DMD č. 10. pro 10. 4. 2023. Téma: Neslučitelné se životem

“Necítíš se hloupě, smrtelník proti synu Yogsothota?“ Zasmálo se monstrum rdousící muže. Vzápětí mu odskočila hlava pod drtivým úderem do brady.
“Ne. Protože. Já. Jsem. Adam. Kadmon. A. Žádný. Klifotický. Svinstvo. Tu. Nemá. Co. Dělat.“
Vyrážel ze sebe Coen hebrejsky zatímco pěstmi rozbíjel démona.
Pořezaný, požahaný, duši orvanou na dřeň se přes své opuchlé ruce podíval na beztvaré bezživotné nic. „To bylo nečekaně snadné!“ Zasmál se a omdlel.

„To, co ten šílenec dělá, je neslučitelné - prostě s ničím!“ Nechápající hlídkaři nakládali bezvědomého muže. „To protože každý kousek toho šílenýho Žida je velmistrovská Kabala!“ Vysvětlil velitel. „Ale vždyť nekouzlí!“ „No právě...“

Byl jednou jeden podivný chlapec jménem Sklo. To jméno mu dali rodiče, protože si pořád hrál se sklem. Jednoho dne, kdy už se chlapec stal plnoletým mužem, jel autem a jelikož byl zrovna večer a on byl ospalý, nedával pozor na cestu. Při řízení si navíc opět začal hrát se sklem, jak bylo jeho zvykem. Naboural do obchodu jménem Guczi a ten obchod měl skleněné dveře. Narazil přímo do nich. V nemocnici lékaři zjistili, že má plno malých střípků v hlavě a že už mu není pomoci.

Tohle byla povídka o klukovi, který se jmenoval Sklo a to ho zabilo.

„Adame, nejez z tohoto stromu v ráji uprostřed, protože v den, kdy byste z něho pojedli, smrtí zemřete.“
Oslovený se netvářil, že by moc pochopil.
„Pozřením ovoce ze stromu poznání utrpíte zranění, neslučitelná se životem.“
„Co by se nemělo s Evou slučovat?“
Zkusil to jinak. „Vyžádá si to oběti na životech.“
„Co je to oběť?“
„Zesnete …“
„Děkuji, ale už jsem spal, ani Eva není ospalá.“
„Navždy nás opustíte.“
„Kam bychom chodili?“
„Dokonáte.“
„Budeme dokonalí? Nebo máme něco dodělat?“
Už mu docela docházela trpělivost. „Natáhnete bačkory!“
…
„Tak Evo, dobrý. Prý budeme jen nosit obuv. Ten strom poznání nebude zas tak hroznej.“

„Neměla bys ses přece jen držet trochu zkrátka?“ radila druhý den na obědě Cho Changová Mariettě Edgecombeové, „přece jen znáš Grangerovou, ta když se do něčeho pustí, je jak buldog.“

„Do vedení odboru si nenechám kecat. Zvláště ne nebelvírskou vševědkou, ta mi pila krev už na škole. Dokud nepřijde nařízení shora, nebudu nic měnit. Vždyť používáme ZAPOMEŇ přesně podle nařízení. Ostatně ne vždy skončí setkání s kouzelnickým světem tak fatálně, že někoho rozsápe vlkodlak.“

Cho si myslela svoje, chápala kamarádčinu averzi vůči Hermioně. Ta však patřila k nejmocnějším čarodějkám své generace a Marietta už jednou na střet s ní doplatila.

Coruscantské obchodní centrum se hemžilo zákazníky. Obi-wan chvíli postával, naslouchal šumu roztodivných jazyků a pak nenápadně vklouzl do nejbližšího obchodu.
Stojany uvnitř se prohýbaly zbožím a dech se tajil nejen nad hojností barev, vzorů a materiálů, ale i nad závratnými cenovkami.
Přesto Obi-wan popadl tu hedvábnou košili, onde vyšívaný kabát a s plnou náručí textilu vyrazil ke zkušebním kabinkám.
Zkoušel jeden kousek po druhém a zálibně si prohlížel, jak skvěle mu padnou. Nakonec se se smutným povzdechem převlékl zpět do svého jedijského roucha a vrátil poslední luxusní oblek na ramínko. Okázalé odívání bylo bohužel zcela neslučitelné se životem rytíře Jedi.

Vozidlo záchranné služby s houkáním zastavilo u kraje silnice a dvojice trénovaných záchranářů se rozeběhla k nehodě. V trávě příkopu ležel mladý muž zborcený krví.
Kabela dopadla na zem hned vedle a ven šel defibrilátor. Během mžiku muži vyhrnuli triko a na hruď nalepili elektrody.
“Nabíjím!”
Prásk! Tělo poskočilo, jak do něj vjel proud.
“Ještě!”
Prásk!
“No tak!”
Prásk!
“Kruci! Ztrácíme ho!”
Záchranář odtrhl elektrody a zahájil manuální masáž srdce. Nahoru - dolů, nahoru - dolů.
Druhý mu položil ruku na rameno: “Nemá to cenu, už to má za sebou. Pokliď nástroje a já mezitím najdu hlavu, ať ho můžou odvézt vcelku.”

Bude potřebovat brýle. Už se to nedá odkládat. Brýle nejsou konec světa. Horší zrak není neslučitelný se životem vojáka. Viděl oficíry s cvikrem. Byli starší a do služby asi vstupovali bez nich, ale měli brýle a nemuseli odejít. Řekne o tom mámě. Až se najde Lina. A až bude táta v pořádku. Nebyl nemocný, ale tak nějak… vůbec nebyl. Až bude všechno jako dřív, řekne jim Willi, že hůř vidí. Dostane brýle. Stane se vojákem. Do té doby vydrží. Jako silný muž. Už není dítě, zvládne to. Lina se musí vrátit brzy. Vrátí se. Ale co když ji už neuvidí?

Zvuk křídel se pomalu vzdaloval.
Prométheus zasténal a hlava mu padla na prsa. Vše co viděl, bylo rudé. Rozšklebená rána na břiše a proudy krve stékající mu po nohou a po skále pod ním.
"Dobré ráno," zasténal.
Slunce se zvedlo nad horský obzor. Začal nový den.
Zpozoroval sloup kouře stoupající k nebi a vzpomněl si na studené noci, na smečky vlků stopující zmatené lidské rodiny, na syrové zrní nezahánějící hlad, na tmu, na neobratné dřevěné nástroje.
Znovu zasténal bolestí, vzpomněl si na krádež, které se dopustil.
Hlasitě se rozesmál směrem, kde tušil Olymp.
Z břicha se mu vylila další krev.

UŽ nechtěl, nemohl dál.
Způsobilo mu to všechno více škody, než užitku. V mládí tomu sice podlehl - nalákali jej na zvýšení jeho ambicí, na to, že dokáže světu, kým je, že proslaví své jméno.

A proslavil? Ne.

Obětoval pro to, riskoval, ztratil.

Chtěl skončit. Zanechat toho, odejít, zapomenout na to, co se stalo. Aspoň kousek toho zničeného slepit a již nebýt jen ovcí, co slouží. Dobrovolně, či ne.

A mohl? Ne.

Vysmáli by se, mučili jej, zabili.

To raději bude dále tohle všechno trpět? Neměl moc na možnost. Jednou se tomu upsal.

Sic ne krví, ale i tak černé magii.

“Představoval jsem si tě jinak.” V jeho hlase znělo nadšení, které rozpouštělo strach.
Stiskla mu ruku. Byla to její oblíbená věta, která dokazovala, že uspěla.
“Jak sis mě představoval?”
“Jako temnotu a zmar. Jako někoho, kdo k smrti nenávidí život.”
“Miluju život. Je to moje nejoblíbenější věc ve vesmíru.”
“Tak proč děláš… tohle?”
“Protože síla a moc života pramení z toho, že je sevřen v hranicích.”
Zadíval se jí do očí. “Bereš život z lásky k životu?”
“Paradoxy jsou moje druhá nejoblíbenější věc.”
Koutky úst jim cukaly jen chvíli, než se oba rozesmáli. Když odcházeli, pořád si ještě otíral slzy.

Stěžujte si rychle, na pomalé stěžování nemáme čas.
Ty hromady věcí všude okolo?
No tak je překračujte! Prostě tělocvik!
Došly ponožky?
Však už je dost teplo, budeme nosit sandály. Ať nohy větrají.
Ponožky do sandálů? Takové faux-pas!
Jídlo?
Před pár dny byla plná lednice.
Není?
Tak vykliďte spíž. Stejně je dobré to jednou za čas udělat.
Jestli zbylo nějaké čisté nádobí?
Vidíš ten hrnek támhle nahoře? Tak vidíš! Zbylo!
Proč jsem vyplýtvala všechnu teplou vodu?
Sprcha přináší inspiraci. A vy se otužujte, je to zdravé!
Takže žádný problém nenastal.
A pak, že je účast v DMD neslučitelná s normálním životem!

To, že jsem si ponechal Camille jako osobní strážkyni, mi v následujících měsících obrazně zachránilo život. Následovníci generála Kaluzy byli více než dotěrní, a přestože mě nejde skoro zabít, neustále to zkoušeli.
Posledním pokusem byla záměna vody ve sprše za kyselinu. Od té doby mám bělejší chrup a pár kilo navíc. Na likvidaci pána světa nevezmete nekvalitní kyselinu.

Nevím proč, ale vyšetřování, a hlavně následné výslechy, vzala Camille, přestože je stále mrtvá, jako osobní výzvu. U většiny subjektů, jak jim Camille pracovně říká, nebyla zranění následkem výslechu slučitelná se životem. Co jsem zahlédl, nerozpoznal jsem ani, že šlo o subjekty.

"Pojďme se podívat do některého ze sklípků," navrhuje Zdirad.
"Tam nejdeme, je to prostředí neslučitelné se životem," odmítá Pankrác.
"Já bych samozřejmě víno nepil a ty s maminkou jen s mírou."
"To jsi nikdy neslyšel o oxidu uhličitém uvolňujícím se z kvasícího vína? Vinařů, kteří se jím udusili, jsou plné hřbitovy."
"Tatínek přehání, v těchto veřejně přístupných sklepech toho kvasícího vína není tolik," reaguje Jenovéfa.
"Pravdu má maminka," připouští Pankrác, "tady by se to snad stát nemělo. Ale do toho sklepa stejně nepůjdeme."
V duchu však Pankrác stejně myslí na to, že večer s Jenovéfou do nějakého toho sklípku vyrazí.

Když jsem asi tři týdny po kurzu jel metrem domů s Toníčkem (oba jsme tehdy bydleli na Jižáku), jen tak mimochodem z něj vypadlo…
„Jsem s vosumnáctkou brousil voblouk u Národního divadla, to ještě jezdily jenom soupravy, a holka se prostě najednou rozhodla, že s rozběhem proskočí mezi spřáhlama.“
Zůstal jsem na něj zírat s vytřeštěnýma očima.
„No nestihla to no. Já samozřejmě nic neviděl. To nevíš prostě. Na Chotkáčích mi dispečer volá, že za mnou jede koroner a sbírá holku do pytle. Tak jsem zatáh do Vokovic a než dorazili, tak jsem si dal U Džbánu svíčkovou. Maj dobrou.“

Seděla na zemi zády opřená o zeď. Z očí jí tekly slzy a koukala před sebe a ani se nehnula. Byla psychicky na dně.

Srdce jí bolelo. Byla to taková bolest, že nevěděla zda se to vůbec přežije. Bylo vůbec možné tuto bolest přežít? Její rodiče byli po smrti a srdce ji pro ně bolelo. Nebýt své mladší sestřičky, nebyla by tady. Ta bolest se nedala vydržet.

Ta bolest ji ničila. Vlastně ani nežila, jen se snažila přežít tu neslučitelnou bolest se životem, aby tu mohla být pro svojí mladší sestřičku, kvůli které chtěla být silná. Jen pro ni žila.