Spider-Man

Cítil náraz do zdi, zabolely ho všechny kosti. Před očima se mu krátce zatmělo, ale hned vstával. Ze zátylku, pod pavoučí maskou, mu tekla krev. Periferně zahlédl, že jeho parťák se postaral o většinu protivníků a teď se žene k němu.
„Spider-Mane!“ Eddie vzápětí ztišil hlas, podepřel ho. „Petere!“ Ucítil na rukou krev, prosakovala oblekem.
„Jsem dobrej… Eddie. V po…“ Peter mu vláčněl v rukách, nedokázal pořádně zaostřit.
„Pete… Venome, pomuž mu! Zachraň ho!“ do hlasu se Eddiemu vkrádala panika.
Ještě pořád je částečně při plném vědomí. Bude ho to bolet, Eddie.
„Udělej to!“
Poslechl, spojil se s Peterovým tělem.

Eddie, nudím se.
„Můžeš mi pomoct se stěhováním té plazmové televize zpátky do bytu, když jsi ji vyhodil.“
Je prasklá, není k ničemu.
„Dá se reklamovat, Venome! Je v záruce.“
Kus šrotu. Chci se proběhnout, chci jít lovit.
„Ať tě to ani nenapadne! Ne, Venome!“ Vzpíral se marně. Tělo i oblečení mu pokryla černá hmota.
Symbiont vyrazil do nočních ulic. Vyhlédl si konkrétní oběť už dřív. Vylézt na střechy mu nevadilo. Upoutá pozornost, dříve či později.
„Helemese, pavouk.“
„Ty jsi… nějaká divná forma želé? Hromada svalů, bez mozku?“
Venome, pusť mě ven!
Ignoroval Eddieho, odkryl zuby. „Potřebuješ větší nápovědu, Spider-Mane.“

Jared, věrný pomocník J. Jonaha Jamesona, kmital po nahrávacím studiu. Připravoval vše pro nahrávání dalšího dílu podcastu. Nepochyboval, že jeho šéf bude opět dštít síru na Spider-mana.
Jameson se usadil na židli. Mikrofon a kelímek s kávou před sebou, na uších sluchátka. „Vítám posluchače u dalšího dílu: Jak Spider-man bravurně vyřešil situaci. Vyřešil, to ano, vskutku. Namísto jednoho pavoučího postrachu máme najednou dva! Hlavního a poskoka! Co bude dál? Povím vám to. Spider školka. Nezastaví se před ničím, dokud z vašich dětí nebudou… Nikdo se tě neptal na názor, Jarede! Ne, jsou nejistou konstantou moderní doby a… Au, moje kafe!“

Společné bydlení stavilo Petera i Eddieho před hromady obtížných výzev. Nejednalo se jen o rozdílné stravovací návyky, ale i o jiné drobnosti.
„Kde je můj kartáček, Eddie?“
Místo reportéra odpověděl jeho společník. „V koši, Parkere.“
„Cože? Byl úplně nový.“
„Já si zuby nečistím, tak ty taky ne,“ byla to naprosto bezelstná odpověď, kterou Peter nečekal.
„Ty sice ne, ale Eddie jo.“
Bílé oči se přimhouřily. „Nepotřebujete zubní kartáček, ani jeden.“
„Tohle jsme už řešili, Venome. Nemůžeš za nás oba rozhodovat.“
„Možná bys mu měl zapnout nahlasito hudbu, Eddie. Zkrotne.“
„Parkere…“
Eddie protočil oči. Dvojice ho kolikrát paralyzovala výběrem. Nenáviděl je.

Nejdřív si Jane byla jistá, že to je Thor. Kdo jiný by vytvářel Einstein-Rosenův most uprostřed pouště v Novém Mexiku. Jenže když dorazily na místo, stálo uprostřed očouzeného kruhu země...
"Prase," zamumlala konsternovaně: "Prase v kostýmu Spidermana. A kolem hlavy mu létají hvězdičky."
Stvoření zaklepalo hlavou a hvězdičky se rozprchly. Vyskočilo na nohy.
"Lady Jane!" zakvičelo: "Lady Jane, nesu zprávu..."
Zabzučela elektřina. Stvoření s sebou chvilku cukalo ve vzduchu a pak se zhroutilo do kouřící hromádky.
"Darcy! Už zase?"
"Je to mluvící prase! Lekla jsem se!" Ohradila se, taser pořád výhrůžně před sebou. "A navíc..."
Zarazila se.
"Taky cítíte slaninu?"

U ucha mu zabzučela moucha. Než si uvědomil, co dělá, držel ji pevně v sevřené pěsti. Zaúpěl.
"Víte, kousl mě pavouk. A teď mám - chvílemi - určité... Schopnosti. Myslím, že ze mě JE trochu pavouk," drmolil roztřeseně.
"Kam vás kousl a jak vypadal?" znepokojeně se zeptala sestra.
"Nic tam už není, chápete, hlavně to nebyl normální pavouk a ty schopnosti... Musel jsem teď odejít z večírku, protože..."
"Tak z večírku," chápavě se usmála.

Nešťastné zíral na nicneříkající zprávu. Podle všeho mu nic nebylo a měl odpočívat.
"Pacient absolvoval vyšetření - ošetřen - uvádí kousnutí (?)"
P.A.V.O.U.K. Hystericky se uchechtl.

Není to snad to, co chtěla?

Vidět vrásky kolem jeho očí a první šedivé vlasy, slyšet první stížnosti na bolavé klouby, zažít, jak vychovává svého nástupce.

Pohřbila ho před pár dny a najednou stál před ní. Starší a smutnější a unavenější.

Nakonec se přiměla usmát.

„Ahoj, Petře.“

Není to snad to, co chtěl?

Nemuset se s ní nikdy rozloučit. Vrátit se za ní, když je toho na něj moc. Říct jí, že se už o něj nemusí bát.

Pohřbil ji už tak dávno a najednou stála před ním. Skoro stejná, ale ne úplně.

Nakonec se přiměl usmát.

„Ahoj, teto May.“

Po perném dni plném téměř nepřerušovaného řvaní do telefonu, na sekretářku, na sekretářku do telefonu doufal v pořádný hrnek kafe a sólokapra. Něco, co by ho vytrhlo z šedi běžného dne.
V kanceláři se mu během seřvávání redaktora sportovní rubriky zjevil Parker. Bodl prstem do kupičky nedůležitých dokumentů na znamení určení pozice. Fotograf pochopil. Šéfredaktor pokračoval v příjemném hovoru a prohlížel si fotky.
„No to je kapitální úlovek! Krásná práce. Ne, to sakra rozhodně nemluvím na vás!“
Peter se otočil k odchodu.
„Moment! Není tohle...“ – sklopil telefonní sluchátko – „... to je selfie! Parkere, co to tady na mě hrajete za habaďůru?!“

Rázoval po pokoji a v rukou drtil dopis, před chvilkou otevřený. Nebude brečet, nebude... Zhluboka se nadechl a zároveň s tím se pokusil zabránit nudli, aby se z nosu rozhlédla po jeho pokoji.
Nesmí být slabý. Je lepší než oni... Budou ještě litovat, že ho nepozvali. Hlavně klid. Všechno se vyřeší. Musí to být... omyl, prostě omyl.
Praštil sevřenou dlaní do zdi a navzdory zvlhlým očím potlačoval hysterický záchvat, seč to šlo. Copak nepřispěl stejným dílem, ne-li větším? Jak mu to mohli udělat?!
Znovu praštil dlaní do zdi.
"Petere Parkere!" zaječela tetička May zezdola popuzeně, když se znovu sesypala omítka.