DMD č. 2. pro 2. 4. 2023. Téma: Mentální gymnastika

Chtěla bych se dotknout
slunečního svitu,
ochutnat vůni jara,
co světu vrací dech.

Chtěla bych být vánkem,
co stébla trávy cuchá
Češe hlavy stromům,
hladí hebký mech.

Chtěla bych být dechem
první písně ptačí
i kapkou rosy ranní
v síti pavučin.

Chtěla bych být mlhou,
co ostré hrany změkčí
a světu kolem dodá
tajemna měkký stín.

Chtěla bych být vodou,
co mezi břehy plyne,
či vážkou co se hbitě
nad hladinou třepotá.

Chtěla bych být zemí,
co v náruči své hýčká
semena sladce spící,
ten příslib života.

S očima zavřenýma
toužím se roztančit,
ztracená ve své touze
nechávám mysl snít.

Kdy upálili mistra Jana Husa?
Kolik je 13 krát 7?
Na jak dlouhé období volíme poslance?
Jaký je rozdíl mezi neuronem a nefronem?
Za jak dlouho doletí světlo ze Slunce až k tobě do obýváku?
Kolikrát se vejde půllitr do 200 litrů?
Kterými státy protéká Amazonka?
Jaká díla napsal Karel Havlíček Borovský?
Kolikátého je letní a zimní slunovrat?
Jak funguje příliv a odliv?
Jak to, že si že základky nepamatuješ ani velký nic a ze střední ještě míň?
A proč si to ani po stý nezapamatuješ, přestože víš kompletní sylabus Neviditelné Univerzity a byla bys schopná tam z fleku odpromovat?

"Look, man, I get you wanna be the fun uncle or whatever..." his brother-in-law started jovially as he joined Thorne by the barbecue. "But getting him his first car should have been a father's privilege!"
Thorne raised an eyebrow.
"You're making me look bad, because it's not something I could afford right now, economy being what it is..."
"He knows I only gave him Smogey because I couldn't take her with me to Europe anyway."
"And that's another thing, man. That death trap should have been scrapped twenty years ago. You could have at least sprung for a new car!"

Gondorská jízda se na nás valí jako černé mračno sršící stříbrné blesky.
„Útok!" křičí Faramir v čele mračna. „Elessar..."
Mračno ho dostihlo, Faramir padá ze sedla, kutálí se mi pod nohy. Vyskočím na osiřelého koně. Otáčím, tasím šavli, pobídnu zvíře patami.
Ostatní běží za mnou, Faramir, Aglûk, Jugháš. „Na ně!" volá Chindûr, cválající mi po boku. Éowyn vedle ní napřahuje meč.

Kopanec mezi žebra. Skutečný.
„Elessar zahájil útok," zpraví mě Grifit.
Dřív, než s ním Éowyn stačila promluvit? Ach, ne.
Vyskočím z lůžka.
Tedy nevyskočím. V rozespalosti jsem zapomněla.
Do postavení mě Grifit musí odnést, ale moje kuše zahálet nebude.

Zastala som vo dverách. Sedela za stolom:,,Vitajte!?"
,,Nie je tu málo miesta? Kde budeme cvičiť?"
,, Budeme cvičiť malé sivé bunky. Sadnite si a toto vyplnte!"
Nezvládla som odporovať. Posunula mi papier, pero.
Otázky sú zvláštne, odpovede hodnotením. Skoro v každej dávam neviem.
, Neviem kresliť!"
,,Ako viete, tak nakreslíte."
Dávam si záležať, keď kreslím strom a postavy. Sleduje ma. Stále niečo píše.
Nasledujú zvláštne obrázky. Mám z nich strach. Na každom sú démoni. Zvýši tempo písania. V očiach jej čitam zdesenie. To nie je dobre.
Zlomenná, oklamaná sa vraciam do izby čakať. Opäť ma budú priväzovať o posteľ, pichať injekcie.

„She’s a million years old!“ Says the guy who’s banging a thirty-year-old (if that) in his eighties. Choke on that one, pop.

Roman doesn’t need any mental gymnastics to like Gerri. And he can handle his dad when they’s arguing in his head. Perfect comebacks, seamless insults, fantastic fucking finishing touches. God, he wants to fuck Gerri. No, it’s worse. He wants to hold her hand, to kiss her in the morning, he wants to make her feel like a fucking goddess.

He just wished he could express all that without sending a dick pic to his father.

„Holky, stalo se vám někdy, že jste se přeřekly?“ ptala se Julie.
„Jak to myslíš, přeřekly?“ zajímalo Imogenu.
„No když jsme předstíraly, že jsme kluci. Ale tebe se to asi netýká, když jsi Angličanka.“
„Britonka, když dovolíš. A mluvím i latinsky, takže ano, taky jsem se občas netrefila.“
„Mistrovi se to psalo, v angličtině. Že my si to musíme odžít italsky, nebo dokonce latinsky, po tom ani nevzdechl,“ konstatovala Porcie.
„Takže já jsem jediná, kdo si tyhle jazykové přemety mohl odpustit?“ divila se Rosalinda.
„Já už to pak pletla schválně, ale copak mě ten můj pitomec vnímal?“ posteskla si Viola.

"...tak už to konečně pochop, kočičko, vy ženský jste prostě příliš emociální, nad všim hned brečíte, nemáte vůbec odstup. Už od přírody jste zařízený vařit, uklízet a starat se. Hned vás všechno rozhodí, každýmu nutkání hned podlehnete, nedokážete používat chladný rozumm, o všem musíte tisíckrát mluvit, všechno řešit, vůbec nemáte buňky na rozhodování a všeobecně se necháte zmítat pocitama a emocema.
To chlapi vůbec nemají. Co řekneme, to platí. Nic nás nerozhodí, nepodléháme žádnému volání přírody, to u nás nehrozí. Proto jsme výš, chápeš.
Ale když si holka vezme krátkou sukni, tak se nemůžeme udržet, to je něco jinýho, rozumíš."

Trismegistos: „Můj synu Tate, doufám, že jsi procvičoval: očistil ses od nerozumné látky, oprostil od pout a částečnosti, vyšel ze sebe sama, setřásl přeludy světa jako spánek a opilost a připravil svoji mysl na to, aby se vztáhla v tajemném chvalozpěvu Mlčení k božské Velikosti? Dnes spolu ve světelném nazření projdeme skrze sedm skloubených planetárních sfér, aniž by jejich strážci zaznamenali, vystoupáme do Osmé sféry stálic, krátce si odpočineme, a pokud nikam nezahučíme, přejdeme v mysli do Deváté, krystalické sféry, až ke hranici nepochytitelné hlubiny Božství … synu?“
Tat: „Hm …“
Trismegistos: „Mohl bys sakra projednou odložit ten mobil a poslouchat mě?“

Lenochodí gymnasté žádají Mezizvířecí olympijský výbor o zařazení nové gymnastické disciplíny mezi olympijské sporty.

„Jedná se o takzvanou mentální gymnastiku,“ vysvětluje mluvčí výboru. „Nejspíš jediném sportu, v němž lenochodi excelují.“
Soutěžící při něm visí na větvi a popisují, jaký prvek sestavy v myšlenkách právě provádějí. Boduje se poutavost vyprávění.
Není však příliš pravděpodobné, že výbor žádosti vyhoví.

„Nejde o divácky atraktivní sport. Z něčeho takového budou na větvi pouze samotní soutěžící,“ komentuje situaci mluvčí. „Kromě toho bychom pak museli zavést třeba i myšlenkový sprint, kdy by se běžci posadili na startovní čáru a vykřikli, za jaký čas trať uběhli,“ dodává.

Titulek Sosáka tento den hlásal "Víte jak být správným Chaosantem?" Pod ním se třpytil text:
Pokud nevíte odpověď na tuto otázku neváhejte si přečíst následující mentální gymnastiku pro vaše mozky!
Za dvacáté nikdy se nesmíte bát způsobit více Chaosu.
Za třetí jakékoliv pořadí čísel je správné, zkuste jako cvik každý den odříkat čísla od jedné do deseti, ale prosím vás ne v tomhle pořadí, zvolte nové pořadí, to které vám bude připadat správné.
A tak text pokračoval, občas dokonce odběhl od tématu, jak procvičovat svůj mozek, dokud najednou nebyl text přerušen uprostřed slova a celý článek nezačal znovu od začátku...

Jedna noha, druhá noha. Vytáhnout se. Houpat se je sranda. Ale pak to přijde.
Jak, že to bylo?
Takhle se posunout, otočit se, posunout levou ruku. Ne vlastně, nejdřív musím odháknout tu nohu. Ale když to udělám, tak spadnu. Nebo ne?!
Jak, že to říkala?
Aha, už vím! Jedna noha, druhá noha. Ruka takhle. Druhá sem. A pak se spustit dolů.
"Super a teď propni ty nohy. A narovnej se. A teď něco zkusíme. Pravou rukou se pusť."
Dobrý! Dobrý! Funguje to! opakuju si v duchu a usmívám se.
Ale pak se můj obličej už po stopadesáté setká s žíněnkou.

DOBA KAMENNÁ

"HÚÚÚÚÚH!!! ÁÁÁÁÁÁÁÁH!!!" ozývá se z jeskyně.

V kožešinách oděný muž s hustým obočím a zacuchanými vlasy si dodá odvahy a s napřaženým kyjem opatrně vstupuje do sluje připravený na cokoliv. Co však uzří, nečeká.
Jeho kamarád, Kámen, se pohodlně rozvaluje ve svém kamenném křesle a sténá a vije.

"HÁÁÁÁÁÁÁÁH!!!!"

"Kameni, Kameni, jsi v pořádku? Není ti něco?"

"Cvičím! Právě jsem vynalezl nový druh cvičení. Říkám tomu gymnastika. Zrovna pracuju na novém přemetu!"

"Ale vždyť se vůbec nehýbeš"

"Ano, to je v pořádku, já začínám od hlavy."

"Ale ani tvoje hlava se nehýbe."

"Je to mentální gymnastika. MENTÁLNÍ, Kameni!"

Legolas sundal Arodovi veškerou výstroj. Lehce na koně vyskočil a obešel s ním menší kruh kolem nich.
Jeden Rohir se naklonil k sousedovi a ve svém jazyce řekl, že slyšel, že elfové umí mluvit s koňmi.
Aragorn mu rozumněl a neubránil se úsměvu. Učil se jezdit na koni v Roklince a věděl, že ten pověstný vztah s koněm jsou léta dřiny. A to nejen fyzické. Taková dovnitř záď a dovnitř plec mu dokázaly pořádně zamotat hlavu.
Toto si však nechal pro sebe a nechal lidi dále věřit, že elfové oplývají nadpřirozenými schopnostmi, které se jim přisuzují od západu po východ.

„Takže jste diagnostikovala postupující gangrénu a já mám jít okamžitě amputovat,“ shrnul rozmrzele lékař, jehož probudila uprostřed noci.
Na takovéhle povýšené pohledy a jízlivý poloúsměv byla Toninka vysazená. „Možná byste se na to chtěl jít aspoň podívat!“ ucedila drze.
„Nechtěl.“
„Ale půjdete,“ konstatovala. Doktor Kilián byl až příliš zodpovědný, aby pacienta nezkontroloval…
Vzdychl. „Vy jste vážně umanutá!“ Procítěně zívl. „Profosor Grübner mi o vás něco málo pověděl, a taky jsem si všiml, jak pořád koukáte doktorům pod ruce.“
Vypadalo to jako docela slušný myšlenkový kotrmelec, ale nebyl. Toninka pochopila, že jejímu úsudku důvěřuje.
„Tak pojďte. Zvládnete mi kdyžtak asistovat, že?“