DMD č. 26. pro 26. 4. 2022. Téma: Kolovrátek

Procházky s batoletem jsou poněkud repetitivní. Obzvlášť když se sami valíte jako vorvaň před slehnutím.
Před sousedovou garáží stojí taxík.
"Auto!" hlásí Sáně nadšeně. Vyžaduje reakci.
"Ano to je auto."
Jeřáb v sousední ulici počastuje trojitým:
"Auto! Auto! Auto!"
"To je jeřáb," pokouším se rozšířit batolecí slovní zasobu. Ta je totiž značně monotónní. Kolovrátek hadr.
"Auto," stojí Sáně na svém.
U padesátého auta cítím, že mi v hlavě explodovala poslední mozková buňka, která přežila Bží rozklad zevnitř. Jak to říkala maminka?
Po mateřské jsem měla pocit, že umím jen štěkat a mňoukat.
Já budu umět říct "auto" na sto způsobů.

Zbývá patnáct minut. Jeho oblíbený tým se dostal do finále.

„Musím ti něco říct.“

Tu větu vážně nesnáší. Nemůže s tím počkat, nejlépe na konec týdne, až bude mít zas energii ji aspoň trochu vnímat?

Vše je, jak má být. Vychlazený ležák na stole, vzorně utřený ovladač, polštář pod bolavá záda, oblíbené místečko očištěné od prachu.

Deset minut do zápasu.

Ona vykládá. Problémy s matkou? Fajn, půjčím ti svojí, hned si přestaneš stěžovat.

Pět minut.

Ruku svírá v pěst. A jeho žena… mele a mele, jako kolovrátek. Agónie nepřestává.

„Miláčku, prosím tě, hraje se finále.“

Zmocnila se ovladače. Přístroj zhasl.

"..chasoník, vanadík, barvík, buřík v železo dej též,
ocel pevnou, ale pružnou s nimi snadno dostaneš.
Ďasík, broník magnetické, měď a zinek tvoří mosaz,
pak dvě prázdná místa stojí, i ty vezmi žáku v potaz.
Otrušík, luník a brudík..."
Ozvalo se zaklepání. "Mohu dál?"
Julius Stantejský vstal a široce se usmál: "Jen račte, pane řídící, vás vidím rád kdykoliv."
"Bývalý, pane kolego, teď jste řídící vy. Pořád ještě veršujete?"
Stantejský souhlasil. "Přál bych si, aby žáci neopakovali jak kolovrátky, ale měli z učení radost. Dobrá česká báseň by jim k tomu měla dopomoci."
Magda kývl: "Co se rýmuje na brudík?"

„Když ale vidím na obzoru,“ vyhlíží v dál Zdislav Sandál, „uprostřed kraje nízkou horu…“
„Na nebi mráček běloskvoucí?!“ zdvihne oči Hynek Kočí.
„Přestane srdce chvíli tlouci!“ zavelí Vilém Závada, „Nohama k epicentru výbuchu!“
„Štěstí!“ utrousí pod vousy Venda Brynda, „Co je štěstí?“
„Muška jenom zlatá,“ zdvihá se z prachu Lukášek Machů, „co tě mine!“
„Za trochu lásky šel bych světa kraj,“ oklepává poklopec Pepík Oukropec, „ba i sto roků v šachtě žil…“
„Pořádného kluka,“ hrubě přeruší Hubert Netušil, „nezabolí ruka!“
„Lidičky, valí se dav!“ ukončuji nedělní chvilku poezie záložáků češtinářů a spouštím rotační kulomet, „Toč se a vrč, můj kolovrátku!“

Obrovská místnost je zaplněná jen částečně.
Část sbírek je pryč. Odvezená? Rozkradená? Kdo ví.
Pohybuji se obezřetně. Měsícem ozářené sochy vrhají pitoreskní stíny na skříně, překypující roztodivnými předměty. Míjím je bez povšimnutí, hledám knihy. Vyhnu se skulptuře, šklebící se na mě ze tmy, a opatrně otevřu dveře do další místnosti.
Zklamaně vydechnu. Ve stříbrném světle se koupe jemný porcelán a křišťálové sklo. Obejdu pár vitrín, můj pohled upoutá blýskavá věc v rohu. Kolovrátek? Ze zlata? Zvědavě popojdu blíž, o něco zakopnu a poroučím se k zemi.
Vzpamatuju se ve chvíli, kdy zjistím, že na mě vyhaslýma očima zírá mrtvý muž.

To je konec. Konec, honí se Alešovi hlavou pořád dokola.
Evžen s Martinem už posté opakují správný postup.
Vnímá jen jednotvárný bzukot, nedokázal by zopakovat jedinou větu.
Uvědomuje si jediné:
Že promáčený ledovým lijavcem klečí v hlíně.
Že mu vnucují nepochybně jedovatou břečku s rozblemcaným papírkem.
Že spoléhat může jen na roztřeseného liškomága s příšernými kruhy pod očima, který by se sesypal, kdyby ho jeho žena nepodpírala.
Martin mu téměř násilím vlije lektvar do úst.
Odporné nutkání k zvracení.
Šílená závrať.
Předivo vědomí zběsile víří, uzluje se v strašlivý šmodrchanec.
Zmrzačená ruka s drápy tvrdě přitiskne Alešovu dlaň k zemi.