DMD č. 19. pro 19. 4. 2019. Téma: Hřích který se neodpouští

Nedalas mi syna! sípe z krále touha,
Catherine ruce lomí, v hradě noc je dlouhá.

Nedalas mi syna! sípe z krále smutek,
Anne jen slibovala; ve dne skutek utek.

Jane mu dala syna, hned však smrtí v Pánu,
i šel král dobýti zbrusu novou bránu.

Snad by dala syna, kdyby byla hezká,
když by umem nyvým slula Anna Klévská.

Snad by dala syna, kdyby byla věrná,
když by Catherinu netla kápě černá.

Snad by dala syna, kdyby neumíral,
když by místo lýtka raděj' Catherine svíral.

Mohl mít víc synů, když by víc než ženských
hleděl si král Jindřich starostí pozemských.

Právo v dobách minulých většinou trestalo přísně, zvláště přečiny proti společenskému řádu. Nicméně občas se připouštěla i shovívavost. Zejména když provinilec příslušel k urozenému stavu.
Snad by se tedy vězeň mohl ještě zachránit. Kdyby ovšem nebylo té jeho nešťastné záliby.
Na hradě jako by strašilo. Ve dne i v noci se tam vznášely hrůzné tóny a zařezávaly se do uší i do mysli.
Lidé z okolí raději přinášeli jídlo, aby se vykoupili. Jenže nebylo spásy, nebylo úniku.
Až konečně padl rozhodující verdikt:
„Dost už! Utněte to!“
A tak byl rytíř Dalibor z Kozojed po právu odsouzen ke smrti stětím mečem.

Celým domem se rozléhal rozhořčený baryton, že by víno zkyslo na dva roky dopředu.
„To mi říkáš jenom tak, dcero nevděčná?“
Giulietta zabodla pohled do ošoupaných parket. Raději mlčela.
„Co by tomu asi řekla tvoje nebohá matka, kdyby se toho dožila? Jak jednou přijdeš do řečí, už se nikdy nebudu moct ukázat mezi lidmi. Celá rodina pro smích.“
„Ale on mě teď potřebuje, papá,“ odhodlala se přece jenom vzepřít autoritě, „nikoho jiného tady nemá…“
„A co vdova…,“ nadechoval se brunátný živitel.
„Boticelliová? S tou nikdy nic neměl!“ kontrovala srdnatě dcera „Všechno jsou to jen hloupé klepy. Sám mi to odpřísáhl.“

Vivian se zamyká za dveřmi koupelny. Jedná rychle. Vysypat, rozdělit, šňupnout. Naučenými pohyby všechno sklidit do nenápadné kabelky, zběžný pohled do zrcadla. Všechno cajk, jsi kočka, Vivian, a sbalila jsi pracháče.
O dva dny později se v boční uličce opřená o zeď vybavuje s Juanem a Pedrem, předává drobné sáčky a fasuje prachy. Nesahat, za to se taky platí, pánové. Polovinu výnosu předat Kit a pak se rychle vrátit k Edwardovi. Kdyby ji načapal s koksem, vyhodil by ji z auta.
Vivian byla na dně. Producentka prohlásila, že takové lůze by divák nepřál happy end. A kokain vyměnila za jahody.

Život vás někdy vmanévruje do situací, ze kterých prostě nejde vybruslit. Ani před nimi zavřít oči a počkat, až vás minou. Zkrátka se jim musíte postavit.
A ideálně z toho střetnutí vyváznout celí a zdraví.
Během boje přijdou okamžiky, kdy to budete chtít vzdát. Budete klečet na kolenou a prosit o ránu z milosti, zatímco vaše vyčerpané tělo a třeštící mysl se budou svíjet ve společné agónii.
A potom všechno zlé odejde. Přijdou nové dny.
A s nimi přijdou nové bolesti. Úplně jiné. Méně časté, o to však rafinovanější.
Za některé hříchy se nepřestane platit nikdy.
Obzvláště za ten nejpříjemnější.

V hodině čtrnácté se Daniel von Drak potřebuje dostavit na výuku. Pomůcky pro hodinu chemie se 3. A má ovšem v kabinetě, od kterého je v tuto chvíli oddělen několika metry zelené hmoty. Není to daleko, přesto je cesta uzavřena. Pedagog nijak netouží obcházet celou rozlohu sálu.
Náhle si uvědomí, že existuje ještě jedna cesta. Jenomže tou ředitelku vzít nemůže; některá tajemství se neprozrazují.
„Milá nadřízená, prosím vás velice, počkejte zde. Siegfried se postará o vaši bezpečnost,“ požádá Daniel a začne vylézat z okna.
„Snad nechceš vyskočit z okna?! To bych ti neodpustila!“ vyhrožuje Josefa.
Jenže přesně to Daniel udělá.

Možná, že Bůh odpustí člověku zpupnost. Dal mu přece zemi, aby jí vládl. Ale nedovolil mu ji poznat.
Chce-li Bůh člověka potrestat, obdaří ho odvahou. Jako kapitána. Činila jej velikým, strašným a slepým. Pro svůj cíl neviděl zlá znamení. Bůh ho srazil k zemi, protože chtěl vyrvat přírodě tajemství dříve, než byl shledán hodným.
Toho strašného dne bylo snadné věřit, že přízrak, který jsme pronásledovali, je strašlivý leviathan. Ale dnes, sám a potmě, vidím, že chránil zemi před zpupností člověka, který z masa, krve, kostí a tuku jeho druhů stvořil svět bez tajemství.
Možná, že Bůh člověku odpustí. Velryba ne.

"Totoro, Totoro, kde jsi? Či, či, vrať se domů." Kde jsi kruci zase zalezl?

"Evžo, podej mi piškoty! Prosím, ty v plechovce, já s nimi zaštěrkám, třeba přiběhne."

Nic, stále nic, kocourek se stále nevrací.

Tak znovu: "Totoro, Totíku." Štěrkám znovu.

A najednou kocour běží, hop, je v okně. "Baf," pes Ben jej radostně vítá.

"Na Totíku, tady máš, když jsi přišel."

Ben se nevěřícně dívá, to snad není možné, tys mu dal piškot jako prvnímu? Téhle zrzavé, mňoukavé kouli? Tys jí dal můj piškot!!!

Ben se sebere a uraženě odchází. Tohle ti neodpustím. Já jsem tady byl mnohem dříve!

V protokolu o nehodě většinou nefiguruje řidič tramvaje jako viník, nýbrž jako oběť cizí arogance, neznalosti a nepozornosti. (Popřípadě libovolné kombinace výše zmíněného.)
Použil však skutečně všech prostředků k odvrácení mimořádné události?
Tím nejdůležitějším totiž nejsou brzdy. A není to ani zvonek.
Je to schopnost číst provoz. (Ne nepodobný kódům v Matrixu.)
Je to předvídavost. (Občas hraničící s jasnovidectvím.)
Je to defenzivní styl jízdy. (Ano, mám přednost, ale vážně si ji musím vynucovat?)
Kolegy, kteří se po nehodě chlubí, kterak „toho vocasa vyškolili“, bych odeslal pípat kuřata do Tesca.
Poněvadž tímhle tempem nám na začátku léta budou depáci sedlat koně.

Vrazil do něj, když vyběhl ze soudní síně. „Alexa–“ Rozvzlykal se.
„Rychle, ať nás nikdo nevidí,“ řekl Wilhelm a zatáhl Alexandra do své kanceláře.
„Dostali deset let!“
„Kdo?“
Alexandr pochodoval po místnosti, slzy mu tekly po tvářích. „Nic neudělali!“
Pochopení. „Paragraf 129 trestního zákoníku?“
Přikývl.
„Znáš je?“
„Co to s tím má co společného?“
„Znáš je?“
„Neznám.“
Pak oba zmlkli. Ve vzduchu viselo příliš mnoho významů. Jen pár metrů od nich stáli dva muži odsouzení za hřích proti přirozenosti, za neodpustitelnou lásku.
„Odsoudil jsi někdy někoho za...“
Wilhelm přikývl. Pak objal svého muže. Nebylo dobře, ale mohlo být i hůře.

Ty střepy našel Hopewell toho dne, kdy ho Kwimbe chytila na nepodařeném útěku. Ležely vzadu v jeskyni jako kovově modročerná připomínka dávné křivdy, která nemohla být nikdy odpuštěna. Jeden z nich odnesl kapitán k dračici; zasyčela a odvrátila se.
"Přišli sem, že? Našli tuhle jeskyni, přišli sem a rozbili vejce," promluvil Hopewell k zádům dračice, jako by mu dokázala rozumět.
"Byli to ti domorodci z údolí? Ti, co nás hostili?"
Ticho. Hopewell sklíčeně těkal pohledem mezi střípkem skořápky a vrahem svých mužů - a mnoha dalších, co mohl soudit. Pak natáhl ruku a opatrně položil dlaň na hřejivé šupiny dračice.
Neucukla.

Kupodivu nevadí, když turisté fotí jako zběsilí.
Když vcházejí v krátkých kalhotách, také je nikdo nenutí zahalit se, i když na dveřích visí poučení.
Když (při pohledu na skleněné rakve s voskovými mumiemi světců) zvoláte „To je morbidní!“, také se nikdo nepohoršuje (protože „morbido“ znamená italsky „krotký, jemný“).
Když vás však ježibabák* přistihne, jak se smějete, označení za hříšníka a neznaboha vás nemine. Bude vás obezřetně sledovat a nápadně se snažit co nejdříve vyhnat.
Pak ale přijde mnich, který má na starosti komentovanou prohlídku. Začne vyprávět, chodíte od kaple ke kapli, posloucháte a vesele všichni hřešíte od ucha k uchu.

"Připraven?"
"Připraven."
"Pádlo držíte pevně?"
"Říká se veslo, Saturnine!"
"Nikoli, pane. Původní název té věci, na níž právě stojíte, je totiž -."
"Nu dobrá, už to chápu. Držím ze všech sil."
"Vý-bor-ně!"
Vltava házela zlatá prasátka a skupina plavidel, do níž jsme se zařadili, byla veselá a nesourodá. Saturninův postoj na paddleboardu byl přímo předpisový. Nemluvě o jeho pruhovaných plavkách. Odpíchl jsem se od mola a zmocnila se mne nebezpečná lehkomyslnost.
Doktor Vlach tvrdíval, že nejtrestuhodnější formou zapomnětlivosti je zapomínat se radovat ze života. Já k tomu dodávám, že nepřidat se k této plavbě by byl přímo hřích, co se neodpouští.

Neproklínej mně, synáčku, někdo musel zbořit tvůj hrůzný dům, pustit slunce do temných zdí, stínů, černě, temnoty, a kdo, když ne já, která si tě na Bohu vyprosila, v své náruči kolébala, a tak nemluv o hříchu, nevyčítej, že zemřela ta, která tě dusila, ovíjela jako had, vysávala, tebe svedla, ode mě odvedla, a proto neříkej, že to byla vražda, nezasloužili si tebe ani život, ona i to dítě, vždyť žádné požehnání nemohlo vzejít z toho bledého klína, jen prokletí, vím, že to pochopíš, že mi odpustíš, že odstraníš ty prokleté lilie, tu pekelnou vůni, mdlou a vlezlou k zešílení.

Ve staré Praze se nacházelo opravdu mnoho kostelů. To je nezpochybnitelné.
V průběhu staletí měnily patronace, zaměření i vyznání. To se přihází.
Občas některý vzal zasvé, byl zbořen nebo se po požáru nedočkal obnovy. I to se stává.
Řadu jich zrušili. Jistě, časem začaly prostě být přes počet.
Co dál se zrušenými? Sloužily různým účelům. Někdy kulturní střediska, jindy sklady všeho možného. Mnohé byly prostě strženy nebo přestavěny k nepoznání. Smutné, ale úcta ke kulturním památkám nebývala v minulosti samozřejmostí.
Ovšem přeměnit v současnosti jeden z nejstarších pražských kostelů s hrobkou univerzitních mistrů v noční klub, to je opravdu příliš.