Jane Austen: Northanger Abbey

Ačkoliv byl výlet do Bathu hlavně povyražením, paní Allenová doufala, že také dokáže mladé slečně trochu rozšířit kulturní obzory. Po dnešním představení z ní však nedokázala dostat kloudného slova. Jako by Catherine v divadle vůbec nebyla. Jako by neslyšela vybrané árie, neviděla bohatou výpravu, nesledovala fantastický příběh.
Zdála se nejistá, ztracená mezi nadějí a rozpaky. Po půlnoční svačince zmizela do svého pokoje.
Paní Allenová se chystala sfouknout svíčku na nočním stolku, když Catherine pootevřela dveře. V okamžiku ji měla schoulenou v náručí, tiché slzy na jemných tvářích.
"Už nechci nikdy zažít takové nedorozumění!" šeptla.
Ach má drahá, těch ještě bude...

Pojem "malý příjemný výlet" byl lehce zavádějící. Cesta byla poněkud kamenitá a místy se setkávala s potokem, nicméně výhledy byly fascinující a květena jarně vyšílená. Početná skupinka turistů průkopníků se brzy roztáhla do náležité délky.
Paní Smithová a další rychlíci měli piknik připravený (napůl snědený), když dorazil střední voj.
"No kde jste? Pojďte si sednout."
"Učila jsem Marka kytičky," Susan byla ve svém živlu.
"A kde máte Thorpovy?"
"Eeee..."
"Těžko říct."
"Možná se vrátili."
"U rozcestí jsem jim nechal šipku."
Mluvili jeden přes druhého.
"Kousek před rozcestím jsem je ještě slyšel halekat za námi," pokrčil rameny pan Tilney.
Nikomu nechyběli.

"Nemel se!"
"Ale, ale tadyto..."
"Sedni! Tebe stříhat, to je práce pro bohy, fakt," brblala Susan nad lehce prošedivělou hlavou.
"Jsem od začátku karantény nestříhaná, noooo," protáhla Tess.
"Rozumim. Ale potřebuju, abys tam nějak vypadala."
"Hele a jak ji poznám? Jak vypadá?"
"Záleží na adaptaci. Lidem, co je viděli, se prý postavy objeví podle jejich oblíbených. Ostatním náhodně. Novější adaptace je hezky uhlazená. Starší... je stará jako já, všichni mají trvalou a válí se tam mlha," uzavřela Susan rychlokurz svým obvyklým antireklamním sloganem na Northanger Abbey 1987.
"No to jsem zvědavá."

"Tak jak to šlo?"
Tess jen vyvalila oči.
"Aha."

Burnwood Manor i zahrada zvučely hudbou a hovorem narozeninového plesu.
"...on musí být...!" Miss Morland vypísknutím upoutala pozornost hostitelky. Včas ztišila hlas, aby slyšely jen dámy kolem. Když domluvila, Henrietta, Kitty, Margaret a Harriet si "nenápadně" začaly kapesními zrcátky 'kontrolovat nalíčení', div si nevykloubily krky a ruce.
Catherine - inteligentněji - obcházela nástěnné zrcadlo.
Mrs. Burnwood chvíli pátrala očima a vějířem skryla úsměv, když pochopila.
"Chcete-li důkaz, že Mr. Skim nemá krvelačné spády na vaše hrdla," pošeptala konspirátorkám, "...podívejte se raději na společnou fotografii."
"Ale má uhrančivé oči..."
"...špičatý úsměv..."
"...černou bradku..."
"...a fiží!"
"Přesně jako z gotického románu," uzavřela zasněně Catherine.

Pan Tilney usedl k písemnostem. Eleanor bylo chladno, načala šití. Catherine je ujistila, že v zahradách se určitě sama neztratí.
Určitě ne.
Když zahlédla střechu skleníku, přepadla ji zvědavost. Patří vůbec ještě k Northangeru?
Vkročila do hlínou voňavého tepla. Rajčata, cukety... jahody v pařníčcích. Květiny. Chodníček se stočil za roh. Co to...?
"Slečno!" poněkud příkré oslovení.
"Mohu vám pomoci?"
"Já... ne... pardon.. dobrý den," kulila oči na uhlazenou dámu v zástěře.
"Slečna Morlandová, předpokládám? Gwendylon Clearance, těší mě."
Pukrle.
"Něco byste ráda? Nechcete třeba poslat bratříčku Jamesovi pár banánů? Hodně cukru, pomáhají na stres... brzy se mu budou hodit."
"Cože?"

Od momentu, kdy položila nohu na bathský chodník, přestal její život patřit jí samé. Vzal ji a unášel rychlostí, ze které se mladičké dívce z Fullertonu točila hlava.
Ani netušila jak, stála po jejím boku Isabella. Krásná, milá, znalá, radost pohledět. S ní byl svět slunečný, pastva pro oči.
Šeptaná tajemství s temným pozadím se ovšem nedala přeslechnout. Natožpak věty, kterými zvonila do uší kapitána Tilneyho. To ji nikdo jiný neslyší?
Ale neřekla by nic. Jen jednomu se svěřila se svými obavami. A nakonec mu řekla i to, co probudilo v jeho očích děsivě náhlý hněv.
Copak už se nevrátí?

"Podívej, jak se ohlíží. Myslíš, že o nás ví?"
Miss Lawrence se snažila tvářit se nenápadně. Přes krajku vějíře pohlédla naznačeným směrem. Plukovník Brandon náhle zaujatě sledoval tapety.
"Chmmm...," rozhlédla se sálem.
"A tamhle," pokynula Miss Ryegrass vějířem, "pan Knightley a pan Tilney. Šeptají si. Určitě je jim to jasné."
Na první pohled bylo vše v pořádku. Na druhý už méně. Společnost se zřetelně dělila na dvě části.
"Zdá se mi, drahá Elizo, že to vědí. Straní se nás. Nevím, kdo to rozhlásil, ale už jsou si vědomi toho, že oni jsou literární... a my ne. My je máme přečtené."

Tmavovlasá slečna v modré róbě se poněkud neohrabaně prosmýkla dveřmi do sálu. Pohotově ulapila blízké křesílko a usadila se. Zkoušela se tvářit nenápadně, ovšem přítomnou společnost si prohlížela velmi zaujatě.
Brzy vylovila z vyšívané kabelky notýsek a mírně nedobové plnicí pero.
Isabella ji od počátku sledovala přivřenýma očima.
"Už je tady zase!" sykla si pro sebe hořce.
Bylo nemálo těch, kteří se jí pošklebovali kvůli uštěpačným článkům anonymního autora s monogramem SB, jakkoliv byly neadresné.

Stejného večera se podobným způsobem vetřela na karetní večírek u Mrs Wickham nejmenovaná Miss GC.
Humoristický časopis Punch vskutku dobře věděl, koho pro letošek najmout.

"Do bojééé!" Malí nájezdníci v čele s velkou sestřičkou a s klacky v rukou vytrhli z příkopu u louky na imaginárního nepřítele.

Kde byl konec těm slavným časům Morlandovic malé armády...

Devatero dětí řádilo na louce.
Devatero dětí hrálo kriket.
Devatero dětí si vzpomnělo na slavná tažení.

Drobota našla sestřičku schovanou za kmenem starého dubu na kraji lesa.
"Cathy, Cathy, pojď s námi bojovat," naléhali jeden přes druhého.
"Ne, drahoušci, ať vás vede Tommy," obrnila se Catherine.
Celestina, převratný román paní Turner Smithové, který jí poslala drahá Miss Lawrence, byla dokonalou hradbou. A o tolik zajímavější, než to hloupé Udolfo.

"Tákže...," zalistovala sešitem.
Pan Wickham - vycucal toho z nich hodně. Spoustu liber a hodnost z Darcyho, naivku, co si nabije nos z Bennetových.
Willoughby - hromadu zklamané důvěry ze všech a pořádnou částku ze slečny Grayové.
Thorpe - sbírku prázdných představ ze sebe i z pana generála plus pár zrnek naivity z Catherine.
Henry Crawford - značnou část cti rodiny plus poslední zbytky rozumu z Marie.
Elliot - záludné choutky z paní Clayové, marné iluze z Elizabeth i vlákna vztahů z opatrné Anne.
Susan Burnwood zaklapla deníček.
"Kdopak se ti zdá na žebříčku nejvýš?"
Anne Jasper se zasnila: "Ten Henry se mi celkem líbil..."