DMD č. 14. pro 14. 4. 2016. Téma: Pastelky

„Copak má asi dneska v plánu?“
„Nechme se překvapit.“
„Určitě si vybere mě.“
„A proč by si měl vybrat zrovna tebe? Nejseš o nic lepší než my ostatní.“
„To víš, že jsem. Jsem jako nová, kdežto ty seš tupá jak poleno.“
„Protože tebe si skoro nikdy nevybere, kdeždo mě si vybere skoro vždycky.“
„No tak, nehádejte se. Růžová může být jen jedna.“
„Jestli bude kreslit kytičky, určitě se vyřádíme všechny. Snad kromě Šedivé. Promiň Šedivá.“
„Dobrý, jsem zvyklá.“
„Hele, už jde… Něco hledá…“
„Co to jenom je? Počkat. Snad to není…“
„Áááááááá!“
„Aááááááá!“
„Néééééééé“
„Pomóóóóc!“
„To je… To je… Ořezávátko!“

Nedaleko kroketového hřiště spatřila Alenka několik vytáhlých, hubených tvorů v různobarevných oblečcích. O něčem se dohadovali.
„Raději se mezi ně nebudu plést,“ pomyslela si.
Jeden z nich si jí však všiml.
„Které barvy je na světě nejvíc?“ zavolal na ni.
Alenka se rozhlédla. „Zelené.“
Mužík v zeleném se začal radovat.
Alenka pohlédla na nebe. „A také modré.“
Chlapík v modrém poskočil.
„V zimě je zase hodně bílé a hnědé.“
„Musíš vybrat jen jednu barvu. Platí ta, co jsi řekla první,“ řekl dotčeně mužík v zeleném.
„Za hádky dává královna setnout hlavu,“ odpověděla Alenka.
„To nám nevadí. Zavolali bychom si Ořezávátko.“

Pro slzy neviděla, když za sebou práskla dveřmi. Notnou chvíli proklínala celý svět. Nejmilejší dospělák na světě nepřijel, jen poslal Atlas.
Po chvilce ji zaujal záblesk modré stuhy. Byla přesvědčená, že ten balíček tam dřív nebyl. Nejistýma rukama otevřela obálku.

Drahá kapitánko,
vím, že tě můj vzkaz nevyděsí a vím, že se mohu spolehnout na tvé mlčení. Věř mi, že vše, co se ti dnes zdá ztracené, se k dobrému obrátí. Mezitím přijmi, prosím, malý dárek z dob budoucích.
Pozdravuj sestry a maminku.
Susan Burnwood

Z krabičky se vykulila barevná dřívka.

Začátkem jara už Margaret obstojně překreslovala listy z herbáře.

Krajinné prvky černě, vegetace zeleně, osídlení modře, vojenské struktury červeně.
Tolik říká směrnice. Moje vegetace je modrá. Zatím.

„Mám ti předat pokárání za nepřehlednost –"
„Máš mi předat novou sadu barev," přeruším posla neurvale, přestože vím, že tohle není jeho chyba. „Ta příští bude jen v červené. A jestli rychle nedostanu, o co jsem žádala, skončíme nejspíš u náčrtků uhlem."

Pero vyzobalo už i poslední zbytky. Na ohni pobublávají zbytky večerního králíka.
Ráno do vývaru zamíchám špínu z očazeného kotlíku.

„Nesmí se namočit," kladu mu na srdce. „Je kreslená uhelnou tuší."

Příště konečně přinese stálý inkoust a tři menší barevné lahvičky.

„Malej už zase fňuká. Ve výtvarce strávil víc času ořezáváním pastelek než kreslením a dostal pětku. Já nevím, že se mu furt tolik lámou.“
*
„Přišel dneska celej uválenej a ještě pozdě. Že se mu vysypalo pouzdro z okna a že to s kamarádem sbírali. Aspoň má kamaráda. Já jsem tu na všechno sama.“
*
Matka mlčí, nevěřícně pozoruje chlapce na nemocničním lůžku. Otřes mozku, zlomené obě nohy a šikanou podlomené sebevědomí.
„Co ti to provedli, ty můj kluku, ty tvoje tenoučký pastelky teď obě v gypsu, co já teď s tebou... Proč jsi mi nic neřek? Proč ti někdo nepomohl? Kdokoli?!“

Půjčte, prosím, pastelku Patrikovi, prosí pohledná Petra přihlížející postavy. Patrik po pár pikosekundách přijme podávanou pastelku. Psací potřebu poté pomalu přibližuje poblíž papíru. Počíná pomalu popisovat prázdný papír. Pozvolna plní papír podivnými popisy postav provádějících podivné pohyby. Petra pohoršeně pozoruje Patrikovo počínání. "Přestaň," prosí. Patrik po Petře pohodí pohledem, pak pokračuje. "Polib psovi pysk," prohodí potichu pod prošedivělým plnovousem! Petra poté Patrika popuzeně pozoruje. Pravděpodobně Patrika pochopila. "Pff...," poprská Patrikovi paži. Patrik poté přelétne pohledem po Petřině pěkné postavě. Pak pátrá paží po Petře. Pomalu počne poshrnovávat Petřiny podkolenky. Prasák! „Přestaň,“ prosí Petra. Pastelkou pak prorazí Patrikovi plíce. "Pomoc!" pokřikuje.

Koupím si velkou krabičku pastelek a ještě větší omalovánky a budu si malovat. Je to teď v módě. Je to antistresové. Je to příjemné. Koupím si drahé a kvalitní pastelky, protože s nimi se maluje lépe. Ale ne parfémované, to strašně smrdí. Uvažuju ovšem o takových těch akvarelových. A omalovánky – veliké, komplikované a exotické. Až je rozložím na stole, krásně se pod nimi schovají všechny papíry a podklady k prezentacím. A budu si vybarvovat, pomalu, kousek za kouskem.
Těžko říct, jak se na mě na tom zasedání správní rady budou dívat, ale je to jejich chyba. Nemají mě pořád stresovat.

Dárky dostávám ráda, samozřejmě. Na tento jsem ale hleděla poněkud nedůvěřivě.

„Antistresové omalovánky,“ komentovala předmět kamarádka. „Jsou velice uklidňující, uvidíš. A abys mohla rovnou začít, pořídila jsem ti i sadu pastelek.“

Neměla jsem pocit, že by potřebovala uklidnit, svoji povahu považuji za spíše flegmatickou. Ale dobře, zkusím to…

V neděli dopoledne jsem k dílu zasedla. Trefit se do malinkých políček bez přetáhnutí vyžadovalo spoustu soustředění.

Lehce vyplazený jazyk a kapičky potu na čele.

Večer je omalovánka hotová. Pekelně mě bolí ruka a ze samého stresu, že to dnes nestihnu nebo nějak zkazím, mě rozbolela hlava.

Že jsem radši nešla běhat!

Jednička je modrá. Krásně zářivě modrá jako květ hořce.
Dvojka je tmavě červená, trochu do růžova. Maliny, co rostou u babičky na zahrádce.
Trojka žádnou barvu nemá. Nevím proč.
Čtyřka je černá jako náš kocour Mikeš. Ten, co ho bráška přitáhl domů. Táta ztropil scénu, že prý rozhodně nemůže zůstat. Nakonec zůstal a máma ho rozmazluje plátečky šunky, potají, aby to táta neviděl.
Pětka je hnědá.
Šestka žlutá.
Nejraději mám sedmičku, světle zelenou jako buky na jaře.
„Proč máš ty pastelky zpřeházené?“ ptá se maminka. „Nechceš si je raději srovnat správně?“
Ale já je mám srovnané správně. Proč to nevidí?

„TAK, CO BYS DNES CHTĚLA DĚLAT, MALIČKÁ.“ sklonila se k ní vysoká postava v plášti.
„Kreslit!“ vyhrkla malá Zuzanka.
„VÝBORNĚ,“ Smrť vytáhl bílé čtvrtky papíru a černý uhel.
„Dědo, nemáš pastelky?“ nedala se Zuzanka odbýt.
„PASTELKY?“ podivil se Smrť.
„Barevné tužky. Velké balení. Maminka mi jich koupila dvanáct, ale šestnáct je lepších.“ vysvětlovala trpělivě.
„NĚCO VYMYSLÍME.“
Druhý den na ni čekala sada šestnácti tužek. Přesně jak chtěla. Zuzanka dárek obhlídla, smutně si povzdechla a pak si vybrala vedle ležící uhel. Svého dědečka milovala, ale občas měla pocit, že některé věci prostě nechápe. Na stole zůstal ležet balíček různě černých pastelek.

Hymna dozněla a publikum netrpělivě očekávalo, až drama započne. Každého zajímal výkon a půvaby frau Schratt, snad s výjimkou Anety, která seděla sama v lóži, obklopená davem pánů ve fraku či v uniformě, dam a slečen v pastelově jásavých róbách.
Bylo na tom cosi nepatřičného.
Wilhelm zmizel z ničeho nic, jako i blesk nakonec zmizí z čistého nebe, a když se ohlédla, zjistila, že Alexandr je také pryč. Měla utéct, dokud byli všichni ti lidé zaneprázdnění předstíráním zpěvu. Snad by si pastelky nevšimly, že náhle schází celá lóže. Samotná dívka budila daleko větší pozornost.
Přála si být menší. Nebo neviditelná.

Upřeně, zoufale hledá odpověď. Proč, pročpročproč...

Na zemi leží malý chlapec, kolem něj hromada pastelek. Kreslí si. Samým soustředěním vyplazuje jazyk.

Zelenou vybarví travičku, přidá červené tečky. Na modré obloze poletují - dráčci?

V rohu obrázku stojí malá křivá věžička, měla být bílá, ale je spíš žlutá. A červená. Před ní pobíhají - mravenci?

Ještě něco chybí! Přece sluníčko!

"Táák, a ještě tomu sluníšku namalujeme hežké ošíško," zamumlá nakonec chlapeček a znovu bere do ruky červenou a černou.
Pak se ohlédne.
Na čele se mu objeví vypálená bílá ruka.

Saruman zbledne, vyhodí palantír z okna a už se do něj nikdy nepodívá.

Když čarodějové přišli k sobě, každý pod jiným stolem a v jiném hostinci, strašlivě je bolela hlava a jejich společník byl pryč. Nezávisle na sobě vyšli ven, chvíli mžourali do slunce a sešli se na cestě, která vedla zpátky do přístavu. A která nejen že vedla zpátky do přístavu, ale byla taky pokreslena zhruba stovkou různobarevných prasátek.
„Veselé, že?“ soudil ten stále nepředstavený a poukazoval patrně na fakt, že zatímco jedna polovina prasat byla prázdná, druhá nesla Edwinovo jméno.
„Pche,“ odsekl uražený, „jako by mě mohla urazit čmáranice nějakého postiženého haranta.“
Což znuděného Edvina definitivně otrávilo a ty pastelky schoval.

"Nemáte pastelky?" Otázal se Žabák na pokoji. Všichni zavrtěli hlavou.
Kdo by na Drchničku vozil pastelky?
Žabák je ale nutně potřeboval!
Navrhoval na zítřek znak týmu a chtěl udělat radost rejskovi.
"Nemáš pastelky?" Zeptal se Snílky.
Ta zčervenala a jen zavrtěla hlavou. Žabák se bál otočit zády.
Náhodou šla kolem Kobra.
"Někdo chce pastelky?" Zeptala se. Půl hodiny přehrabovala krosnu, pak vytáhla penál.
"Nějaké chybí." Pronesla omluvně.
Žabák našel jen modrou, růžovou a černou.
Do půlnoci se dělal s výkresem a ráno ho hrdě Rejskovi věnoval.
Po minutě zírání se Rejskovi rozzářil.
"To je přece tořič!" Vykřikl a Žabáka objal.

Myslíte si, že sada barevných pastelek patří jen do mateřské a základní školy? Omyl! I řízný pubescent pro ně najde mnoho praktických využití.

- Penál nikdy nevypadá trapně prázdný. Přece ho nepotáhnete do ústavu jen tak.
- I když jednu propisku omylem rozšlápnete, druhou vám čmajzne tříďa po podpisu zfalšované omluvenky a ta třetí mrcha nepíše, tak i ta žůžová je na zápisky z matiky dobrá.
- Jak chcete do penálu nenápadně schovat tahák se vzorečky na fyziku, když ho nemůžete nepozorovaně vměstnat do kupky rozlámaných tužek?
- Ten pocit, když na vás spolužák při testu hlesne: "Nemáš tužku?" A vy mu podáte bílou.