Ze života

Chtěla jsem studovat.
Čekala jsem informace, knížky a spoustu práce.
Ale dostala jsem mnohem víc.
Večery na výukovém pobytu strávené u ohně, záchvaty smíchu na přednáškách, semináře kolem jednoho stolu, zatímco koluje čokoláda. A hlavně spolužáky. Některé ve věku mých rodičů, každého s jinou motivací, ale všechny skvělé. A i když ve zkouškovém jsme nakonec každý sám, stejně jsme v tom spolu - posíláme si zápisky a nahrávky, sdílíme dojmy a zvedáme si telefony.
Bojujeme s tím všichni - ale dokud neztratíme solidaritu, bude to boj vítězný.
I kdyby ne na rovině akademické, tak alespoň na té lidské. A to se počítá.

Zahaleni v oblaku cigaretového dýmu na balkónku teologické fakulty. Ten balkon stále stojí.
Hloupý vtip nad sdílenou láhví příliš dobrého vína.
Žádost o pomoc s vloupáním se do kamarádčiny skříňky a pozvánka na šachy.
Sdílení traumat u ohně. Fotku, kde brečím, protože nás někdo zachytil v tomto momentu, mám uloženou v telefonu.
Akce pro děti a mládež, vytažení klíštěte a moment, kdy si i druhá strana uvědomí, že tohle je vztah.
Omyl, kdy jsem ho považovala za jeho mladšího bratra.
Snad brýle, snad společné jméno, vášeň pro knihy a stejné seriály.
Obrázek se stromy a kočkami. Známe se dvacet let.

Ta víska lákala svým klidem.
Lidé se tu cítili bezpečně. I kriminalita se jí vyhýbala obloukem až na dva cvoky, co si je odvezli s majáčky.
Čas ubíhal a nebezpečí šílené automobilky zahnala z hůry nařízená Natura 2000.
Máme tu ptáky motáky a vzácné žáby.
Lišky spokojeně chodily noc co noc popřát klidné spaní.
Až najednou.
Ze dne na den.
"Bude kšeft" zavelel aparát.
Všichni mlží "že jen průzkum lokace" a on to už Park Lutyně.
280 ha polí a lesů neuvedené firmě na baterkárnu. Okolí jí prý potřebuje.
Premiér si už mne ruce.
Všichni povstali jako jeden člověk.
"Nechceme!"

Pár panáků absintu a jedna teplá letní noc, pak jsme se rozloučili a vrátili se do svých životů, do svých vztahů, které měly poločas rozpadu dávno za sebou.
Pak jsme se na podzim znovu sešli a pivem spláchli pár bezedných rozhovorů. Vztahy se rozpadly, rozhovory nikoliv.
Na jaře jsme si řekli, že se budeme vídat, ale nebudeme se vázat, skákat ze vztahu do vztahu nedělá nikdy dobrotu.
Nějak se nám to zvrtlo, táhneme to už druhou dekádu a z nevázanosti vznikly dva celoživotní závazky. Radši jim nebudu říkat, že životního partnera najdou tak, že si s ním dají pár absintů.

Jsou slizcí. Nechutní! Fuj, jak dlouho tady ty potvory budou.
I když.. ty tykadýlka mají roztomilý... A jak hezky papají okurčičku... A jakpak by se mohly/i jmenovat?
Za nějakou dobu známý nabízí mláďata jiného druhu, než mám, a já neodolám, dvě mimina si nesu domů. Pak se kolegyně stěhuje a to terárko se jim ale fakt nevejde... A pak, ehm ehm, jednou přehlédnu snůšku a počet obyvatel bytu se šplhá do astronomických výšin. Kupodivu se všechna mimina povedlo udat a počet se ustálil na přijatelných patnácti jedincích. A celý ten cirkus začal větou: "Nepohlídala bys mi na pár dní šneky?"

"Dinosauří stopy," hlásal nápis na papundeklu. Turistická past jak vyšitá.
"Když už jsme tady...," vzdychl S. a zaparkoval. Ze zvířeného prachu se okamžitě zjevil Indián v reflexní vestičce a odtáhl nás za boudu se suvenýry.
Tam byla v rudé zemi otištěná dlouhá řada trojprstých stop o něco větších než dlaň. Půda se vlhce leskla po nedávném dešti a mě bylo jasné, že stopy vytlačili do čerstvého bahna podnikaví domorodci.
Sehnula jsem se a zatlačila rukou do hlíny. Byla tvrdá jako skála. Byla to skála.
Nad obzorem se valily bouřkové mraky a já právě svojí dlaní překlenula dvě stě milionů let.

Zde leží počátek všeho, vedle mne usíná Bůh,
zhmotněné tělesno jeho, dýcháme společný vzduch.

Zde leží odlitek ráje, kraj který důvěrně znáš,
v citech můj rozum dál taje a domov přístav je náš.

Vedle nás plod našich vášní, krev krve, budoucnost rodu,
dva lidé dost prostopášní, aby mu dopřáli zrodu.

Zde leží tělo a mysl, které mi říkají "pane",
zde leží života smysl, který se teprve stane.

Zde leží ta moje víra, že všechno v dobré se zvrátí,
popel a prach, temná díra, kéž v nový život nás vrátí.

Zde leží naděje, ze srdce prýští,
že spolu zvládneme nástrahy příští.

Nesedej panenko v koutě, využijou tě. Kdo se neumí rozhodnout sám, za toho budou rozhodovat jiní. Soběstačnost sála už s mateřským mlékem, jen obrazně, protože v rámci boje za svobodu ji matka odstavila už v šestinedělí. Úkoly dělala sama, zodpovědně a soustředěně a tak přistupovala k celému životu, dobrá práce, dobré bydlení. Muže ta hrdost přitahovala, ale jen do chvíle, než se cítili zastínění, než zjistili, že nejsou potřeba a pak se stávali instinktivně slabochy nebo tyrany a ona je odmazávala ze života. Od samostatnosti není někdy daleko k osamělosti. Možná je někdy potřeba trochu té závislosti, aby vztahy fungovaly.

„Nemůžete psát o tom, co jsem dělala za války.“
„Protože nejsou žádné doklady?“
„Ano.“
„Kolaborantka jste nebyla určitě; to bychom věděli. Přinejmenším z poválečných soudů. Takže šedá zóna, nebo odboj.“
„O případné odbojové činnosti byste nejspíš nějaké zprávy našla.“
„Pokud jste byla dostatečně šikovná…“
„Já. Předpokládám, že kvůli tématu mi teď do života nasadíte Jamese Bonda a domácí výrobu výbušnin. Protřepat, nemíchat, vyhodit se do povětří.“
„…Teď jsem chtěla použít tu historku o předobrazu pana Q. To byl totiž, alespoň Eduard Stehlík to říká, ten… Důstojník… Britský… Sestrojil většinu vybavení pro Anthropoid… Jak on se to…“
„A máte po historce.“

My netopýři se občas o lidech dovíme věci. Máme totiž rádi teplé, klidné půdy domů, kde nikdo moc netravuje ideálně ani ve spodních patrech.
Zpravidla jde o domky plné starého nábytku, nepořádku a prachu, kde se povalují měnící se počty zahradního náčiní a lidských mláďat. Případně sklenek, vypitých lahví, cizích lidí a ukradených zahradních trpaslíků.
Na jednu chatu nás vzala člověk. Lidé tam spali na půdě místo netopýrů. Otravné.
Najednou dorazili nadšení lidé s krabičkou plnou sarančat.
SARANČAT!
Oooooo!
Juliáne, ty tele, vylez honem z úkrytu! Nebo aspoň udělej roztomilý čumáček a roztomilé zoubečky!
Ten den jsem spala na podlážce.

Ivanka pri Dunaji je obec na západě Slovenska. V roce 1919 se nedaleko odtud zřítilo letadlo a v něm jistý M. R. Štefánik.
Od roku 1950 se zde nacházel Výzkumný ústav chovu a šlechtění drůbeže.
Pod vedením jeho prvního ředitele, jistého V. I. Babuškina, tu bylo vyšlechtěno nové plemeno slepice: oravka – „jediné (slovenské, pozn.) národné plemeno sliepok“*!
Kvokajících orávek pobíhá po kurnících dodnes spousta (dokonce v různých barevných variantách) – ale když byla pro účely výstavy potřeba vycpaná, nenašlo se ani peříčko. Varianta živé expozice byla jednohlasně odmítnuta (výstavní prostory nejsou žádná slepičárna!), a tak nakonec návštěvníci místo drůbežáře potkali včelaře.

Byla to skutečně výzva.
Marně jsem vzpomínala na tepláčky s laclem, co jste na ramenou zapnuli na knoflíky a dítěti nelezly plíny ani dupka. Podle fotek z dětství jsem s nimi prožila celé své batolecí období.
Jenže nová doba si žádala moderní trendy. Nejsme přece "sto let za opicemi", hlásaly reklamy na dětské oblečení.
Ale co dělat, když místo malého boubelatého robátka se zrovna vám narodí žížala.
Oba kluci mi z konfekční velikosti prostě vypadávali.
Nezbylo, než vytáhnout stoj, nůžky, staré džíny, náplety a kamarádku poprosit o konstrukci střihu.
Šila jsem si na kluky sama.
A nejen kalhoty.
S kapsama!

Sama si uvařit, podat daňové přiznání i naštípat dříví. Odstěhovat se od rodiny hned v osmnácti. Neběhat za doktorkou kvůli každé rýmě, vždyť to se vyleží. Jít sama na puťák a nikomu neříct kam, aby mi to náhodou nerozmlouval. Být nezávislá.
Kdy se to zvrtlo, kde se stala chyba? Kdy jsem překročila jakousi neviditelnou hranici? Kde se vzal ten strach milovat (protože co když pak odejdeš?), strach se nechat objímat častěji než objímat (protože co když ti ta nerovnováha bude vadit?), strach brečet, říct si o pomoc a prosit tě, ať se neloučíme - strach potřebovat?
Netuším. Ale bát se nechci.

Na tyto maily jsem se... těšila tak moc, jak se jen lze těšit na mail, který vám bezpečně bude oznamovat bezpečnostní problém nebo změnu nastavení. Přesto jsem je vnímala trošku jinak než obdobné anonymní zprávy jiných firem a dodavatelů. Tento totiž chodil z jmenné adresy. Žádné newsletter@firma.com nebo safetyinfo@servis.net. Ale pěkně Ypsilonova.zet@firma.cz. Celorepublikový osobní kontakt, naše "bezpečná známost", kterou jsem sice nikdy neviděla a naše konverzace byla omezena na zasílání informací sem a formulářů tam, ale bylo to tak nějak hřejivě lidské.
Pak přišlo první Důležité bezpečnostní upozornění od Safety, XYZ, Mailto:safety@firma.cz a já si povzdechla. Aspoň podpis zůstal stejný.

Každý tábor je jiný a přitom stejný. Jiní lidé, stejné pokřiky. Větší kuchyně, stejná kamna. Jiné výzvy, stejný slib. Z dětí jsou vedoucí, z vedoucích rodiče, ale některé věci zůstávají…
Šéf kuchyně, který před obědem zazvoní na kravský zvonec, a kluci, kteří se ve frontě na jídlo poperou. Zdravotnice, která chodí s teploměrem v kapse, a marodi, kteří vytrvale zvrací. Hrdina, který se vrací ze tří orlích per, a noční hlídka, která místo hlídání čte komiksy. Kněz, který po cestě zapadne s autem, a rodiče, kteří na návštěvu dovezou buchtu.
A podvodníci? Těmi jsme občas všichni. Hlavně když dorazí hygiena.