Shirley (Charlotte Brontë)

Pokoj se topil v šarlatovém šeru.
"Nemám více sil, Louisi," šeptal pacient.
"Nesmysl..."
"Mám jen ten tupý bezvládný pocit. Není k čemu se vracet. Ten střelec měl mít lepší mušku," pokrčil nepatrně ramenem.
Tichý rozhovor se táhl už dlouho a stále kroužil v téže louži. Louisovi docházela jeho učitelská trpělivost. Pak se na krátko zlomila i jeho bratrská láska.
"Možná tě to nakonec přeci jen zdolá. Horečka tě dostane. Zemřeš. Chceš se vsadit?"
Odpověděla mu jen náhle zatvrzelá jiskra v bratrově pohledu.
Bylo to podobné, jako s tím lékem na škytavku. Škytáš? Tak to dokaž.
Robert Gérard Moore se uzdravil.

Vínové závěsy skryly svět. Bezbarvá únava zakryla vědomí. Nebylo sil. Nemohla spát, přesto snila. Váhala na hraně nočních můr. Snažila se probrat, vyhnat nepřirozené obrazy z plátna očí.
Trojhlavá saň, smích kurátů, burácení. Chňapala, dorážela. Urážela. Mantichora ve strýcově sutaně hlavy pozřela, jen aby se otočila a samu Caroline uštkla.
Trhla sebou. Ihned snila znovu.
Shirley, nejpůvabnější ze sirén. Francouzská meluzína Hortense. Po každém boku jedna, překřikovaly se. Před ní - hrůza sama - gryf v hadrech zarývá drápy. Do srdce, do Robertovy šíje. Jeho pohled? Sfinga.
"Neptej se!"
Horko ohně a náhlý sluneční jas. Fénix z popela, úsměv Mrs Pryor.
"Maminko?"

Najednou nezářila. Nesmála se, neodporovala, nediskutovala s pány, jak mívala ve zvyku. Chodila podél zdí a nenechávala se vidět. Pro něj nikdy neměla úsměv, ale postrádal světlo, které jí dřív plálo v očích. S obavami sledoval, jak ucukla, když do ní podobně ustaraný Tartaros něžně žďuchl čumákem. Jako by kolem ní kroužil hluboký šerý stín, jako by jen jemu věnovala pozornost.

Nevyšla do zahrady už tak dlouho. Ne, nemůže. Usedla, u nohou Tartara a ten přízrak. Pes kňučel, běs poskakoval. Cenil zuby, rozježený. Panelování z tmavého dřeva jí splývalo před očima.
Došla do studovny.

"Louisi, pokousal mě pes. Zabiješ mě?"

Svažitou pěšinkou k Miss Hortense, tahá z paměti francouzská slovíčka. V pelerínce a s košíčkem šití, jako dívenka z pohádky.
Kamenitými cestami k chaloupkám chuďasů, pokorná farářova neteřinka.
Chladným stínem zeleného loubí ve vleku přímočaré Shirley.
Měšíčně stříbrnou nocí k písčité cestě v zahradě Fieldheadu, raněné srdéčko ve stínu aleje.
Oklikou přes pole k boudě u továrny, svědkyně přestřelky se slzami ve statečné tváři.
Sněhem za nemocným.
Chřadnoucí pacientka, oči přikované k cestě, kudy Robert jezdívá do Stillborough.
Svažitou pěšinkou ke stavení Gérard-Moorů. Možná v pelerínce, ale rozhodně ne dívenka. Došla svými cestami až do jeho světa. Dál půjdou spolu.