Bylo nás pět (Karel Poláček)

Největší nepřátelé jsou Habrováci, pronárod zlý a zlolajný. Počátek nepřátelství nehynoucího zahalen jest mlhou dávnověku.
Pověst praví, že kdysi statečný a bohabojný rek založil sobě tvrz v ulici Palackého, jež otevřena a přátelská byla chlapcům pilným a zdatným.
To těžce nesli obyvatelé usídleni po obou březích potoka javornického, i připlížili se tmou k sídlu onoho hrdiny a lstí a úskokem, jež jsou jim vlastní, zmocnili se statků jeho a plenili a hanobili je.
Nedal se chrabrý rek a vydobyl si zpět, co mu patřilo.
Na paměť pokoření jejich, rozhořela se nenávist Habrováků k hochům z Palackého ulice, jež trvá dodnes.

Bejval Antonín jest z nás největší vynálezce. My ho moříme, aby vymýšlel, neboť jeho nápady se nám zamlouvají, a on vymýšlí, neboť jeho vynálezy chválíme.
Objevil tehdy hru. Pravil, že budeme jako Hood Robin, chránit slabé a utlačované, bohaté obírat a chudým dávat.
Mužové reptali všici kromě Zilvara, jenž pravil, že je ze všech nejchudší, a proto musí všechno dostat. Mlsně se přitom díval na ten velikánský dort ve výloze u Svobodů.
Eva pravila, že jakožto děvče o Robinu Hoodovi pranic neví, a že se bude doma muset ujistit.
Pročež dalšího jitra na dveřích krámu cukráře Svobody přibyly silné řetězy.

Za časného jitra shromáždilo se mužstvo na louce a jalo se hráti hry. Éda Kemlink donesl kopací míč, jakož i kuličky. Zilvar se okamžitě otázal, zda s sebou Eva Svobodová nemá buchty, pročež mu Bejval odpověděl, že jídlo na kolbišti nemá co dělat.
Ovšem zase to byl Jirsák Čeněk, kdo všecko pokazil. Příšerně se šklebil a všude rozhlašoval, že jsem ženich a že Eva je moje nevěsta.
Pročež jsem zavedl hru novou, zcela neozkoušenou, a když jsem ji potají sdělil Bejvalovi, pravil, že se mu zamlouvá.
„Sám jsi ženich!“ zařval jsem strašlivým hlasem. Pak se na Čeňka Jirsáka všichni vrhli.

Pan Fajst jest pokladníkem na penzi. Má spoustu času a proto otravuje a donáší na nás do školy. Pročež jsme mu přísahali strašlivou pomstu.

Letos o vánocích k nám přijel na návštěvu brácha Láďa, co se učí na příručího až v Teplicích. Mluvil hlubokým hlasem, ptal se mě, jak prospívám, a koukal mi do sešitů.
Ale já beztak věděl, že by nejraději kul pomstu s náma, jenže nemůže, anóbrž už je dospělý.

Pročež když jsme panu Fajstovi psali na dveře neslušný nápis, Ladislav stál na rohu, pokuřoval sváteční viržinko a dával bedlivý pozor, aby nás při tom psaní nikdo nenačapal.

„Inu, maminko, marná sláva, pokrok nezadržíš,“ pravil tatínek toho dne, kdy do našeho městečka dorazil zástupce firmy Electrolux, aby předvedl své nejnovější zboží.
Pročež se všichni shromáždili v Národním domě, kde jinak dávají němé filmy, co přes ně porád prší, a napjatě poslouchali, kterak má vypadati moderní domácnost.

Pročež tatínek tu luxovací věc nakonec koupil.
„No, tatínku,“ pravila maminka dojatě a políbila tatínka.
„No milostpane,“ pravila Kristýna a hned tu mašinku běžela vyzkoušet.

Pročež o týden později už zase vyklepávala koberec ručně, anóbrž ta elektrická věc po spuštění rachotila až hanba a vířila prach tak, že by se jeden nedouklízel.

Říká se, že boje mezi Ješiňáky, ostávajícími v Chaloupkách, a Habrováky, jejichž území se rozprostírá po obou březích potoka javornického, jsou staré jako lidstvo samo, anónbrž ani pan řídící jejich počátků nepamatuje.

Pověst dále praví, že když obě strany po sobě metaly kameny, pokřikovaly hrubá slova a vůbec byly v nejlepším, objevilo se na bitevním poli procesí z Vambeřic, zpívající nábožnou píseň Maria, Maria, denice vítězná.

Pročež obě strany musely ukončit boje a přestat vyvádět jako divá zvěř.
Ono území se později začalo nazývati U modlenýho a všichni Ješiňáci i Habrováci se mu dodnes v pověrčivé bázni velikým obloukem vyhýbají…

Zima byla letos velice dlouhá, pročež netrpělivě vyhlížím jaro, neboť začnou cvrlikat ptáci a všechno se konečně zazelená.

Kocour Honza taktéž vyhlíží jaro, jelikož moc rád chytá vrabce, co si na dvorek létají sesbírat drobečky.
On vždycky sedí, mhouří oči a dělá, jako by se nekoukal, ale přitom číhá.
Málokdy však nějakého vrabce chytí, jelikož mu pokaždé frnknou.

Jenže tenhle byl sotva opeřený a hloupý, pročež se Honza mlsně olízl.
Ale jiný starý vrabčák začal se strašlivým křikem kocourovi létat kolem hlavy.
Něco si zkus, nezdárníku, a klovnu tě do nosu, to uvidíš!

Pročež z toho Honza málem dostal psotník.

Když byla Mančinka malá, tak jenom ležela a vůbec nemluvila, nýčko už je ale větší, pročež porád něco žvatlá.

A když ji Kristýna v kuchyni krmí krupicovou kaší, vykřikuje ‚ham‘ velmi hlasitě a maminka má radost, jak jí šmakuje.

Jenže teď Kristýna v kuchyni nebyla, jelikož se objevila na schodech od sklepa s ošatkou jablek a pravila: „Mluvila jste o mně, milostpaní?“

Pročež maminka spráskla ruce. „Jezuskote, vy jste tam to děcko nechala samotné!“

A zatím Mančinka seděla u otevřené trouby a kocour Honza seděl vedle ní a olizoval se nesmírně, jelikož právě zhltnul celé stehno z naší božíhodové husy.

A tak jsme šli. Bylo nás sedm písmenů. Já, Počáteční Í, První í, Druhé í, Středové í, čtvrté í, Předposlední í a Koncové í. Byla jsme skvělá parta. Všichni štíhlí, vysocí, prostě cool. Všude, kam jsme vtrhli, byli jsme jako velká voda a vnášeli jsme plno vzrušení, pročež se všuden nesly výkřiky: "Ííííííí!"
Našimi největšími nepřáteli jsou Ýýýýý, to jsou ti nejtvrdší, nejneohebnější drsňáci, navíc je jich málo. I ve škole se tváří povýšeně, anžto jsou často vyjmenovaní.
Když je potkáme, házíme po nich vždycky zmizíky a gumy. Z těchto potyček často vycházíme jako vítězové.
Bylo nás 7 cool Í.

„Pánové, chápete to? Vona dneska vůbec nepíše!“
„Jelikož furt tahá jakési mříže.“
„Já teda jenom valím vočadla…“
„Sem myslel, že bude vyprávět, jak tenkrát cirkusákům utekla ta cvičená vopice a sežrala Kozí Kuncce všechny pomoranče, načež vyšplhala na kostelní věž.“
„A my ji dostali zpátky do klece na pytlík buráků, což byl můj vlastnoruční vynález.“
„Pánové, nepůjdem jí s těmi mřížemi trochu helfnout?“
„Nepodlézej, šlejško!“
„Tak co za ni vymyslet to drabble?“

A zatímco chlapci týrali své mozky, já seděla mezi záhonky a fascinovaně zírala na čerstvě opravený plot.
Pročež teď už se mi do zahrádky žádní zatracení divočáci nedostanou!

Na závěr školy secvičujeme divadelní představení, jelikož pan učitel soudí, že je to pro žactvo výchovné.

Pepek obdržel roli námořního kapitána, pročež mořil svého tatínka, aby mu půjčil dřevěnou nohu, aby to bylo jako doopravdy.

Pan Zilvar se napil z poloprázdné placatky, zavřel oči a pravil: „Nic! Anóbrž nejsem zvědavý na žádná alotria!“
Pročež Pepek vysvětloval, že jako kapitán nejprve počestně zhyne na tropickou chorobu, námořníci pláčí a potom následuje šturm.

Pan Zilvar pootevřel jedno oko a pravil, ať si z něj Pepek nedělá frňuousy, jelikož námořníci žádný rum nepláčí!
Pročež ho poslal do hospody na dluh pro novou placatku.

Dnešek je príma, jelikož v biografu dávají film, který není vhodný pro mravní vývoj nezletilých. Pročež jsme dovnitř museli vlézt tajně.

A v tom filmu byl pán, co miloval jistou slečnu, a druhý pán, co taky miloval tu slečnu, ale ona ho nechtěla. Pročež ta slečna jest převelice krásná a se vším si hnedle ví rady, skoro jako Bejvalův čeledín Jakub, co rozumí koňský řeči.

Jenže pan Maule, který trhá lístky, zpozoroval, že jsme dovnitř vlezli bez placení, a vyhodil nás ven. Pročež teď nevíme, zda slečna Mary nakonec bídně zahynula, nebo se provdala a žila šťastně až do smrti.

Ze všech ďoučat ve škole mám nejraději Evu Svobodovou, jelikož krásně voní vanilkou.
Její rodiče mají na náměstí cukrárnu, kolem které chodíme ze školy.

A hrajeme takovou hru, že stojíme před výlohou a značnou rychlostí si rozdělujeme všechny dorty, cucavé štangličky a barevná mejdlíčka.

„To je moje,“ ukázal jsem na čokoládový dort.
Ale Bejval se zašklebil a pravil: „Hahá, ten je můj, jelikož jsem si ho zabral už včera!“ A chtěl, aby mu Eva potvrdila, že si ho zabral už včera.

Pročež s úsměvem zavrtěla hlavou, jako že si nevzpomíná, a přitom mi tajně do kapsy strčila kornout slaných mandliček.

Dnes jsem musel hlídat Mančinku, jelikož maminka s Kristýnou šly vybírat látku na nové šaty. Brblal jsem, ale maminka varovným hlasem pravila: „Však tě neubude!“

Pročež jsem maloval obrázek do školy a Mančinka mi porád brala pastelky. Nejprve ztratila červenou, potom žlutou píchla kocoura Honzu do oka a nakonec mi někam schovala i zelenou. Mně to bylo fuk a domaloval jsem to barvičkami, které mi zbyly.

Pan učitel si ho prohlížel velmi zamyšleně a nakonec pravil, že mám zajímavé barevné vnímání světa, pročež napsal našim dopis, jestli mě místo do houslí nechtějí raději posílat ke slečně řídících na hodiny kreslení.