Budeč: Doležal

Téma: perpetuum mobile
Varování: technobláboly

„Tento biologický stroj prošel úplnou přestavbou na molekulární úrovni – substance oživila spící kódy ve vyšších stupních hadích těl DNA. Říká vám něco Pátá bytnost?“
„Má to co dělat s Homérovou Iliadou?“
„Snad, máte-li na mysli ambrosii používanou k oživení mrtvých hrdinů… Mutací DNA, kterou vyvolala zlatá sůl, se zrychlil zpětný chod za plně funkční paměti.“
„A bude to šlapat?“ zapochyboval rektor.
„Jako hodinky,“ ubezpečil ho a stroj předvedl.

„Úplné perpetuum mobile!“
„Jen jestli ho můj asistent dobře nabalzamoval…“ zabručel Doležal.
„Cože?!“
„Říkals, že potřebuješ démonologa. Já ti ho dám. Takového, který bude pracovat navždy. A dokonce ani nebude vyžadovat plat.“

Pozn. aut.: Zakuklený spoiler k Mrtvým
Postavy: Doležal a kolegium

Tohle drabble možná není tak oslnivě dobré ani třeskutě vtipné, ale přesto k němu mám ze všech svých (dvaceti ?:)) nejblíž. Už pro tajenou hrůzu z toho, co kdyby to fakt fungovalo a umrlec mi podal ruku. Jak říká Stephen King, lidi si prostě chtějí sáhnout pod to prostěradlo...
A když si vzpomenete na mýtické hady Caducea, Yggdrasil nebo třeba Jákobův žebřík - to všechno vypráví o podstatě života. Jen málokdy si uvědomíme, jak doslovně je možné to brát.

DMD č. 11. pro 11. 4. 2012. Téma: Danajský dar
----
Předešlá kapitola: Myšlení je dřina
----

Na nádražních záchodcích si Mirek napustil umyvadlo a připojil se ke studni svého bratrance Hugona.
„Potřebuju radu. Sejmuli Jirku…,“ kdo vlastně? Rusové? …Nebo vyšehradští? To se asi dá zjistit jen jediným způsobem. „Zkrátka, dostal jsem po něm černý zrcadlo. …Z onyxu,“ upřesnil.

„…To vím taky, nejsem blbej!“

„Netuším, jak se to* stalo,“ řekl Mirek. „Víš, že jsem nikdy nevyvěštil ani zítřejší počasí… Ty jsi tady krystalomant, tak mi poraď.“
„Jestli, jak říkáš, jeho původní pán zemřel, považuje tě teď možná kámen za pěstouna.“
„Ten šutr mi byl čert dlužen!“
„Hlavně pozor na dymeje… V probuzeném stavu je schopen i zabít.“

----
Následující kapitola Trumf na Živsu

----
* Řeší se stále tatáž část Provolání, které Mirek zaslechl o několik dní dřív, než bylo odvysíláno (viz Zlatá šedesátá). Stalo se tak v den, co u něj Jirka schoval černé zrcadlo a posléze byl zabit. Ten den, co se Mirek poprvé neuhlídal a silným magickým výbojem rozbil maminčino rádio.

Edit: Diemej (staročeský název pro dymeje)

Předchozí kapitola

Napařili mu sedm dní ochranné vazby. Pustili ho, až když bylo po všem.
V den Jirkova pohřbu.
Bylo tam jen pár lidí – rodiče, známí… V rukou drtili zvadlé červené karafiáty – nejlacinější kytky, který se dávaj matkám k MDŽ. Tři, pět… šest pugétů.

„Zřecové* obvykle moc přátel nemívají…,“ ozvalo se za ním. Stál tam telepat s karafiátem. Sedmým.

„Vím, co chcete říct; že policajty nemá nikdo rád…“
„…a zvlášť ty, co se druhým hrabou v soukromí!“
„Však za to taky platíme…“
„Čím?! Blbým karafiátem?“

Hodil ho na zem. „Jirka byl formát. Nepotřebuje ho“ a znělo to skoro lidsky.
„Byl z hadů.“

Následující kapitola

-----
* Lingvistky, pomoc! Vůbec netuším, jak se slovo zřec skloňuje a v online pravidlech č. p. to taky nebylo. Zeřci jako ševci? To zní blbě. Zřivci jako jasnozřivci? Ale ti svoje jednotné číslo už mají. Přemýšlela jsem i o příbuznosti se slovem žrec, ale to je významem úplně někde jinde. To, co se mi podařilo vygooglit, slovo používá ve tvaru zřeci.

Karafiát – Dr. Mathioli o něm píše, že jest podivno, že ho staří učitelé přehlíželi, přestože tak libě voní a pěkně vypadá. A taky to, že přirozenost karafiátu je horká a suchá, tedy ohnivá. Našla jsem někde zmínku i o tom, že roste z mrtvých těl, což se mi teď znamenitě hodí...

Povídka z cyklu Sál nestvůr navazuje na V pilinách
------------------------------------------------------------------------------------------

Rozbitým oknem v oddělení dracontopedů sem zalétla zbloudilá dlažební kostka…

„Eto bratstvo?“ volali obyčejní a házeli po vojácích kameny.
Ti jim odpověděli střelbou.
Mupy mup.

Když vidiny konečně ustoupily, zem mu uhnula pod nohama. „Had v ohrožení!“ rozkmitalo se Mirkovi magické pole a plamen vědomí se zatřepotal v neexistujícím větru. Ohnivou čárou vykřísl salamandra. „Schovej to!“

„Už přichází k sobě…“ Břichatý tatík před něj postavil sklenici vody.

Co to bylo? Bratrovražda? Válka…? Pravou ruku měl v jednom ohni a hlava mu třeštila.
Podřezaná žíla?
Paměť mu vrátil otisk ještírkova doběla rozpáleného ocasu, vinoucího se kolem jeho zápěstí. Byla tam budoucnost.

Odpoledne se vrátil do muzea.
„Ptali se po tobě nějací chlapi.“
„Co jste jim řekla?“
„Co by, poslala jsem je pryč.“
„Asi ho sledovali.“
„Toho tvého kamaráda? Jak se jmenuje...“
„Jirka. Je po smrti.“
Stará paní se zajíkla. „Mirku, hlavně neudělej žádnou pitomost,“ řekla ustaraně. Jako maminka.

Nebojte se, paní Vodnášková. Jen dostanu toho hajzla…
A co když jim jde o tebe?
Prosím vás, koho zajímá nějakej balzamovač…?
Vrazil si ruce do kapes, vytáhl pomačkanou krabičku startek, ale nezapálil si.
Do čeho ses to namočil, Jirko, ty vole, hledal ve vitríně nápověď.
Vypelichaný cockatrice mu pohled vědoucně oplácel.

Že by…?

---
Povídka je pokračováním Zlatých šedesátých.
Postavy: Miroslav Doležal a paní Vodnášková z muzea.
Cockatrice je exponát vyhynulého kouzelného zvířete podobného baziliškovi, na kterém toho času Mirek pracoval.