Letenské listy

Podvečerní letenskou plání se ozývají zvuky exotické zvěře.
V hromadách oranžového, sypkého materiálu se hemží barevné postavičky. Honí se dokola. Piští.
Chovatelky pozorují roztomilé svěřence zamlženýma očima. Povzbuzují, polohlasem komentují pokusy.
Prošedivělý chlap žádá výkon.
„Výš!“
„Rychleji!“
Zvyšuje hlas: „Nebuď baba!“
Ošetřovatelky strnou. Jako jedna žena.
Z lavičky ve tvaru krokodýla se mrští ta nejostřejší. Staví se proti trenérovi.
„Jménem výchovy k nevýchově, pozitivního rodičovství a spolku pro blaho nemluvňat, takhle s dítětem nemluvte!“
„Tak jste neměli, vy pitomí liberálové, prosadit zákaz drezury nově narozených jedinců divokých druhů,“ odplivuje si.
„Mohl jsem se dál v klidu živit jako krotitel tygrů.“

Poslední vrtná souprava odjela. Nakonec toho sajrajtu nebylo tolik.
Seděli na dece pod jabloní, kousek od ústí Rudolfovy štoly a koukali na Tisový pahorek. Prám zase někdo odřízl, ostrůvek osiřel. Stíny byly v bezpečí.
„…já jí napřed moc nerozuměl, myslel jsem, že se mi zdá,“ Gupta se otočil k tátovi. „Než jsi ji taky uslyšel.“
„Ten vláček mi dala babička Sára. Říkala, že pomůže,“ Petr bezmyšlenkovitě točil vagonkem. Krystaly se rozsypaly do trávy.
Jemná vlákna pod povrchem se zachvěla.
Mandžů vstala, natáhla ruku a utrhla jablko. Opřená o kmen se s úsměvem zakousla do šťavnatého plodu.
Hrdá. Dojatá. Bez Hnutí.

Česnek byl ještě podivnější. Třešním vypučely hnisavé boláky. Výkalů, bláta, toxického obsahu a organických lží už bylo tolik, že se z jednotlivých louží slily do jediného proudu. Řeku sajrajtu nešlo zastavit ani lepkavým slizem. Hladina podzemního jezera stoupla.
Drobné dětské dírky jako mravkolví pasti přestaly fungovat, na pláni používali novou pracovní obuv. Předseda nařídil.
Dosud dřímající stíny definitivně přestaly věřit, že stačí počkat. Je těžké najít správnou chvíli. Sára rozhodla.
„Tisíciletá zkušenost vláken plodí stále. Přes třicet let krystaly nikdo nesklízel. Přestaňte si válet duchy! Na sobotu vyhlašuji brigádu.“
Gupta se posteli zavrtěl. Teď už slyšel jasně.
Sevřel poslední vagonek.

Žádná bezvýznamná noticka na šestý stránce, tohle bude v Hobuletu konečně titulka! Nejlepší z nejlepších, jsem vopravdickej letenskej investigativec.
Jsem konečně došel k těm keťasům, teda pardon, k Mistrům zastavárny, jako pro dobrou storku. Týpek s prckem valil bulvy na volezlou mašinku, jako kdyby viděl ducha vlastní babky. Přemoudřelej svišť vykládal něco jako že potřebuje další vagón, s plachtou, že jsou ty krystaly těžký, takže mu slova vypadávaj.
Čul jsem ňákou levárnu, tahám mobil, jako že reportáž, zmáčkl record. Ten šmelinář mě vzal za flígr a vykopl před krám.
Jenže v roletě je dírka. Odhalené spiknutí! Mrtví proti živým! Exkluzivně!

Pod plání jsou temná místa. Živí se tam nedostanou.
Rameno vedle ramene, spár k spáru. Černé myšlenky jako černé peří. Životy ve smyčkách.
Bažina slov páchne, rozkládající se lži zalézají pod kůži.
Sklopené hlavy. Trvá, než probublají první slova. Vynořují ze z pamětí.
Ten, kdo má mladou generaci, získává budoucnost.
Humanita je vyjádřením hlouposti a zbabělosti.
Hlavní zásadou pro úspěch je trvalé a pravidelné používání násilí.
Stín ministra čehokoliv potěšeně zabručí. Vida, nejsme první. Fungovalo to i před sto lety.
Sára sebou trhne. Tohle si pamatuje. I když tenkrát byla malá holka.
Kdo se nepoučí z minulosti, zažije ji znova.

Tyhle nemůžeme pustit zpátky do trávy, ty jsou pokusný. Protože obě půlky se mrskaj, dívej. Jak to, že žijou, tati? Říkals, že když jsou přetržený, tak umřou.
Záleží na tom, kde ji roztrhneš. Koukej, tohle tlustý je opasek. Když oddělíš zadní část za ním, bude fungovat samostatně. Bude i čůrat a kakat.
A doroste jí všechno? I srdce? Bude mít žížalata? Až umře, stane se z ní stín? Jako z prababičky Sáry? Protože ona je stín, a přitom normálně mluví. Říká, co mám dělat a že mě má ráda. Já ji mám taky rád. Můžu jí dát kousek svýho srdce?

Kdo dneska potřebuje diplom. Tohle je život!
Mami, mám smlouvu. Žádnej 20-20-20, no věk pod dvacet, dvacet hodin denně za dvacet tisíc. Redakční rada mě včera schválila. Rubrika Z naší čtvrti je teď food blog.
Mělas je vidět. Nípali se párátkama v naloženejch pacibulkách česneku zpod Stalina, zapíjeli to jarním detox čajem z fermentovanýho ořechovýho listí a radostně pomlaskávali.
Prej jsem netušenej poklad, když jim zakázali psát navážno skoro o všem. Zítra půjdu fotit do Stromovky sírovce a jidášovy ucha.
I když já chtěl k Mistrům zastavárny, na historky o vláčkách. Šéf nepěkně zezelenal. To je prej úplně jiná story.

Dupou a hulákají: „Nech je vám Petr neb Pavel.“
 Byl, chvíli.

„Tisícům k útoku zavel!“

Co tisícům, hemží se tu desetitisíce.

Čekal dlouho, než Ten den konečně přišel. Zdola jde plamen a dým. Válí se po pláni. Prý zúčtují. Bude dost pro všechny. Zatím hoří celulóza, sem tam nějaký homo. Sapiens?
 Žhavý nelze použít. Počká, až vychladnou. Už se mu třesou kořínky.
 Za války si prozíravě obhlédl terén. Ještě Únor byl nadějeplný. Pak dlouho strádal. Bez naděje od východu.

Až teď. Popel je plný živin. Vápník, fosfor, draslík, hořčík.
 Invaze se podařila. Letenské jižní stráně dobyl.

Allium paradoxum. Česnek podivný.

Dynamika populace mírně zaostává za změnami politického klimatu.
Ne tak na Letné.
Úprk po dobytí pláně byl nastartován už před volbami.
Kavárenští povaleči, kteří obvykle s lehkým úsměvem na rtech při dopoledním šálku tradiční čekankové kávy s ručně nadojeným mandlovým mlékem povzneseně glosovali zrychlené pohyby okolí, si začali potají googlit výrobce přepravních bio beden pro rostliny avokáda, vlastnoručně vypěstované z pecek.
Dávno narozené dámy si otřely látkovým kapesníčkem s decentní krajkou z koutků úst zbytky Mozarta s pistáciovým krémem a šouravě opustily Erhartovu kavárnu.
Fytocenolog Petr, zkoumající kulturně-naturální jevy na rodu Salvia, popsal ústup původních rostlin.
Rychlost nebyla dostatečná.
Bohužel.

Krčil se v rohu jeskyně, studená skála ho chladila do zad. Na lesklou přilbu dopadaly ledové kapky. Meč v pravici schlíple visel. Tolik hlav, a hrozně jim smrdělo z pusy. Nečistily si zuby.
„Všechny tesáky ti vypadají!“
Stalo se. Kolozubá saň se přihlouple usmála a zašišlala. „Já mám špenát s krupičovou kaší móc ráda.“
Kluk se rozkašlal.
„Gupto, otevři pusu,“ maminka ho nazdvihla do sedu a do pusy mu strčila lžičku se sirupem. Polkl hořkosladký Robitussin a svalil se zpátky na polštář.
Krásná paní se stříbrnými vlasy se pousmála.
„Jsi moc statečný, chlapče. Doprovodím tě a budu nablízku, kdybys potřeboval.“

Neprší.
Už osmdesát devět dní v kuse nespadla ani kapka. Letenská pláň zvadla.
Listy platanů se zlověstně rozchrastily. Včely sotva unesly chlupatá tělíčka.
Labyrint jemných nitek pod povrchem ztratil pružnost. Dříve elastická vlákna se scvrkla, popraskala, spojení bylo přerušeno.
Lidem vyschla kůže, jazyky se lepily na patra. Pospolitost se drolila. Všechna, kromě rudé, hnědé, a té, co maká.
Marketingoví kouzelníci důkladně zvážili osobnostní charakteristiky vůdců jednotlivých stran a předložili plán.
1.Pružnost názorů vám nechybí.
2.Demonstrací evokujte tradiční návrat ke kořenům.
3. K zavlažení podloží použijete, čeho máte nadbytek a nebudete to postrádat. Sliny, moč a exkrementy.
Bude líp.

Bylo mu šest a o světě věděl všechno. Maminka o znovuzrození také nepochybuje.
Hromada v rohu pískoviště rostla. Vykopal začátek stavby, pak písek zašustil a dno se propadlo.
Gupta se zarazil. Ten tunel může vést kamkoliv. Pohladil ukazováčkem miniaturní vláček, zbarvený časem do odstínů rezavé hnědé a smaragdové zelené.
Prababička Sára mu věří a on jí pomůže. Duše chce prostě domů. V noci ji slyšel. Poradila, kde najde zaprášenou krabici s tátovými modely.
Nadechl se.
Natáhl setrvačník, kola se roztočila a vagónky jeden po druhém zmizely ve tmě.
Napětím nedýchal.
Minuta trvala věky.
Usmál se, když lokomotiva vyjela z tunelu.

Brzo na jaře se jich na pláni vždycky pár objeví. Vytlačí je mráz, vyplaví je voda. Prastaré síly se spojí a výsledek nabídnou světu.
Drobná lesklá zrnka s kovovým leskem. Zlatavě žlutá, mosazná, bronzová.
Děti bývají připravené.
Gupta se rozhlédl. Rychle, dokud se nedívají. Olízl, strčil do pusy. Zaštěrchal v kyblíku. Spustil krystalky po klouzačce, prosypal je dutým stéblem. Největší se mu vzpříčil. Chytil paprsek do prasátka.
Taková krása. Nacpal kontraband do kapsy.
Doma provedl rychlou akci. Dešťovky mu taky sebrali. Sevřel pěstičku, prosmýkl se do pokoje a schoval poklad pod polštář.
V noci si je konečně v klidu vyslechne.

Bývali to bezstarostní opičáci. Bezsrstí bezdomovci bez předsudků.
Netlačili proti proudu silou, odmítali se účastnit blbostí davu. Za dlouhých nocí se vytráceli blíž k nebi. Vyvýšenina nad řekou jim vyhovovala.
Vytvořili společenství s vlastním pravidly a společnou touhou. Žít pomalu. Vesele. Dobře jíst a pít, hladovět společně.
Povídali si o dracích, vílách a lesních bytostech. Hráli, zpívali, naslouchali příběhům.
Stvořili místo pro obyčejný život.
Usedlí staří v údolí přičinlivě shromažďovali statky, jenže mladí se nevraceli. Starobylé pravdy chřadly. Požádali Ho o pomoc. Ve jménu tradice.
Svolil.
Vsákl je do hlíny. Podstata letních lidí je dodnes podstatou náhorní plošiny, zvané Letná.

Růžově bílé okvětní lístky sněží z kouzelného stromu.
Chlupáč, co se nikdy nenaučil aportovat, jí necpe čumák do kapsy na zástěrce a nevrtí legračně křivým ocáskem.
„Jsou to jen květy z kaštanu, truhlíku, to pejskové nejedí!“
Paní Kettnerová z druhého patra nerozvěsila vyvařená prostěradla na prádelní šňůru a teď vztekle nekřičí z pavlače na děti, ať si jdou hrát na honěnou jinam. Čelo nechladí připlácnutá voňavá látka.
Vítr nafoukal odkvetlé, nahnědlé hromady do kouta dvora. Zahrabávali se, že ani nos nekoukal. Nepomohlo to.
Stačila jedna věta. Židovka Týleová má rádio schované u obchodníka Králíčka.
Z Osvětimi se Sára vrátila sama.