Krutá budoucnost

Dva divoši byli tři.
Tři mušketýři byli čtyři.
V tanku nebyli čtyři, ale bylo jich celkem pět, a to i bez psa.

Zdá se, že autoři se již odnepaměti řídí marketingovou poučkou o tom, že číslovka v názvu prodává. V naší moderní době ovšem čtenář vyžaduje preciznost, nespokojí se chybou hned v názvu díla. Vzhledem k tomu, že autoři trpí nutkavou potřebu uvádět v titulu konstanty, s jejichž přesností mají naprosto zásadní potíže, doporučujeme zvážit jistou mírou neurčitosti.

Navrhujeme upravit názvy známých románů například takto:
Blíže neurčený počet roků samoty,
20 000 +-367 mil pod mořem
nebo
Průměrně pět malých prasátek.

Postava navlečená v cárech proti-radiačního obleku se prodírala troskami města. Vůkol se rozprostíralo ticho přerušované jen neodbytným vrčením jeho Geigerova počítače detekujícího bouři radioaktivních částic z prachu vířeným každým jeho krokem.
Zastavil se před pobořeným vstupem domu. Popraskaný nápis vedle vstupu budovu označoval jako protiletecký kryt. Opatrně sestoupil do polo-pohřbeného sklepa, kde našel ocelové dveře. Za nimi bylo několik zatuchlých místností s pár postelemi. V další našel nějaké konzervy a čerpadlo napojené na malý dieselový generátor. Zkusmo za sebou zavřel vrata.
A potom - ticho. Skutečné ticho. Jeho Geigerův–Müllerův počítač částic konečně utichl. Muž se posadil na zem a rozbrečel se.

"Jasně, hlavně si v přilbě zapnout filtry zvuku...," zkrotnul můj zákazník a já spokojeně s úsměvem přikývl.
Úsměv mi ale na tváři rychle zmrzl. Zákazník si přilbu sundal a začal se v ní přehrabovat.
"Krám blbej, něco mě tam tlačí..."
"Okamžitě si to nas-"
"TRUUHUUUUUUUU," přerušilo mě brutální, syrové zatroubení mechanojelena. Samec vyběhl na mýtinku. Pěkná potvora, musí fungovat snad od prvního galvanování..., problesklo mi hlavou, zatímco moje ruka automaticky zapnula filtr a já se už v naprostém tichu rozbíhal k mému klientovi.

Přilba na zemi, z uší se řine krev, v očích šílený pohled.

No nic, snad zaplatil předem.

Byl to naprosto převratný vynález, na který nejen odborná, ale i široká veřejnost čekala už dlouho. Výrobků bylo objednáno přes miliardu kusů ještě dřív, než byla jeho finální verse uvedena na světových technologických veletrzích. Média nešetřila chválou a mluvila o revoluci podobné, jako byl vznik knihtisku nebo internetu.
Malý datový čip se implementoval pod kůži na spánku a napojoval přímo na nervovou síť v mozku. Zároveň se dokázal připojit k internetu. K vědomostem!
Čip měl tvar patentky, proto „Zapni si patentek!“ se začalo výsměšně říkat těm, kdo se na něco ptali. A pak i všem těm, kdo nad něčím žasli.

Dnes na každoroční světové přehlídce vysoké módy 2121 máme nejnovější kolekci nejznámějších návrhářů z celé Sluneční soustavy, inspirovanou vznikem bájné České republiky. Modelové léta pracovali na tom, aby dosáhli nemožných standardů tehdejší krásy, a to především ideálního pivního pupku. Jejich nohy zdobí nádherná a praktická kombinace ponožek a sandálů. Dále mají klasické sportovní tříčtvrťáky a tílka se skvrnami od piva a jídla, odhalující chlupaté podpaží. Mezi oblečením je elegantně zakomponovaná ledvinka. V rukou třímají přesnou historickou rekonstrukci takzvané tašky ze supermarketu s lahváči. V ruce nesmí chybět pivo a mezi prsty cigareta. Obraz dovrší nepřekonatelný mullet. Vpředu byznys, vzadu párty!

Popelem se táhla ojedinělá řádka stop. Vedla přes planiny od hor až k ruinám kdysi velkého města. Na jejím konci se vlekl muž v potrhaném koženém kabátu až na zem. Na zádech měl nacpaný batoh a pušku se známkami hojného použití.
Před ním se tyčily masivní kovová vrata, zasazená do betonového bloku. Nad nimi se tkvěl nápis: “Oáza”.
Muži stékali po špinavé tváři slzy. Konečně to dokázal, nalezl poslední výspu civilizace. Se skřípotem otevřel vrata bunkru a vstoupil do tmy.
Pod nohama mu zakřupaly kosti. V mihotavém světle baterky se rozhlédl po betonové hrobce.
Pustinou se rozlehlo osamocené burácení výstřelu.

“Nyní, jako zlatý hřeb večera ku příležitosti pětistého výročí založení republiky - Michal David!”
Zřízenec s rudlem na pódium vyvalil zapečetěnou pozinkovanou bednu a kleštěmi ucvakl zámek.
Z bedny se vyvalil mrak mrtvolného puchu, následovaný zpěvákem. Nazelenalá kůže na něm jen visela a světlo se odrážela na kovových sponách které ho držely pohromadě. Otevřel ústa ke zpěvu a publikum ztichlo v očekávání.
Ze zpěváka však vyšel zvuk, jako když se drátěnkou jezdí po skle. Zahřmělo a nebe se zatáhlo. Začala pršet krev a odkudsi se přihnala oblaka kobylek, aby začala spásat publikum. Vypukl chaos a panika.
Michal David začal okusovat zřízence.

„Co hodlají s námi činiti ti nevděční podivíni?“ pobouřeně zvolal Karel Martel, sotva za ním a mušketýrem zapadly dveře cely.
„Slyšel jsem slovo karanténa, můj pane. Na čtyřicet dnů nás zavřou, abychom nákazu nešířili.“
„Já nejsem chorý!“ zvolal rozhněvaný Karel.
“Ani já,“ odvětil mušketýr. „I slovo deratizace a převýchova jsem zaslechl. Přitom oni sami by léku potřebovali!“
„Ba věru, velmi chorý musí být tento lid, když muže od ženy poznati nelze. A nás by chtěli přizpůsobit obrazu svému? Nikdy, jakože je bůh nade mnou!“ zahřímal Karel.
„Nikdy! My se nedáme!“ zvolal mušketýr a tasil kord. „Rozkazuj, pane, ať slavně zvítězíme!“

Ve tři další pracovní pohovor.
Uchazečka představovala trochu sporný případ. Vzdělání spíše nepraktické. Některé znalosti a pracovní zkušenosti užitečné. Kariéra zatím nepříliš úspěšná.
Vypadala vlastně docela příjemně. Jenže poněkud... podezřele.
Poslušně nastavila zápěstí. Personalistka jí ho ovinula snímacím poutem a spustila detektor.
Hned bylo jasno. Vysoká hodnota nepřijatelných emocí. Strach, nervozita, nízká sebedůvěra.
Pohovor se pomalu odvíjel. Hodnota nepovolených emocí klesala, uchazečka měla zřejmě dojem, že jde všechno dobře. Ukazoval se mírný nárůst naděje a sebedůvěry. Nedostatečný. A pozdě.
Personalistka sice pro jistotu výsledky zkonzultovala s vedoucím, ale stejně věděla, jak rozhodne. Někoho takového jejich perspektivní dynamická firma rozhodně nepotřebuje.