Svět bez dotyku

Ve váze na stole byly čerstvě nařezané větvičky s jemně chlupatými kočičkami. Jaro se pomalu hlásilo.
Grace ležela na pohovce, nohy podložené polštářem, zatímco Freja hmaty rukou přes vzdmuté břicho zjišťovala, jak dítě leží v děloze.
„Zdá se být tak akorát vzhledem k délce těhotenství,“ usmála se na ni vlídně. Pak vytáhla dřevěný stetoskop a přiložila ho na levou stranu břicha pod pupík, aby si poslechla srdíčko. Dusající stádo divokých koní.
Grace zavřela oči, aby do sebe vpila ten pocit bezpečí, který vyzařoval z Freji.
„Ještě pár týdnů, a máme ho tady.“
Hřejivý stisk ruky.
Slib, že to společně zvládnou.

Nebylo jen v zájmu Gebaurů, aby lidé byli vůči sobě nevraživí – lidé to v sobě měli zapsáno už odnepaměti.
Svět bez dotyku, bez lásky k bližnímu svému, to nebyl žádný moderní výmysl. To bylo staré jak svět sám.
Protože válka znamenala vývoj, a když jste ve válce, nehodí se, abyste se k druhým citově angažovali.
Dítě hned po narození odebrat od matky, narušit vazbu, pak hlavně nenosit, nemazlit, nekonejšit, jen aby se přehnaně nevázalo.
Aby nemilovalo.
Protože kdo miloval, ten byl slabý kus.
A slabé kusy společnost nechtěla.
Navzdory tomu byly slabé kusy tím, kdo svět zničený válkou nakonec zachránil.

I když už dávno měli umělé dělohy, ještě nějakou dobu se lidé snažili počít potomky přirozeným způsobem, byť pomocí asistované reprodukce.
Edith ty ženy vídala každý den, než centrum zavřeli na dobro, protože výsledky byly špatné.
Příroda si vybírala na lidech dluh, který začali dělat už před staletími. Přirozený výběr se najednou netýkal pár jedinců, ale většiny.
Jenže bolest zůstávala. Edith si vybavovala tu paralýzu, když se na ultrazvuku nehýbalo srdíčko. Teď, ani příště, ani nikdy potom.
Ta bolest zůstávala stejná po celá staletí, jen jí přibývalo.
Nakonec bylo pro všechny lepší, že se přestali snažit.
A přírodu nahradili technikou.

Nikdo nechce mít svědky, když udělá něco nepříjemného.
Jako třeba když vyřadí z provozu všechny inkubátory, které měly na starosti potomstvo lidstva.
Senátor Gerard Lockwell letěl s ostatními členy Nejvyšší rady na Neptun, aby s Gebaury dohodli další postup v zájmu Země.
Jenže se ozývaly hlasy, které požadovaly, aby Lockwell byl z jednání vzhledem k okolnostem vyloučen.
A to nemohl dopustit.
Když čekali na zadokování lodi, zdržel se za ostatními členy, kteří už čekali v přechodové komoře.
Předstíral, že si potřebuje zavázat tkaničku, a pak už jen stačilo ještě před zakotvením příhodně zmáčkout to správné tlačítko, které zahájilo proces vystupování.

Vše směřovalo k jedinému bodu, k jedinému rozřešení.
Síly se napínaly, vesmír se snažil dostat do rovnováhy. Události na Zemi měly vyvážit misky vah.
Gebauři netrpělivě očekávali den, kdy jejich galaxii opět připadne právo moci. Vymýcení jednoho plemena podřadné rasy k tomu mělo významně přispět. Že tam bylo pár ubožáků, kterých se to netýkalo, nehrálo velkou roli. Ne pro Skapanara.
Jenže ten den nepřicházel. Uběhlo mnoho dní a Gebauři nebyli o moc mocnější než stádo kobylek.
Pak přišli na to, že se ve společnosti neplodných objevila žena, která přirozeně otěhotněla.
Pouhá naděje změnila všechno a miska vah se zhoupla zpět.

Pět let je v celovesmírném plánování za přítomnosti další mimozemské civilizace, která má trochu jiné záměry, než se zrovna hodí lidstvu, poměrně dlouhá doba.
Jeden nikdy neví, jestli se toho pátého roku vůbec dočká nebo jak to celé dopadne.
Lockwell už dávno věděl, že průzkum vesmíru nebyl nejmoudřejší krok pro lidstvo, jak vzletně pronesl Armstrong. Jenže ono se to těžko dopředu odhaduje, když máte sny a ideály.
Teď tu ale byla ta mladá žena, co sama přirozeně otěhotněla. Jemu osobně to vlilo do žil velkou naději, protože by to znamenalo, že to nakonec nebude takový průser.
Jenže ji potřeboval najít.

Vážení večer, dámy a hosté,

blahopřejeme k prostoduchému dilematu v tento podmíněný okamžik. Přejeme si, abyste glosovali nenadálé faktury, protože na tom odjíždí zpoždění Herodesovo.
Jak víte, sounáležíme v duchu dezolátů a nechceme pro vás finální přetížení. Zaprodáváme jedince za sousloví nekonečna, v bohorodém dni soutěživého klavíru, přičemž vy nevěříte v uzené fajfky.
Doufáme, že grandiózní zápas vně naší finanční protézy vykonáte bez servilního odloučení.
Zachovejte dech.

Nechť Herodes hlaholu doprosí se!

Handogar, filiál Gebaurů

„Vy tomu rozumíte?“ zeptal se pochybovačně Lockwell své asistentky.
Clara zavrtěla hlavou.
„Ne, ale nejspíš se nejedná o šifru, jen se jim rozbil univerzální překladač…“

Tělem jí projela ostrá bolest, až se celá zkroutila a udýchaně se jednou rukou zachytila zábradlí, zatímco druhou rukou si sevřela nadmutý život.
Ne, to ne, ještě je brzy, zaúpěla v duchu.
„Hej! Co to tam máš? Ježka v peci?“ pokřikoval na ni nějaký výrostek dávno zapomenutou metaforu. Kdyby necítila strach o to malé, pomyslela by si, jak příhodně to kdysi někdo vymyslel.
Bolest pomalu ustupovala, ale cítila, že má pořád ještě sevřené hrdlo.
Narovnala se a ohlédla.
Na ulici za ní nikdo nebyl.
I přes záclonu hrůzy k ní prosvitla naděje.
Setká se s Jasonem a utečou na sever.

Nad tragédií jako by se zavřela voda. Ticho.
Bylo až přízračné, že se o tom nemluvilo, alespoň ve veřejném prostoru. Edith dennodenně sledovala média, aby se dopátrala nějakých souvislostí.
Nakonec se vrátila na kliniku. Nikdo se sice nestaral o to, že jako pečovatelka už nemá o koho pečovat, ale nakonec podala výpověď sama. Nedokázala tam být.
Teď prošla kolem vrátnice a jen se usmála na starého Eduarda. „Něco jsem si zapomněla, když jsem tu byla naposledy.“ Nepřítomně na známou tvář pokýval.
Když byla uvnitř, došlo jí, že svůj plán nedomyslela za bránu vrátnice.
Ale byla tam. A to byl začátek.

Gerard Lockwell schoval obličej do dlaní. Dneska mu vládnutí světu trochu lezlo krkem.
Před pár dny udělal vážné rozhodnutí a teď si nebyl jistý, jestli bylo úplně šťastné. Jenže spojenectví s Gebaury bylo důležité, a kdyby něco honem neudělal, mnohaletá diplomatická jednání by přišla vniveč.
Bohužel jejich požadavky byly tak trochu neslučitelné se životem. Tedy, tím pozemským, jak se teď ukazovalo.
Nepoznával se.
Nalil si na prst své oblíbené brandy a napil se.
Nikdy nejednal takhle zbrkle. Vždycky plánoval dlouhodobě, zaplétal širokou síť politických intrik.
Na vyřešení téhle krize porodnosti bude potřebovat hodně času.
Otázkou zůstávalo, jestli tolik času dostane.

Mlčí.
V očích se jí zračí obavy, sedí tiše v rohu místnosti.
Žena křičí, nejdříve správně, hrdelním tónem, který svědčí o správném postupu. Jenže pak se tónina mění, zvyšuje.
Freja jí ohmatává břicho.
„Dítě tam není dobře.“
Žena na ni vyděšeně zírá. Čte její nevyslovenou otázku.
„Zkusím mu pomoci se tam správně natočit,“ uklidňuje ji.
Mlčky pracuje, pomáhá miminku sestoupit do pánve.
Porod trvá ještě mnoho hodin. Frejina starostlivá vráska mezi obočím se ale pomalu vyhlazuje.
„Dnes jsi byla nemluvná,“ říká tiše její učednice Deanna, když je po všem.
„U těžkých porodů toho nikdy moc nenamluvím. A ticho navíc pomáhá.“

„Paní Hendersonová,“ začal lékař a přes brýle se na ni vážně podíval.
„Váš stav je poněkud… neobvyklý. Přirozené otěhotnění tu nebylo alespoň třicet let… vzpomínám si, že tehdy jsem byl jako medik na praxi. Je nicméně potřeba, abyste kvůli vašemu bezpečí a bezpečí vašeho syna byla celé těhotenství hospitalizována…“
Grace upírala slzavé oči na zamčené dveře ordinace.
Její srdce obletoval hřejivý pocit… Je to chlapec. A zároveň se jí žaludek svíral strachem.
Grace ztrácela půdu pod nohama.
Bude z ní živoucí inkubátor, jako ty, ve kterých vyrůstala jejich dcera?
Cítila, jak v ní narůstá síla jejího svobodného ducha.
Tohle nedopustí.

Otáčela mučenku mezi prsty a snažila se nezaobírat tíživými myšlenkami. Krásná květina se točila v barevném víru sem a tam a hypnotizovala její pohled.
Druhou rukou chránila prázdný podbřišek. Bylo to nevědomé gesto, které ženské tělo i za ta staletí ještě nezapomnělo.
Ztratily naději. Ona i ostatní ženy, které toužily po mateřském naplnění.
Nechtěla myslet na to malé, které mělo za pár týdnů zaplnit jejich dům zvuky rodinného štěstí. Nechtěla myslet na ty malé prstíky, které by ji stiskly a daly jí pocit, že je máma. Konečně.
Grace si ztěžka povzdechla. Vstala.
Mučenka v její ruce ochabla – stonek se rozlomil.

Edith zdrceně sledovala, jak technici demontují synteutera, a snažila se emoce udržet na uzdě.
Její rutinní práce ji nikdy nenaplňovala něhou, jelikož vyvíjející se plody v inkubátorech pro ni byly pořadová čísla a hodnoty, které zeleně vyplňovaly čtverečky jejích checklistů.
Jenže pohled na prázdné nádoby ji přiměl si uvědomit, že to byla jejich budoucnost.
Že to byly děti, jež jednoho dně měli v náruči sevřít jejich budoucí rodiče.
Že teď nemají nic a nevědí, co tu zkázu způsobilo.
Zatřásla hlavou, aby zahnala složité myšlenky. Mentální gymnastiku teď bude potřebovat, aby vymyslela, co dělat, když se už nemá o koho starat.