DMD č. 26. pro 26. 4. 2017. Téma: Překovat meče v pluhy

Velmi se snažíš ho přesvědčit.

Napřed prosíš, slibuješ, potom nadáváš, vyhrožuješ… ale nic nepomáhá. On si stále stojí za svým.

Nakonec si stáhneš z tváře masku, kterou jsi doteď nosila. Jako symbol vašeho spojenectví. Spolupráce. Spřízněnosti.

Lásky?

Ne, na to nebudeš myslet.

“Dobře, pochopila jsem,” řekneš mrazivým hlasem. “Nechceš se vzdát toho, co děláš, překovat meče v pluhy, mít rodinu… My dva jsme skončili.”

Čekáš na odpověď. Žádné se nedočkáš. Jeho maska zůstává na místě, ruce se ani na okamžik nezachvějí.

“Fajn. Klidně se nech zabít.”

Odejdeš a tvoje srdce se každým krokem láme o trochu víc.

On tě nezastaví.

Maeve woke up in Sarmad's bed.
Breathing hurt.
"You'll both survive," the medic reassured.
Thank God.
"Master was shocked you're... pregnant. Furious with the bastard... he's interrogating him now."
"Take me to him."
"Madam..."
"That's an order."
She froze in the last door.
"...jeopardized. my. child!"
Sarmad's hard blows made Thorne bleed.
The words blasted off his emotions like avalanche.
Maeve staggered.
"What's she doing here?" Sarmad noticed her.
"*She* wants revenge," she stepped closer, lifting Thorne's chin, examining the damage.
"Let me 'condition' him. Blunt instrument that he is... he might even become useful."
He spat at her feet.

..."Je nejvyšší čas obstarat vám něco na obranu. Nemůžete se věčně spoléhat na ten pozlacený rožeň."
Barbarič sklonil zrak ke svému rapíru.
"Rožeň? Neurážejte můj pohrabáč, kapitáne!"...

Pero se zastavilo. Matěj zvedl hlavu a zahleděl se nepřítomně z okna. Kde teď asi je? Barbarič už před časem využil arcivévodovy nabídky a vystoupil z jeho služeb. Rapír teď visel na zdi, prášilo se na něj.
Dokonce i Jaroš se dokázal zbavit válečných běsů. Matěj se usmál, bylo nezvyklé myslet na kaprála jako na zemana s rodinou, která se rok od roku rozrůstá...
Jedině kapitán nedokázal odhodit zbraň. Někde na jihu... žije?

Co s vojáky, když válka skončí?
I když se vrátí domů, vlastně se nikdy úplně domů nevrátí. Část jich vždycky zůstane tam – uprostřed umírání a zabíjení.
A co s vojáky, kteří se nemají kam vrátit?
Normální lidé si pořídí rodinu. Zestárnou. Zemřou. Za dvacet, třicet let je po problému.
Ti zatracení démoni jsou nesmrtelní! Rodinu si pořídit nemůžou. A stárnout zatím nikoho z nich nepřistihli.
Někteří se dali na řemeslo.
Někteří do veřejných služeb.
Někteří byli vojáci prostě moc dlouho a moc rádi.
Jenže...
Nějací ti vojáci se vlastně hodí. Aspoň pak máte jistotu. Někdo vás bude bránit. A rád.

„Ale já v anděly nevěřím,“ pronesl zaraženě.
„To mé práci nijak nevadí,“ opáčil anděl, „i když musím přiznat, že mě to trochu mrzí.“
„Pardon,“ zahuhlal omluvně, „máte hodně práce?“
„Hodně práce,“ rozkřikl se anděl, „je slabé slovo! Nepřetržitá pracovní doba a žádná dovolená! Možnost kariérního postupu – nulová. Musíme dřít až do dne, kdy lidé konečně překují své meče na radlice a nebudou se už cvičit v boji. Teprve pak budeme mít padla.“
„To bude kdy?“ zeptal se s náhlým zaujetím.
„Nemám tušení. Kdy ten den přijde, ví jen Pán.“
„Máte teda dost drsnýho šéfa,“ podotkl chlapec.
Anděl se zvonivě rozesmál.

Seděl za stolem a díval se svému protějšku do očí. Před oběma ležely dokumenty, které byly výsledkem osmnáctiletého úsilí.

Vzpomínal na cestu, která ho dovedla až sem, na tíhu zodpovědnosti, která na něm ležela, na ten neuvěřitelný tlak generálů - jestřábů, kteří toužili vyhladit protivníka do posledního muže. Pro tyhle všechny byl zbabělec, jak on, tak jeho předchůdci.

Naštěstí tu byly i chytřejší hlavy a hlasy, které se nenechaly umlčet. A teď má před sebou konečně výsledek.

Usmál se. Ten druhý také. Po perech sáhli současně.

Dvojí zaškrabání na papíře.

...I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože...

Pokud šlo o Malfoye, Hermiona v tom mívala jasno.
ON je ten pomýlený s předsudky.
ONA tou, co velkoryse nabídla druhou šanci.

Dokud náhodou neobjevila všechny ty staré listiny.
Léta Páně 1691.
Inkviziční proces s ďáblovými přisluhovači byl dlouhý a krvavý. Udal je mudlovský čaroděj… Z osmadvaceti členů rodiny přežil jediný.

„Je mi to moc líto,“ špitla roztřeseně. A vůbec poprvé k tomu dodala: „Draco.“

„Tys je nezabila, Grangerová,“ zavrčel.
Trochu toporně jí přisunul šálek čaje.
Chroupali čokoládové sušenky a mlčeli.
Teprve mnohem později ticho přerušil jeho úšklebek. „Prosím tebe, hlavně kvůli tomu nezačni zakládat nějaký další potřeštěný spolek, ano?“

Prali jsme se s Novotným Karlem a paní učitelka řekla, ať překováme meče v pluhy, povídal malý zákazník, a Horáček se zeptal, nebereš všechno moc doslova?, ale vůbec ne, řekl klučina, do slova se nic brát nedá, není to batoh ani síťovka, a jestli nevíte, co je pluh, tak já myslím, že něco jako veverka, a Pažout povídal, víš, od čeho je odvozeno slovo železářství?, a kluk správně řekl, že od železa, a překovat?, od pře, mínil kluk, ale pak se dohodli, že od kovu, ale tohle, řekl Horáček, je umělohmotná napodobenina meče z Hvězdnej válek, to na veverku nepřekováme.

Vypravěč mlčky shlížel na hořící město. Byl rozhodnut.

Byla to neexistující slova, která zlomila jeho bratra.
Byla to bratrem vyřčená slova, díky kterým se musel stát ochráncem.
Byla to v plamenech ztracená slova, která do něj pronikla jako ostří meče.
Byla to slova, která utvářela jeho život.

Slova, která z něj udělala bojovníka proti vlastní krvi.
Slova, kterým bez protestů sloužil.
Město k němu po celou dobu mluvilo a on poslouchal. Byl však čas to změnit.

Doteď mu slova způsobovala pouze bolest. Rozhodl se, je čas, aby se stala užitečným nástrojem.
V duchu požádal město, aby pustilo jeho společníky ven.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či by sme pred predsedom nemali utekať. Ide sem k nám a to, čo nesie, sa mi vôbec nepáči.
- Neskoro, Jarík môj. Dobrýho zdravia, predseda, a čože nám nesiete?
- Ľahký guľomet, kua.
- To je jak ste bol partizánom?
- Tak. Ale celé je to hrdzavé. Fauľu na záhrade mi to podopieralo.
- A načo nám tu takú vec, však my tu fazuľu nepestujeme.
- To nie, ale žena to chce vyhodiť, takže to sem nesiem. Ale vy z toho kľudne hoci aj fujaru vyrobte.

Seděli u ohně a mluvili o zimě, i když jaro bylo v plném proudu. Nevěděli, co si počít s těžkým srdcem, i když byl čas oslav králova návratu. Cítili smutek nad tím, že s novým jarem už se nesejdou pod sherwoodskými duby.
"Vrátím se do Loxley," řekl Robin.
Will Scarlet chápavě kývl. I jeho čekalo rodné panství. Bratr Tuck měl své místo v klášteře. Much bude lovčím. Allan bude dál zpívat o jejich hrdinských činech.
"A kam půjdeš ty, Johne?" zeptala se lady Mariana.
Malý John se protáhl.
"Domů. Kam jinam? Někdo musí ze všech těch zbraní udělat něco užitečného."

Rád utínal hlavy, hrd na své stařičké povolání mezi psychiatry a chirurgy. Z obnažených krků se vždy vyhrnula stoka špíny, doktoři našili odetnuté zpátky (jeho katana ostrá jak žiletka), klienti děkovali a občas láhev podstrčili, pojišťovna platila. Bublající močál skladován v hlubokých podzemních slujích.
Ve svém oboru už vrchním referentem specialistou, slavil čtyřicátiny, když ministerstvo lidské důstojnosti vydalo nařízení o zákazu sečných zbraní. Prostá, rychlá procedura se stala extrémně drahou a složitou. Do hlav nově zapouštěna rypadla, která důkladně rozorala mozkové brázdy a vysála jedovatý kal. Trvalo to déle a bolelo více.
Sám přišel o práci. Padl na něj smutek.

Jak se dobrat pokoje, když nemůže odprosit ji? Pobít hlavou o zem za každou vyčpělou výčitku, hnisavou sebezahleděnost, příkoří příkrosti?
Pozemská věčnost skončila dříve, než se vykuklil, z plánovaného maratonu krátký sprint. U nohy dělová koule, uřvaná Zuzanka, vymodlené miminko.
Z mečů pluhy a orat a sít, od rána do soumraku, zapomenout.
Potápěje se ve sklence, uslyšel klapnutí. Jako veřej do pantu, soulož železných robotů. Klesal ke dnu, sevřen obručí pátého kruhu pekla. Víno trhalo plíce, na svou hruď přivinula Vina. Těsné objetí, držela se jak Káča čerta.
„Chceš přijít i o dítě, pitomče?“ vzbudila máma uprostřed zvratků v kuchyni.

Kouzlo ťalo jako šavle.
Rozbouřené síly se pokorně sklonily, smršť se přetavila v měkké brázdy. Rozplynula se.
Prostor opět získal pevné obrysy.
Kniha se sama ocitla ohromenému Evženovi v rukou.
Lada nedumala. Zoufale se vrhla k nehybnému Břetislavovu tělu.
Jiskřička života! Nejlepšího léčitele, okamžitě! Bez otálení s umírajícím přítelem zmizela.
Šedovlasý stál strnule jako žalostná socha.
„Zavřel jste bránu.“
„Ďas vzal bránu! Měli tu být dva muži.“
„Ten, co kvůli knize vraždil, se přiblížil příliš. Brána ho pohltila.“
Evžen zbledl: „Je mrtvý?“
„Život a smrt v zásvětí nemají podobu, jakou si dokážete představit.“
Ostrá dýka zamrazení: „Kdo jste vy?“
„Strážce.“

"Tak, má někdo nějaké stížnosti?" rozhlíží se Odin, nepřítomně si promne oční důlek a vytáhne z něj rejska.

"Oral jsem oral, a kolečko najednou huííííííííí, a už bylo v čudu," stěžuje si Přemysl.
"Na, tumáš," hází mu benevolentně Artuš něco zabaleného v královském zlatohlavu.
"Co to je?" vraští Přemysl čelo. "Párátko pro Bivoje? Au, to píchá!"
"Nesahej na to, blbče! Na novej pluh přece!"
"Jakože tím budu vorat?"
"Bohové, to je materiál," vzdychne Quetzalcoatl. "Ssssssněz to, ne assssssi."
"Ahá," zazáří Přemysl, a než ho někdo stihne zastavit, otevře ústa dokořán a HAM!

A tak, milé děti, vymřeli Přemyslovci po meči.