DMD Bonus č. 7 pro 23. 4. 2023.

Šach mat a můj mozek je v patu. Rotují mi tu vágní myšlenky jako měsíce kolem Jupitera, napůl upečené nápady, ale nic, co by se dalo uchopit, co rozvinout dál. Možná jo, ale kterou? Jestli tohle nepatří spíš do včerejšího, vybrat něco zdá se nemožné, a vteřiny tikají, teda nevím, jak úhlová jednotka může tikat, to bych docela chtěl vidět. Spíš to bude sekunda sem, sekunda tam, a ztrácím dvě tři pokaždé, co se podívám. Dívám se dívám, jak byla ta písnička? Já jí strašně nesnášel. Asi to je pravda, že jsem svůj vlastní nejhorší nepřítel. Ale proč vlastně, milášku?

The fight was more or less equal, with none of the combatants having a clear advantage.
"Is that all you got?" Lion teased.
"Actually..." his opponent smirked and pulled out something, that was probably an artifact.
Lion jumped back and the spell almost missed him.
He remained standing as a statue.
His opponent came closer to him, but right then a portal opened under his feet.
A moment later Osprey appeared through another portal, Tiger on her heels, rubbing his back.
"Well, that worked pretty great," she smiled.
"Not sure I'd pick it again," Lion, melting from the paralysis replied.

Stát frontu před maringotkou Prda Kruťase se v zimě nikomu nechtělo, ale každý to nakonec udělal rád. On totiž Kruťas uměl vařit nejlepší slitiny. A to všechno pouze na své plynové dvouplotýnce.
Když jsem se nakonec dostal na řadu, pouze mě stroze vyzval, abych své nálezy vhodil do hrnce na vařiči. Pak začal kouzlit.
Rychlost tání kovů řídil divokým tymiánem. Bobkový list měl dodat budoucí zbrani říz a medvědí česnek sílu.
Chňapkami ve tvaru slepiček pak vařící směs přelil do formy na lovecký nůž. Kladívkem na maso ze směsi tvaroval ostří.
Nemohu se dočkat.
Vždyť ty jiskry voní jako bramboráky.

„Abys věděl Listere, šachy jsou sportem intelektuálů, na rozdíl od bezduchého prohánění mičudy,“ poučoval Rimmer, když se Lister ohradil proti přepnutí zápasu London Jets na záznam partie Kasparova proti Karpovovi. „Souboj dvou gigantických myslí snažících se přelstít soupeře…“
„A taky nejnudnější věc, na kterou můžeš v televizi koukat. Možná po podvodním kriketu.“
Jejich dohadování vzbudilo podřimujícího Kocoura.
„U Frankensteinových vousů, to je strašný!“ vyjeknul, když Kasparov sebral věž z naleštěné šachovnice.
„Ty rozumíš šachům?“ obrátili se rázem oba na Kocoura.
„To si pište, že rozumím – ten lesklej lak je katastrofa. Šachovnicovej vzor v jakýmkoliv jiným než matným provedení je zločin.“

Když první živý tvor otevřel oči a nadechl se, Sen učinil to samé.

"Zdravím, bratře," prohodila bledá mladá žena.

"Co se to děje?" Sen svraštil obočí. "Kdo jsi ty?"

"Jsem Smrt, tvá starší sestra," představila se mu.

Sen to zvážil. "Nerozumím," přiznal se. "Kdo jsem já?"

"Ty jsi Sen. Když bytosti usnou, budeš jim přinášet fantastické a děsivé vize a představy. Vydají se na cestu do prázdna a ty jim navždy budeš neviditelným průvodcem."

Sen se zamračil. "To zní... osaměle."

Smrt ho vzala za ruku. "Ano... ale já tu budu pro tebe."

Sen přikývl. Zahleděli se na první východ slunce.

Alkounovi, který měl komentovat fotbalový zápas mezi kasuáry a pštrosy, se před utkáním udělalo nevolno. Zastoupil ho papoušek, jenž nikdy žádný zápas nekomentoval. Se svou rolí se popral statečně, byť jeho popis dění na hřišti leckdy nedával smysl.

„Kasuár běží za míčem jako myš za sýrem, ale vypadá to, že myš zkouší ukrást sýr z kočičí misky. Pštrosi totiž mají tak dlouhé nohy, že by je šlo použít místo tyče při skákání,“ pronesl například. „Neofoukne pštrosům krk, když takhle běhají? Prosíme fanoušky, aby hráčům věnovali šály!“

Papoušek si svou improvizací vysloužil takovou popularitu, že alkounovi donesl za odměnu láhev vodky.

I když už dávno měli umělé dělohy, ještě nějakou dobu se lidé snažili počít potomky přirozeným způsobem, byť pomocí asistované reprodukce.
Edith ty ženy vídala každý den, než centrum zavřeli na dobro, protože výsledky byly špatné.
Příroda si vybírala na lidech dluh, který začali dělat už před staletími. Přirozený výběr se najednou netýkal pár jedinců, ale většiny.
Jenže bolest zůstávala. Edith si vybavovala tu paralýzu, když se na ultrazvuku nehýbalo srdíčko. Teď, ani příště, ani nikdy potom.
Ta bolest zůstávala stejná po celá staletí, jen jí přibývalo.
Nakonec bylo pro všechny lepší, že se přestali snažit.
A přírodu nahradili technikou.

„Prepáč. Všetko som nechala na teba. Všetky tie záležitosti,“podišla som k Edith, Thomasovej sestre. Objali sme sa.
„Prišiel aj za tebou, “prikývla, „tak sa do toho pustime.“ Musela som byť tou silnou.

Bylinkový odvar sme mali už prichystaný. Prišlo to najdôležitejšie. Dodať mu tú správnu energiu. Dnes prišiel čas splnu. Vďaka za súkromie domu pri lese. Inak by nás upálili ako čarodejnice. Hrniec sme uložili tak, aby doň svietil Mesiac. Okolie sme vydymili zapáleným tymiánom, bobkovým listom. S formulkou sme do hrnca vložili adulár. Cítila som jeho prítomnosť, keď mi šepkal:„Vhoď tam svoje pierko. Včas sa ti vráti.“

Lucius jí to prozradil. Věděla, že jednou se bude muset provdat za čistokrevného kouzelníka z dobré rodiny. Všem bude jedno, zda je zamilovaná nebo ne. Ještě má ale čas.

Nechtěla to...Samozřejmě že to nechtěla. Má Abraxase ráda, ale nechtěla být jeho figurkou na šachovnici. Nechtěla být prostředkem, jak vylepšit vztahy s rodinou Blacků. Ne...Chtěla být svobodná a mít možnost svobodné volby. Bude za ni bojovat, tak jako když dáma chrání svého krále. Najde způsob, jak vyhovět oběma stranám.

A pokud ne, uposlechne. Vezme si toho, koho jí vyberou a bude doufat, že třeba i tu lásku tam objeví.

Hufa vyslýchali. V práci je den ode dne tísnivější atmosféra. Vyměněné funkce se dožadují větší barevné příslušnosti.
V dálce slyší vlak; na chvíli zavře oči a představuje si, jak sedí v něm a jede daleko zpátky v čase, do světa bez kontrol a vynucených názorových šablon.
Z ulice se ozve známé zapískání. Trhne sebou. Copak už blázní?
Nedá mu to a seběhne schody. Ulice je prázdná. Na branku ale někdo navázal provázek s dobráčkem; tajné poznávací znamení, které před lety používali. Na známém místě najde schovaný zašifrovaný vzkaz: "Zítra domovní prohlídky."
Ještě si pamatuje, kdo vždycky dobráčky vázal tak nízko.

Ne že bych se té vesnici vyhýbala, nebyl důvod tam jezdit. Poslední návštěva, když jsem narychlo do kufrů skládala náhodné předměty, statek se prodával a přemístit obsah velkorysého venkovského stavení do zaplněného dvoupokojového bytu byl předem prohraný boj. Plno věcí a prázdno loučení. Předposlední návštěva, kdy byly zvony a my seděli na zahradě a plakali, protože zvonili umíráček. Pak už nebylo proč klepat na vrata. A stejně se mi o tom místě občas zdá a jindy si zapnu streetview a koukám na něj a střídavě se usmívám a pláču, pořád ve mně žije, takové, jaké bylo, jaké už nikdy nebude.

„Hasssturre! Kde sssess fflákal?!“ zařval Belzebub na nově přišedšího.
„Já za to nemůžu,“ zasyčela hrouda červů a slizu, která se zhmotnila uprostřed kanceláře knížete pekelného: „To Crowley! Uvěznil mě v telefonním záznamníku.“
„Jakch sse mu něcsso takofffého poffedlo?“
Hrouda se stáhla do sebe a začala nabírat kontury těla.
„Kažšdopádně to je teďť fffuk. Přžšejdeme k dalššímu bodu prrogrramu,“ kývl na démona po své levici: „Do chrrncse ss ním.“
„Pane, ne, vím kam šel! Tadfield! Antikrist je v Tadfieldu!“ ječel Hastur, který se konečně zformoval do své obvyklé podoby.
Bezlebub zvedl ruku a zastavil pobočníka: „Tadffield, řžšíkášš. Proffěřšíme to. Hrrnecss počká.“

Náhly výkrik pripomína vo večernom tichu hromobitie.
Spozornejú. Znamenie, že sú blízko.
„Seržant, tadiaľto!“

Vyľakane odstúpi od dverí. Ten desivý vreskot... Čo sa práve stalo?
Mlčky sa utiahne do rohu miestnosti a schúlená do klbka začína nariekať.
Vtom zaškrípe závora.
„Poď, drahá,“ začuje. „Beriem si ťa domov. A tam sa staneš mojou!“

Konečne prichádzajú na miesto. Dvere dokorán otvorené, pred nimi pohodená závora.
Čiernovlasý muž s prebodnutým hrudníkom leží na zemi, nejaví známky života.
Zašuchoce krovie. Ženský hlas zavolá o pomoc. Ktosi zasyčí – žena stíchne.
Paloš a tesák sa zvrtnú, pripravené k boji. Dva páry nôh obozretne zamieria k húštine.

Společné bydlení stavilo Petera i Eddieho před hromady obtížných výzev. Nejednalo se jen o rozdílné stravovací návyky, ale i o jiné drobnosti.
„Kde je můj kartáček, Eddie?“
Místo reportéra odpověděl jeho společník. „V koši, Parkere.“
„Cože? Byl úplně nový.“
„Já si zuby nečistím, tak ty taky ne,“ byla to naprosto bezelstná odpověď, kterou Peter nečekal.
„Ty sice ne, ale Eddie jo.“
Bílé oči se přimhouřily. „Nepotřebujete zubní kartáček, ani jeden.“
„Tohle jsme už řešili, Venome. Nemůžeš za nás oba rozhodovat.“
„Možná bys mu měl zapnout nahlasito hudbu, Eddie. Zkrotne.“
„Parkere…“
Eddie protočil oči. Dvojice ho kolikrát paralyzovala výběrem. Nenáviděl je.

Bohouš už měl zatahovat. Po deseti hodinách na lince 5 připomínal cosi nevábného, co někdo sežvýkal, natrávil a vyvrhnul.
Na Holyni přehodil stanoviště, nakódoval počítač, sbalil do tašky věci a vyrazil směr Vozovna Pankrác.
Jediné, co ho ještě drželo při smyslech, byla vidina dvojitého cheeseburgeru a vychlazené coly. Po tomhle očistci potřeboval Mekáč jako prase drbání.
Na Smíchově zapípala vysílačka.
„KGX5: Hloubětínský vůz má poruchu, uděláte náhradu. Takže ještě jednou Žižkov, Holyně a zátah.“
Bohouš se zahryzl do madla. Dobrou půlminutu nebyl schopen slova.
„805/12, rozuměl jste pokynu?“
„Ještě jedno kolo, rozumím.“
Když ve 2:07 zatáhl, Mekáč už měl zavřeno.