DMD č. 28. pro 28. 4. 2020. Téma: Ohleduplný sobec

"Dámo, myslíte, že byste mohla méně křičet?"
Lekla se a na chvíli přestala pištět.
Pak spatřila škvírou pod padacími dvířky schovaného muže.
"Pusťte mě dovnitř!" vrhla se ke dveřím.
"Ticho! Když budete křičet, přilákáte je i na mě!"
Než to dořekl, byli tady.
Ženská se znovu rozkřičela.
"Vezměte si ji!" rozrazil dvířka, vyběhl a porazil ženu.
Ta klopýtla a srazila klubko starých řetězů.
Samopily se kously.
Pak ztichly.
Byli zachráněni.
"Mohli jsme být mrtví. Ještě, že jsem zasáhl," naparoval se pak venku.
"To já zachránila vás!" nemohla vztekem ani popadnout dech.
"A jéje," řekl Eman, "vy budete asi v šoku..."

„Nic dalšího nepotřebuješ?“
„Ne, jsem spokojený... Úplně.“
„Slyšel jsem zaváhání?“
„Ne...“
„Ale jo! Chceš namasírovat!“
„Nechtěl jsem tě obtěžovat...“
„Nesmysl! Hned se do toho dám.“
„Čím to, že jseš tak v pohodě?“ slastně mručel zlatý drak, když jsem mu valchoval páteř kamenným válcem. „Nechci být rasista, ale ostatní lidi mají vždycky nějaký problém a já je musím sežehnout a pak s tím mají další lidi další problém a...“ Ztěžka si povzdechl a roztavil kus jeskynní stěny. „Ty jseš kamarád. Pomáháš mi, a nic za to nechceš.“
„Prosím tě – co bych měl jako chtít?“ Rychle jsem cpal do kapes uvolněné šupiny.

Rodiče chtěli, aby se vypracoval u strýčka Centa v obchodě uměním Goupil & Cie. Zpočátku ho to bavilo, pak zůstával už jen kvůli rodičům.
Haag, Londýn, Paříž. Chtěl se zavděčit všem, ale čím dál víc cítil, jak ho tento osud tlačí. Prodávat krásné umění hloupým lidem, které nezajímá…
Do obchodu chodil s čím dál větším odporem. Byl otrávený, protivný, neurvalý. Nakonec ho propustili a Vincent najednou čelil skutečnosti, že sobecky zklame rodinu.
Ale Paříž byla tak zajímavá… plná skutečných umělců, se kterými mohl hodiny rozprávět o současných dílech. V jeho srdci to zaselo semínko, které o roky později plně vykvetlo.

Když nastoupíte do nové poštovní skupiny, neznáte nic jiného než vlastní rajón (pokud vůbec). Stáváte se tak možnou obětí ohleduplného sobectví ze strany zkušenějších kolegyň. Tak například Eva, malá, drsná, věděla přesně, po čem jde.

„Vyber si rozebírku – buď tady ten barák firem nebo tyhle bytovky.“
Zvažuji možnosti bez jakýchkoli vstupních informací.
I přitočí se Eva: „Jestli chceš, vezmu si ty firmy, je jich tam hodně, plno dosílek a zupek...“
Nezaznamenám zvednuté obočí druhé kolegyně.

Škrábu se k bytovkám. Eva si na recepci nechá dovézt poštu, kterou recepční roztřídí před jejím příchodem, a v bufetu zasedne nad chlebíčkem a kávou.

Bylo rozhodnuto experimentovat, spojit dvě skupinky v jednu větší.
Osmičlenné družstvo potřebuje důstojníka. Devátého.
Osm veteránů znepokojeně pozorovalo nováčka. Vytáhlý, hubený, černovlasý mladík se zářivě novým batohem a neošlapanými botami.
„Jiskra.“
„Ty máš bejt náš důstojník?“
„Eeee... ne. To vám neřekli? Jeden z vás má být důstojník.“
Kazatel a Sýkora zasekli pohledy. Bude to mezi nimi dvěma.
„Je to hodně papírování,“ nadhodil Sýkora. „Velká zodpovědnost, a když se něco semele, odskáče si to důstojník.“
„To jo, jo,“ horlivě přikyvoval Kazatel. „Máš naprostou pravdu. Tak já bych to teda vzal. Čistě pro vyšší dobro.“
A větší výhody.
Sýkorovi jeho plán nevyšel.

Naučili ji se o jídlo dělit, protože tak se to dělá, je to slušné a co by si o ní pomysleli, kdyby všechno snědla sama.
A tak poslední kus koláče vnitřně obrečela, když se zeptala, jestli ho někdo nechce, a on ho samozřejmě někdo chtěl. I když ho chtěla sníst.
Nesnášela to, ale nemohla si pomoct. Proč se má ptát, jestli si poslední porci zmrzliny někdo nechce dát, když ji chce ona?
Jednou jí už došla trpělivost. Nebude si odpírat! Má také právo na poslední porci!
A tak si bezostyšně nabrala, až na nikoho nezbylo.
A byl to úžasný pocit.

Tvářil se jako ctitel.
Na pohled ušel.
Byl opravdu veliký, na opalizující šedomodrou barvu jeho šupin se dalo dívat.
Plamenem ji však neokouzlil, tím by vejce pořádně nezahřál!
Zato mluvil:
„Drahá Brandy, tvé šupiny se lesknou zlatem a smaragdy tvých očí mě nenechávají touhou spát. Tvá spanilá postava a vražedné spáry nemají mezi dračicemi konkurenci. Původ tě řadí mezi nejvznešenější z nejvznešenějších!“
Nervózní nádech:
"Eh… mohu se zeptat, zda se mezi tvými četnými nadáními nachází i schopnosti tvé ctěné matky?“
Brandy konečně pochopila a rozesmála se.
„Gudmundure, že tě zase vzala záda? Můžeš mi říct, proč nezajdeš za mamkou rovnou?“

Byla nakonec dobrou manželkou, to musel uznat. Po nevydařených začátcích se mu zcela přizpůsobila a výborně plnila úlohu vládcovy ženy.
Jenže co naplat, syna se nedočkal.
Navíc by potřeboval jinou nevěsta. Dceru z nejvznešenějšího rodu, která by mu zajistila příbuzenství s panovníky.
K manželce se zachová co nejlépe, její postavení jí z velké části zůstane.
Ovšem když měla přijet nová nevěsta…
Snad by ji raději neměla znepokojovat přítomnost jeho bývalé choti v Paříži či okolí.
Ta proto dostala zámek v Normandii. Opuštěný a ve špatném stavu.
Ale nakonec byla požádána rovnou, aby opustila zemi.
Alespoň než se narodí vytoužené dítě.

Každý tvor se narodí jako sobec.
Je to nutné; nerozumíte světu kolem sebe, nejste samostatní a musíte uspokojit své potřeby bez ohledu na ostatní, abyste přežili.
My netopýři jsme dobře přizpůsobení; mámy mají dva cecíky a obvykle jedno mládě, výjimečně dvojčata.
První dny života se držíte zuby nehty mámy. Pak ostatních mláďat v kolonii. Zahříváte se navzájem, než mámy přiletí a zahřejí a nakrmí vás.

V kolonii nežiju, jsem časné dítě.
Postarám se o svoje bříško. Ještě piju mléko, ale už jsem od mámy odkoukala, jak se jí červi z misky. Jsem přece velká holka a ostatně, mámě mléko dochází.

"Nerad bych vás rušil v příliš časnou hodinu."
Přízeň mnoha lidí se po ránu špatně získává.
"Váš šál, Anne. Nerad bych, abyste na procházce prochladla."
S rýmou vás těžko dostanu na koncert. Navíc se vážně nesnesu dívat na usoplené tváře.
"Směl bych vám objednat sendvič? Nerad bych, abyste hladověla."
Když máš hlad, nejsi to ty. Hladová bude nevrlá, a to nemůžeme potřebovat.
"Dovolte, abych vám předčítal. Nechci, abyste měla unavené oči."
Potřebuji počkat, až ze salonu vypadne i poslední pár uší. Ještě nesmíte jít spát.
"Nerad bych..."
Nerad bys, ale mohl bys, že?
Susan mohla v zákulisí jen tiše pěnit.

Řekla bych, že něco (dobře, tedy hodně) mi z dětství zůstalo.
Nejvíc asi ty nevinný oči - já se neptám, já oznamuji.
Potřebuji ho! Nutně.

2003
"Víš a ona má sedm těch štěňátek, tak jednoho, jo?" berňák jako slon Hubert
2007
"Přece ji tam nenecháme, chudinku samotnou." jezevčice Malina
2010
"Když Hubert umřel, tak jednoho většího, jo." berňačka Berinka
březen 2020
"No on mu umřel páníček. A oni pojedou zase za louži, tak ho nemohou vzít s sebou a musel by zpátky do útulku, víš..."
Minulý týden dojel kotec, dnes jsme dovezli novou boudu.
Zítra přivezeme Bena - ukázkový Vořech Vořechovič Vořechov.

"Proč jsi to udělal? Proč jsi ji uhodil?"

"Vzala mi auto. Je hnusná a nenávidím jí!"

"Jen ho vzala do ruky, když sis ho nevšímal. A je to tvoje mladší sestřička, nemůžeš o ní přece takhle mluvit! Viděla jsem, že jsi psal dopis Ježíškovi. A nemysli si, Ježíšek takové ošklivé věci slyší a i podle nich potom naděluje dárky."

Od té chvíle byl chlapec jako vyměněný. Malou sestřičku hladil a půjčoval jí své hračky, občas dokonce i závodní auto, které jinak skoro nedával z ruky. Maminka se v duchu radovala, že má sestřičku přece jen rád. Až do 25. prosince...

Risa byla zpět na Wildaranu. Královský palác vypadal stejně jako před tím, než vyrazila, vypadal stejně i před padesáti lety, ale Risa měla pocit, jako by se změnil.

Ale nejvíc se změnila ona sama. Pochopila, kým je a s kým chce být. Byla sobecká ve své snaze být sama sebou. Nechtěla se Brenta vzdát, ale nyní musela brát ohledy na to, kde se narodila.

„Riso, je pravda, že ses v Tezárii vdala?“ zeptali se jí rodiče.
„Ano, je.“
„Mrzí nás, že jsi nás nepožádala o svolení.“
„Omlouvám se, že jsem byla ukvapená. Ale bála jsem se, že mi Brenta neschválíte.“

Pamatovala chlapce sotva odrostlého. Teď před ní stál dospělý muž. Otázky šlehaly jako řemeny devítiocasé kočky. Slova rozedírala rány na kost. Přetínala kořeny. V jeho očích měla na rukou krev. Zvolila cestu, které nerozuměl. Zlato kabátě. Zdání bohatství. Hon za prospěchem. Závoj sebeklamu v zatvrzelosti neporozumnění.

Zůstala stát na místě dlouho po tom, co zmizel mezi skalisky. Pak položila na zem kožený váček. Obložila ho kameny. Poslední splátka dluhu, který nezpůsobila. Možná někomu přinese štěstí. Naději na lepší život. Pohřbila střípky dvojí loajality. Vyškrábala se do sedla. Otočila koně zpět k přístavu. Nevrátí se. Dveře domova jí zůstaly navždy zavřeny.

"Copak to píšeš?" zeptala se Múza a sedla si mu na klín.

Mladý spisovatel vydal přiškrcený zvuk.

"Ááá, práce do školy," pokračovala. "Chceš pomoct?"

"Ehm... Marie?" upozornil ji opatrně.

"Hmm?"

"Víš, že... Mi sedíš na klíně?"

"Ovšem. Je odsud nejlepší výhled."

"A víš, že já takhle přes tebe nevidím na monitor?"

"To je nemilé." Otočila se na něj, úsměv od ucha k uchu.

"Sobecké múzy," zamumlal mladík pod fousy. "Berete vůbec někdy ohled na své spisovatele?"

"Ano, ale většinou až když jsou na prahu totálního vyčerpání."

"Jak... Pozorné," poznamenal, našteloval Múzu trochu bokem, aby lépe viděl a pokračoval v psaní.