Zeměplocha

Gaspoda věděl, že z toho nic dobrého nekouká. Jemu se to snadno řeklo "Zůstaň tady a čekej, chlupáči!", kapitánovi jednomu Naleštěnému. Jenže on, Gaspoda, věděl své.

Věděl, že všude kolem pobíhají vlci a on nemá žádný způsob, jak Voližkulkovi, Hoňvohonovi a ostatním vysvětlit, že je tady jen na návštěvě. Vždyť on se snažil i čůrat diplomaticky! A "zůstat a čekat" v otevřeném prostoru bylo jako namalovat si na čelo terč uprostřed střelnice.

Musí si najít úkryt. Nejlépe tak malý, jako je on sám. Nečekat, až si pro něj pan Mýdlo za ušima přijde. Za tohle mu ani ty stejky nestojí!

Cech Šašků a kašparů má Síň Tváří. Jsou to řady vejdumků, na kterých je nakresleno líčení jednotlivých šašků. K vejci je připevněn papírek se jmény, která masku nosila. Některé papírky jsou veledlouhé a dávno přeškrtaná jména vybledla k nečitelnosti.
Paláci má také Síň. Plnou posmrtných masek předchozích Patriciů. Nejsou zde všechny, protože "... v některých případech nebyla hlava nalezena a když, tak byla nenapravitelně poškozena..."
V Pseudopolském Dvoře je Šuple. Obsahuje dvě škrabošky a jednu katovku. Maska je dobrá, ale když tak strašně zadrháváte, že než stačíte říct "Dej sem všechny prachy, babko!", babka stačí zavolat policii, tak tudy cesta nevede.

Něco se pohybovalo Ankh-Morporkem. Slídilo, čenichalo a hledalo. Vynález parního stroje přivítalo s nadšením! Takhle to bude ještě lepší! Teď už jen tu správnou hlavu...
Nejdřív to zkusilo s Madlomilem Štědrovkou. Vypadlo za pět vteřin, popálené a zbité.
Ten člověk nemá v hlavě než páru a lokomotivy! A Železná vrtilka má těžký levý hák!
Něco odkulhalo do čtvrti alchymistů. Vrátilo se z ní navíc poleptané a podrápané.
Nakonec našlo hlavu, nacpalo ji lákavými nápady a myšlenkami, páskami plnými obrázků, penězi, zvukem!

Patricij pohlédl do zrcadla.
"To už tu bylo. A teď se mnou už nenechte zdržovat."

Něco schlíple zmizelo.
Klikaklikaklik?

Majitel obchodu s uzeninami ležel s podříznutým krkem nehybně na zemi.

"Jak se to stalo, zjistíme pomocí rekonstrukce, Nobby. Já budu majitel a ty vrah," řekl Tračník a vzal do ruky klobásu. "Než vrah vešel dovnitř, majitel si vzal klobásu k svačině." Aby akci předvedl, velký kus ukousl.

"Není divné, že jedl vlastní zboží?"

"Jsi snad majitel? Ukaž mi, jak přišel vrah!"

Nobby vyšel ven a vrátil se dovnitř. "A myslíš, že se vrah taky předtím nasvačil?"

Duch Petra Řezníčka pozoroval zděšeně dva strážníky. "Myslíte, že se k něčemu dostanou?"

OBÁVÁM SE, ŽE VÁŠ OBCHOD BUDE DO TÉ DOBY VYBÍLENÝ.

„Věc se má tak, pane,“ vysvětloval Važuzel, „že došlo k téměř úsměvnému lingvistickému nedorozumění. Velitel Elánius skutečně poslal seržanta Tračníka a desátníka Nóblhócha provést rekonstrukci činu v té vypálené hospodě, ale zjevně ho nenapadlo, že ji opravdu zrekonstruují. Seržant Tračník projevil znamenité nadání se zednickou lžící.“
Na Vetinariho tváři se rozlil úsměv, který se Važuzlovi nelíbil.
„A myslíte, že tímto způsobem provedou rekonstrukci činu na všech místech, kde se objeví mrtvé tělo? Dejme tomu na tom rozpadlém mostě nebo v nedokončeném křídle paláce?“ Ani nečekal na odpověď. „Vezměte si lopatu a vyrazíme na hřbitov, Važuzle. Čeká nás zlatý budovatelský věk.“

Lord Vetinari zíral na bedýnku. „Přiznám se, že tomu nerozumím… mám se s vámi vsadit, jestli ta kočka chcípla?“
„Ne, pane. Ta kočka je teď současně mrtvá i živá.“
Vetinari se zatvářil téměř nostalgicky. „Věřte, drahý Leonardo, z vlastní bohaté zkušenosti vám mohu říct, že to je holý nesmysl.“
„To je taková teorie,“ vysvětloval Leonardo. „Když tu bedýnku otevřu…“ odklopil víko a oba chvíli společně zírali na prázdný prostor.
„To jsem blázen,“ koktal Leonardo. „To už je desátá zmizelá kočka.“
***
PŘERŮSTÁ MI TO PŘES HLAVU, pomyslel si, když táhl domů další pytel granulí. PŘECE ALE NENECHÁM ZAVÍRAT KOČKY DO BEDEN.

V Ankh-Morporku bylo přirozeně Igor víc. Třeba v Královské bance, v nemocnici Lady Sibyly... V nemocnici se totiž Igor hodí. Resucitace, rychlé šití, plastické operace, transplantace... Tento Igor, Igorův bratranec, jednoho večera zaklepal na dveře forenzního oddělení.
"Mhám phrobhlém."
"Jakej?"
Nemocniční Igor vytáhl z vaku velikou sklenici. Plaval v ní jeden objekt.
"Předh thřemi dny jihch tam bhylo čthyřhiceth. Hele,"
Igor vyndal z malé skleničky stejnou věc, přidal jí do velké sklenice a oba chvíli čekali. Pak se ty dvě věci prolnuly a splynuly v jednu.
"Máš splývavé uši," definoval problém seržant Igor.
"Cho s thím?"
"Skladuj je po jednom."

Leonardo da Quirm nesl lordu Vetinarovi ukázat svůj nejnovější vynález.

"Takže, jak se ta věc jmenuje?"
"Říkám tomu Malý strojek, který změní barvu podle emocí člověka, co ho drží."
Vetinari kývnutím přivolal opodál stojícího komorníka. Ten opatrně převzal přístroj od Leonarda a přístroj začal okamžitě svítit šedě.
"To znamená strach, pane." Přístroj začal svítit ještě o něco jasněji.

Patricij ho od komorníka převzal a přístroj okamžitě zhasl.
"To je zvláštní, že by přestal fungovat Malý váleček, který dodává energii? Ale dával jsem dneska nový..."
"Vše je v pořádku, můžeš jít." Vetinari se nepatrně usmál a strojek vydal slabou oranžovou záři.

Když znovu promluvil na kvestora, zněl jeho hlas přibližně jako by zněla medová plástev obalená v hedvábí zpívající altovou árii.

"Nechovejte se jako nějaký trucovitý student. Jste mág! A než mladý Ctibum dodá další dávku těch vašich pilulek ze sušených žab, musíte mít kolem sebe tuhletu..."

Tady se Výsměšek zarazil a bylo vidět, že si na jazyku převaluje různé variace slabik ve snaze přiblížit se neznámému výrazu.

"... káru s anténou..."

Očividně byl s výsledkem spokojen, protože pokračoval.

"... pro svou vlastní bezpečnost."

Rozhodl se nerozvádět otázku bezpečnosti ostatních, protože to bylo po onom incidentu ve Vysolgrošné ulici stále ještě citlivé téma.

"Noby! Co tu dhěláš?" Igor vypadal naštvaně. Případný dav s pochodněmi a vidlemi by se raději rozešel.
"Mám službu."
Igor si povzdechl, popadl Nobyho za ruku a táhl ho do sklepa, do forenzního oddělení.
"Tak, Noby. Co jsme ti včera řhíkali tady se seržantem?"
Pleskot Řitka, druhá polovina forenzního týmu a řečený seržant, zavřela v očekávání oči.
Noby nezklamal.
"Říkali jste že musim do karantény. Ale seržo," obrátil se na Pleskot, "já přece žádný šperky nemám, čestně! A rozhodně žádný drahokamy!"
"Noby, to znamená, že musíš být doma, dokud ta vyrážka nezmizí. A že my teď musíme vydezinfikovat celou budovu."

"No a ti mchalí nevchyditelní tchvorčkchové jsou moc nebezpecheční," zakončil Igor přednášku pro mužstvo.
Všichni se tvářili poněkud zaraženě, policista Polštářek dokonce přemýšlel, jestli by mu nakonec nebylo lépe jako dřevorubci v horách Beraní hlavy.
"Něco jako bubáci a víly zubničky?" ozval se nakonec Noby.
Pleskot Řiťka potřásla unaveně hlavou: "Ne, Noby, ti tvorečkové jsou neviditelní, protože jsou tak malí. A jsou nebezpeční, právě proto bychom si měli co? Umývat. Důkladně. Ruce."
"Ale máma říkala, že přílišná hyena škodí," oponoval Noby, který se v tom už úplně ztrácel.
"Ncho, vchaše mcháma měla vchlastně tchrochu pravdu."
Pleskot složila hlavu do dlaní.

Železnice obemkla celou Zeměplochu, posouvala hranice, přesouvala lidi i náklady a často ukázala i něco nového. Skřeti byli s dráhou a signálními věžemi spjati natolik, že si jich nikdo nevšímal. Zvlášť, když byla sezóna rýmy a ucpaných nosů.
Nově se velikým písmem mezi rasy Zeměplochy zapsali šotci. Národ malý, ale šikovný! Původně drobní řemeslníčci v sobě objevili i technické sklony. Pleskutamil, Stiskočka a Drásín přišli za Mandlomilem původně jako poslíčci, ale zanedlouho byl objeven jejich konstruktérský talent. Lokomotivy a později i parníky, které se objevovaly na kouscích papíru byly tak krásné a úžasné, že překreslovač do lidské velikosti nebyl zbytečný.

Do soumraku zbývaly tři hodiny, pokud Hlídka rychle nedostane informace z Tadyla Tamkdebyla a nezasáhne, budou umírat lidé. Hodně lidí. Jenže ten mlčel a kapitán Karotka začal být zoufalý.
Co by udělal velitel Elánius? Ten by pouštěl na Tamkdebyla tolik hrůzy, až by zazpíval... Aha!
"Tak zpívejte," přerušil ticho Karotka.
"Cože?"
"Kápněte božskou, spusťte, jděte s pravou ven... prostě zpívejte!"
"Trhněte si, kapitáne."
"No dobře, tak budeme zpívat my. Hoši, znáte Morporkskou Anežku? Tak na tři."
Karotka, Noby a Reginald Půldbotka spustili, a Tamkdebyl to skoro ustál. Ale pak se ze své laboratoře přidal Igor.
"Dost! Budu mluvit!" vykřikl vězeň.

Nešlo to říci jinak – Mrakoplaš měl zkrátka pech! Jak jinak popsat zoufalství osoby, na kterou z jedné strany dorážel jedovatý had, opodál seděl sám Smrť, pohupoval nohama a naléhal, aby se dotyčný už konečně pustil té zpropadené větve, které se křečovitě držel, zatímco se vlci pod stromem připravovali na slavnostní hostinu. A nesmíme opomenout vosí hnízdo, které nedostudovanému mágovi vinou vlastní hlouposti viselo nad hlavou.

Avšak čaroděje nečekal bolestivý držkopád. Spadlé hnízdo rozehnalo vlky. Had přestal mít zájem a Smrť musel vzít zavděk hejnem jepic. Zasáhl osud... nebo spíš dryáda, lesní víla. Byl to však jen začátek dalšího bláznivého dobrodružství.

Když jste notoricky známý hrdina, který zmrhal víc panen a rozdupal víc trůnů pod podrážkami svých okovaných sandálů než je piraní v náhodně vybraném jezírku náhodně vybraného záporáka, máte to prostě na háku. Nikam se neženete, protože víte, jak to končí. Jámou plnou zaostřených kůlů. Nebo jezírkem s piraňami.
Barbar Cohen si hověl na kameni a koukal do sluníčka. Jeho dva kolegové sledovali postavičku na skále.
"Začínáme," oznámil Votan.
Na postavičku zaostřil i Cohen. Ta se postupně zvětšovala a k hrdinům dolehly bolestné výkřiky. Nakonec jim k nohám dopadl mládenec.
"Kolik?"
"Dal bych mu 8,5 bodu. Padal docela hezky."