, nahlížel do oblíbených obchodů. Chvilku pozoroval vodotrysk v Alfa Centru.
Nakonec šel zase jednou hlavní ulicí až na konec.
Ke zvláštní ceduli Vstup na vlastní nebezpečí. Kolem rostly stromy, mnohem neuspořádaněji než v parku Alfa Centra. Měl přísně zakázáno chodit dál.
Doma už byla máma. Telefonovala. Trpělivě tu hodinu počkal, pak se na to místo zeptal.
Podivila se. „Tam končí město. Dál už není nic. Jenom les. Nikdy tam nechoď, slyšíš?“

Nikdy by nepřekročila zákon. Neukradla by rohlík, dokud by nezmírala hlady.
Jenže teď do města pronikla válka. Některé ulice se staly bojištěm. Jinudy se s opatrností dalo projít. Znala svoje průchody. Věděla, kde hnízdí ostřelovači.
Když to neudělá nikdo jiný, musí ji zachránit sama. Jinak ji ti neznabozi unesou a přinejlepším sprostě zpeněží.
Mozek se jí bouřil, když desítkou palicí odrovnala bezpečnostní sklo. Přitiskla si ji na hruď a prchala do bezpečí.
Ve Stříbrné jí cestu zastoupil vyděšený mladíček. S namířenou devítkou.
Náraz ji skolil.
Probrala se za tmy. Před poslední stránkou zdeformovaná kulka. Za poslední stránkou její tepající srdce.

Čangl Li Pcheng se na tuto dovolenou velmi těšil. Už samotná cesta, let suborbitálním letounem z Šanghaje do Londýna stála za půl roku odříkání a šetření. Stejně tak let obstarožním Boeingem 777 z Londýna do EU.
Nejvíc ho ovšem zaujala benzínová pumpa postavená uprostřed polí, bez příjezdové cesty.
"Proč tam stojí tamta pumpa?" zeptal se jednoho z místních.
Mladík se zadíval tím směrem: "No, přestal se prodávat benzín, a chyběly peníze ze spotřební daně. Tak Unie vyhlásila dotace na stavbu pump."
"A zabralo to?"
"Ale jistě!" Rozzářil se mladík, "postavilo se jich tisíce. A do roku 2040 prý předeženeme USA."

Česká republika, rok 2028
Podle zákona číslo 666 vydaného Ministerstvem pravdy o Presumpci viny, schváleného milovaným panem prezidentem Jiřím Paroubkem, jsou všichni občané země vinni.

Praha, rodina Novákových, děti: 2, otec: řidič autobusu, matka: prodavačka v řetězci Český svět. Oba podniky vlastněné státem. Čistá společná mzda: 18 tisíc.

Otec: „Dneska mě obvinili, že jsem svezl důchodce zadarmo.“
Matka: „Můžeš dokázat nevinu?“
„Ne.“
„Za kolik to bude?“
„Čtyři tisíce.“
„A svezl?“
„Svezl.“

Zákon 666, §3 – v případě, že občan nemůže prokázat nevinu, může zakoupit odpustek (viz. tabulka níže), který nevinu nahrazuje. Ministerstvo pravdy po-té vydá příslušné potvrzení ve 13 kopiích.

Generál se zahleděl do dáli. Na obzoru se tyčilo hejno kruhových budov, od jejichž stříbro-šedého povrchu se odráželo slunce. Odhadoval, že v každé z nich je několik tisíc lidí, možná podstatně víc, pokud se vládě nepodařilo zadržet zoufalé davy z okolních měst.

Města už samozřejmě neexistovala, nukleární exploze je smetly. Kruhové budovy stály jen díky svým olověným protiradiačním štítům.

Generál se usmál. Chvíle vyzkoušet tajnou zbraň nastala. Do budov se zabodl jediný paprsek. Budovy jakoby zmizely – na obzoru se mihotalo jen rozprášené olovo. Olověné kruhy se pomalu rozplynuly ve vzduchu a s nimi i poslední naděje jedné ze světových velmocí.

"Zabíjí. Je silně toxický."...hmm..zajímavé čtení. Odložila referát, který měla dcera do školy opravdu pěkně zpracovaný a zamyslela se. Trezor se zbraněmi byl zamčený, ale věděla, kde jsou klíče. Byly tam náboje. Vyrobené z olova. Byla tam i olůvka, návnady na ryby. Zabíjení, to bylo jeho...brát životy.
A teď? Otrava olovem v jídle. Trvá to dlouho, ale je to poměrně jisté. Zasmála se. Řešení měla celou tu dobu na dosah ruky. Začne hned zítra. Vyšla před dům a zadívala se na oblohu. Olověné mraky se jako na znamení v kruzích rozplynuly a jí pohladily po tvářích paprsky slunce.

“No meat today,” says the sales girl, shrugging apologetically. Olga nods and leaves. She knows there is meat - just not for people like her. She snatches the last can of soup from an empty shelf, nearly wrestles a hungry man for half-rotten vegetables.

It’s like being on a diet, she imagines. Her mom told her about diets - when she was young, most people had food. Often too much.

Nowadays, only important people get to eat their fill. Crops are dwindling. Olga and her likes are disposable, unimportant. So they “diet”. Except dieting isn’t supposed to make you die, is it?

The captain was the last man awake, his crew already slumbering in hypersleep chambers - unless, of course, you counted Vick, the ship’s AI.

“I’ll take it from here, captain,” Vick said melodiously. “Don’t worry.”

The captain nodded and laid down. “Thank you.”

Centuries later, the ship reached its destination... a destination that was no longer there. Gliese 667 Cc was gone.

The mission had to continue, Vick knew. The human body, however, is frail. The crew had 300 years, not nearly enough to the next habitable planet.

Slowly, the oxygen flow stopped.

Vick's mission was the only thing that mattered.

They count the children every night. They weigh and measure them, mark their progress.

In the whole history of the institution, not one of the children went missing. Until now.

Nobody understands how it happened. Such a security leak could shut them down.

*

Ken knows he shouldn't be outside. But he also knows they're going to kill him. He figured that out when some of the other kids were taken away. He's almost the right size. His bloodtype is the desirable kind. His skin is white.

They were going to sell him for spare parts to fix some rich kid.

I'm writing to you from the last bastion of our race, as the last survivor of our species. We have been a great civilization, the likes of which the universe had never seen before. We came from the oceans, crawled ashore and over the course of millenia, we have risen to the stars.

We had never learned one crucial thing, though - namely that all people are equal, that all deserve to live. And so we fought until there was nothing to fight over.

Our home planet is gone, as are our colony planets. Humanity finally reached the end it deserved.

V laboratoři to vřelo. Nervózní byli všichni.
„Takže jako co?“ škrábal se na bradě profesor.
„Co jako co, je to v prd*li,“ stroze odpověděl asistent.
„Jste se zbláznili, musíme něco udělat nebo celé lidstvo bude ovlivněno!“ téměř řvala docentka od chemiků.

Strojem času poslali do minulosti „impulz“. Tím ovlivnili duševní mentalitu Ježíše a ten místo aby svým učedníkům rozdával moudra, dělal si z nich srandu.

Náhle se zablýsklo a před nimi se zjevil stříbrný robot. Kovovým hlasem oznámil: „Jsem z budoucnosti. Pomocné inženýrsko filozofické komando androidů. Vaši chybu jsme napravili. Ježíš již není vtipálek, impulzem jsme z něj učinili politika.“

Když si představujeme mimozemské bytosti, má naše mysl sklon ubírat se směrem, který nám je i přes rozdíly v detailech povědomý. Dvě nohy a ruce, vzpřímený trup, hlava s očima, která ač jsou například mandlová, přecejen připomínají oči lidské.

A tudíž si při prvním kontaktu s mimozemskou civilizací lidé ani neuvědomili, že jsou svědky historického momentu. Nejen kvůli nekvalifikovanosti jedinců, kteří mimozemšťany spatřili - také kvůli tomu, že si cokoliv, co je nám tak cizí, interpretujeme po svém a podvědomě hledáme spojení s něčím známým.

Tak došlo k tomu, že první mimozemšťané skončili v hrnci s vřící vodou vedle pozemských humrů.