Ze života

V klasickým Bravo girl fotorománu by ovšem byla milostná zápletka čtenářky se členem Boyzone.

Bylo to nahoru a dolů - tedy dlouhé nebo krátké.
Záleželo na tom, kdo si zrovna vzal na paškál rozčesávání mých vlasů.
Nedělní koupání se neslo v duchu:
vydrbat dítě
vyčistit uši
ostříhat nehty
"a!" rozčesat vlasy
I když maminka toužila mít ze mne něžnou dlouhovlasou modrookou princeznu, nakonec byl na tuto činnost trpělivější tatínek.
Já se totiž děsně mrskala a kníkala, že tahá a ááúúú a vůbec.
Takže mamince došla nakonec tpělivost a v pondělí jsme po škole šupajdily ke kadeřnici.
"Stejně furt někde lítá v děravejch teplákách," lamentovala.
Gumičky na čas zavál písek z pouští pískovišť.
Však zase dorostou.

Moje první láska byla taková vlaková, bezmála tři hodiny cesty na jih, společný víkend a pak další týden dva, kdy jsme žili ze vzpomínek a z těšení se na budoucnost, vzdálenost umocňovala touhu i nejistotu, už tak vlastní prvním vztahům. Cesty vlakem byly součástí rozkoše, smíchané z cizích příběhů, barvitých setkání i neuvěřitelného času pro sebe, knížky a psaní, díra v časoprostoru, která se už víckrát v životě neobjevila. Poslední cesta domů, kdy už jsem věděla, že se touhle trasou znova nevydám, vedla do dospělosti, k uvědomění, že na slepých kolejích, kde je víc bolesti než radosti, se nemá setrvávat.

Nedělní večer, poslední přímej spoj je narvanej do posledního místečka.
Na vedlejší sedadla se usadili kluci s batohy nacpanými jídlem, aby na intru neumřeli hlady. Jeden z nich – krhavá očička, vrabčí hnízdo na hlavě - znaveně sděloval okolí:
„Ty vole, já jsem to asi včera přehnal. My jsme kalili až do rána.“

Tentokrát jsem měla kliku. Výtečník brzy usnul.

Dojíždíme do velkého nádraží. Když se zvedám, podaří se mi spáče vzbudit.
„Kde jsme?“ nervózně vystartuje.
„Pardubice, severní nádraží!“ zahlaholí hoch podobného věku z vedlejší čtyřky.
Rozsespalec drapne bundu a megabágl a letí vystupovat.

„Vy jste volové! Dyť to je teprve Hradec!“

Že nás člověk sem tam tahá do práce, jsme si zvykli. Že pracuje na několika místech současně jí odpustíme. Naštěstí tam jsou jen chytří lidí, kteří na nás nematlají bez dovolení a spíš fotí, natáčejí, šišlají a piští.

Obvykle však následuje cesta na veterinu. Obvykle.

Posledně se ale fakt překonala. Veterina se nekonala. Ale!

Dotáhla nás do velké místnosti plné lidí, kde pak dlouho mluvila a ukazovala velké obrázky. Pak s námi jela metrem, hodinu vlakem a dvě hodiny autem.

Už mezi tou spoustou lidí jsme začali vřeštět. Pro jistotu i smrdět.

Myslím, že tenhle exces už se nebude opakovat.

Když dávali rozum zřejmě ošklivě se sekl,
že zrovinka šilhal hlady, o banán si řekl.

Pak nakoupil zodpovědně dost balonků s čudlíkem,
aby mohl lovit ženy prost problémů s dudlíkem.

Oháknutý, vyvoněný kultivoval tělo,
naneštěstí i poslední Pendolino jelo.

Když netrefil z Prahy domů, musel pro něj bratříček,
od té doby zná jen jedno - gamblení - svůj koníček.

Zkoušel řadu zaměstnání, všude dostal padáček,
maminka ho přesto hájí, "měl to těžké, chudáček".

Často trpěl chorobami."

"Však už brzo zkapu, mami".

Investicí do BTC prošustroval úspory,
ona jej však podporuje okolnostem navzdory.

"Hlavně, že se dobře cítí"...

obzvláště s tou holou řití.

Byla zima. Kamarádka přijela za mnou do Brna, že má toho svého na vojně v Podivíně, jestli bych ji nedoprovodila.
Na posádce nám zapůjčili vojína a my seděli v hospůdce, kde dvě zamilované hrdličky neodtrhly od sebe nejen oči tak dlouho, až...
Až nám ujel vlak.
Chytit stopa v zimě, kde nikdo nejede, nelze.
Prošly jsme se mrazivou nocí minimálně 12 km do příští vlakové stanice, kde měli aspoň otevřenou čekárnu a počkaly na ten první.
A víte co?
Ujel mi ještě jednou. V létě, s bandou kluků, co chtěli na Kerny.
A víte co?
Znovu 12 kilometrů měsíční nocí...

Kdyby nebyly na pěst, tak nedostanou. Jsou samá výčitka a smutný pohledy, slzy v očích, tak ať je proč brečet, no ne. Když už jsou slabší pohlaví, tak ať se necpou, kam nepatří a zůstanou u plotny, na nic jinýho stejně nemají. Vždyť je to vidět na tom, že mají nižší platy, kdyby za něco stály, tak dostanou víc, no ne. A kdyby byly pěkný, tak se nemusí malovat a brát si sukně, he. Ať se pak nediví, když si jich nějakej chlap všimne.
Je ironií osudu, že ti, kdo jsou nejvíc na pěst, pěstmi spíš rozdávají, než by dostávali.

"To to letí. Babičce by dnes bylo sto třináct."
Dolešťuji číslo schránky, maminka zapaluje svíčku. Ještě otčenášek (věřící nejsme, ale babičce udělá radost) a jdeme.
Nespěcháme, je hezky a málokdy si najdeme chvilku být spolu a nic u toho neřešit. Jen si ukazujeme petrklíče, tulipány a kvetoucí stromy.
Platím parkovné. Lístek vyleze zmršený, čarový kód rozmazaný.
"Na tohle se závora nezvedne," pochybuji.
"Tak ji prorazíš."
Vytřeštím oči: "Autem?"
"Ne. Rukou. Přece si kvůli tomu nebudeme ničit auto."
"Mami???"
"Jen jeď."
Najíždím ke čtečce a... závora se zvedá dřív, než stačím stáhnout okénko. Lekla se.
Zjevně nechce riskovat útok holou pěstí.

"Hele, co tam děláš? Běž dolů."

Ne

"Říkám běž z toho stolku, lotře!"

Ne...

"Jo a ty máš jako kořist? Tak to ne. Pusť ten řetízek."

Ne, to je teď moje. Vidíš? Ležím na tom, tak je to moje!

"Hele, já tě shodím."

Ne, to si nedovolíš!

"No tak! Ok, já se s tebou nebudu bavit a prostě ti ten řetízek vezmu a shodím tě dolů. Šanci jsi měl."

Dobře, jak myslíš, tak ti to shodím já! CHA!

"Ty blbe mouratej! Vždyť to spadlo! Ty troube neskutečná, ty se mi fakt jen zdáš!!"

Jé, ty jseš naštvanej, ZDRHÁM ZDRHÁM ZDRHÁM!

,,Víš, je mi s tebou moc fajn, ale uvědomil jsem si, že teď ještě vztah nechci."

,,Jsi skvělá holka. Nezasloužíš si pořád čekat, až já budu mít čas."

,,Lásko já se přece snažím! Práci si najdu, všechny dluhy zaplatím a pak půjdeme třeba i na tu večeři, když tak moc chceš. Ale teď bych potřeboval půjčit ještě jedno pětikilo..."

,,Jo, já četl, že hledáš vztah. Já ne." ,,Tak proč mi vůbec píšeš?" ,,Tak myslel jsem, proč si to hledání nezpříjemnit, ne?"

..........................

,,Slyšela jsi, že Eva už porodila? Mají holčičku!"
,,Hmm. Že gratuluju. Mně ten idiot vyghostoval. To je na pěst."

Zahrozil a pak se ubrečený otočil a utíkal domů.
Ne, nebyl oblíbený.
Kluci si z něj dělali srandu, že je prrrťa, malej a neduživej.
Všichni byli o hlavu větší, všichni rychle běhali, všichni to uměli s mičudou i s holkama, jen on byl - malej.
A pak šel čas.
Dospěli, měli práci, měli rodiny.
A najednou v hospodě: "Kluci, není to prrrťa? Ty vo*e, kdo by to do něj..."
Banda pivních tatíků kouká na televizi nad pultem, kde rozhodčí zvedá nad hlavu ruku vítěze.
Dostal ho jednou ranou pěsti. KO.
Malý prrrťa, který se vzepřel a bojoval.
Za sebe.
Dokázal to.

"Tati, tati, hele co jsem našla! Zlato v kameni!" hnala jsem se za tátou s kamenem v ruce. V mých pěti letech jsem netušila, že je to jen obyčejný pyrit.

"Ale ten je! Ten si musím schovat," usmál se táta a vložil malý černo zlatý kámen kapsy.

-*-

O třicet let později jsme u rodičů vyklízeli starou šatní skříň. V předposledním šuplíku pod hromadou kapesníku ležel malý černo zlatý kamínek.

"Vyhoď to, kdo ví, kde se tam vzal," pronesla mamka, když šla kolem.

"Dej mi ho," dodal tiše taťka. "Najdu mu novou skrýš," usmál se a schoval kočičí zlato do kapsy.

Sypou se bitcoiny do epeněženky,
pro only fans není čas na milenky.
Přes tisíc followers a není s kým jít ven,
ale bez obsahu do reels by to nebyl den.
Z esportu namožený prsty a oči,
kolem hejtů a lajků se dnešní vibes točí.
Z života bez filtru je vždycky zklamání,
dav otroků TikToku snad se nějak zachrání,
nebo tam hodí nějakej lepší gif
a bude jako dřív.
Umělý kozy, řasy, vlasy a sójovej steak,
trochu se zdá, že tvůj život je fake.
Je ti v něm dobře a proto mám za to,
že ti místo diamantů dám kočičí zlato.

Zná mě vůbec ještě jménem? To je pořád: "miláčku",
omylem tak oslovuje maminku, i "stíhačku".

"Že tě, drahá, loupe v kříži? Holt už nejsi nejmladší."
"Máma peče lepší dortík, tenhle nebyl nejsladší."

"Přes práh už tě nepřenesu, už hold nejsi štíhlá laň,"
slyší občas na adresu svou ta jeho "lítá saň".

Čekám něžné pohlazení a kladu si otázku,
kam zmizelo poblouznění, rezignoval na lásku?

"Už jsem starý, co chceš víc?"
"S tím jdi někam... zní z mých plic."

Snad přímým vyzváním... "Nepřijdeš s vyznáním?
Láskyplným, které se mnou doopravdy zacvičí?"

Co on na to? "Jsi mé zlato, akorát že kočičí."