Zeměplocha

Na Zeměploše neuctívali hrdiny, kteří nevešli do legend, neb neučinili nic, co by Plochu proslavilo. Dívka si to uvědomovala. Procházela chodbou, kam kdosi umístil portréty starých mistryň.

O všech slýchávala ve škole čarodějek. Esmeralda Zlopočasná, šťasten ten, kdo jí směl říkat Bábi, legenda. Dokázala ovládnout jakékoli zvíře, pro rady si chodili lidé ze širokého okolí.

Gyta Oggové. Porodní bába, výborná kuchařka, zasloužilá matka. Stařenku byste „nepřechlastali“, v alkoholu se vyznala, jako ostatně ve všem. Milá, dobrosrdečná.

A Tonička Bolavá, bojovnice, se kterou se život nemazlil, říkalo se o ní, že mluvila se samotným Smrtěm. Jednou by se jim chtěla vyrovnat.

Jestliže jsem Überwald popsala jako nudný les plný páchnoucích tůní, pak o Lancre nemohu říct nic jiného, než že tam, kde není kolmé, je nechutně kolmé.
Obyvatelstvo (obecný popis: Hloupí, případně výjimečně hloupí) se živí převážně zemědělstvím (na plochách, jež nejsou zamořeny pralesem). O trojpolním systému zřejmě slyšel pouze lancreský král, jehož pokusy předat tyto komplikované informace poddaným skončily fiaskem. Místo vysvětlování je měl tou motykou majznout.
Lancre je království, nicméně král respektu poddaných nepožívá (viz výše). Výkonnou i soudní moc mají zejména místní čarodějnice, odporné stařeny, které uznávají pouze svoji autoritu a NEPLATÍ DANĚ!
Člověk má chuť si odplivnout.

Mezi babičkou Bolavou a bábi Zlopočasnou byla řada dalších starších žen, které nasměrovaly Toniččinu cestu – a které jí ustavičně nahlížely přes rameno a více či méně autoritativními hlasy vyjadřovaly názor na její konání. Nezabránil jim v tom ani fakt, že mnohé již nebyly naživu a ty ostatní nebydlely blízko.*
Jedno měly společné. Patřily výhradně samy sobě, tak jako písek nebo oblaka. Byly své, dokonale, sebejistě své.**
Teď, když bosá a prostovlasá Tonička stála na Křídě a vzhlížela ke hvězdnatému nebi, kupodivu mlčely.
Věděla proč.
Konečně toho dosáhla.
Byla jako ony. Byla úplně svoje. Patřila si.
Jenom proto se mohla rozdávat.

Ať si oči mhouří sovy,
když je nápadníci loví,
snůška přijde tak či tak.
To ví snad i rosomák.
– Kterej neni žádnej pták! upřesnil rozverný hlas.

Zavřít oči nepomůže,
ani vývar z žabí kůže.
Střívko nasaď na násadu,
mysli na Beraní hlavu.
– A na naši Kyselou Prdel! rozvíjela text pěvkyně.

Alimenti platit draze
nechtěj ani dikobraze.
Proto se chraň, měj to v merku.
Platí to i pro veverku.

Král Verence zděšeně sledoval hudební výstup, v němž kromě popisných i metaforických zdravovědných informací figurovala fauna z celé Plochy.
Když Stařenku Oggovou požádáte o osvětovou přednášku, dostanete hned několik oborů v jednom.

"Rozkaz zněl přece, doháje, jasně! Měli jste sebrat starou ženskou a hodit ji do zajateckého tábora. Co se stalo, použila na vás kouzla?" zpražil kapitán klačských invazních sil svého seržanta.
"To ne, ona... ona nám udělala čaj. A ukázala ikonografie svých vnoučat."
"Aha, a v tom čaji byl jed, co?" utrousil ironicky kapitán.
"To ne, pane, myslím, že hlavně heřmánek.
Před stanem se ozval hlomoz, jak přijela další jednotka vojáků.
"No, to bude seržant Mamotluk s tou druhou bábou. Ten není tak neschopný, jako vy." zaradoval se kapitán.
Dveře se odhrnuly a výraz druhého seržanta napovídal, že neuspěl ani on.

Elánius netrpělivě přecházel sem a tam. Chůze směry semými a tamými byla prokládána pohledy z okna, na hodiny, hodinky, strop, dveře a podlahu, jejíž koberec začínal jevit známky nadměrného užívání. Elánius si nervózně zapálil doutník. Co jim tak dlouho trvá? Neřekl jim to dost jasně? Je možné, že to nepochopili? Křičel přece dost hlasitě:
„Dostaňte mě odtamtud před půl pátou! Je jedno, co si vymyslíte!“
Elánius neklidně dýmal z doutníku, ve tváři výraz nenaložené sopky.
Hodiny odbily půl.
„Same,“ zazněl zdola Sibylin hlas, „oblékat!“
„Ale...“
„Nikdo nepřijde, Same. Do té Opery se mnou půjdeš.“

Rozkazy jsou marné, když nemáte velení.

Kráčel opuštěnou uličkou a důsledně se vyhýbal uvolněným dlažebním kamenům. Cestu osvětlovaly jen velice slabé lampy financované cechem zlodějů, který už se postaral, aby osvětlovaly co nejmenší část ulice.
Nebyla to ale kvalita cesty, ani osvětlení, která ho trápila. Byl to rozmáchlý nápis: "Vrať se do hrobu".
Pokrok ale očividně platil jen pro někoho. Reginald Půlbotka nestrávil velkou část života a celý neživot snahou o multivitalistickou spolupráci, aby chodil každý den z práce kolem tohohle...
Ze starého zvyku se opatrně rozhlédl na obě strany, jako by jediná uniformovaná osoba široko daleko nebyl on sám, a vytáhl plechovku barvy s štětec.

"Oook!"
Kdyby byli přítomni svědkové, museli by se podivovat odhodlaným pokusům vést spor s rozčíleným orangutanem. Každému bylo jasné, že nelze vyhrát. Jenomže doktor Kosopád nebyl "každý", byl "někdo". Dokonce někdo, kdo věřil, že na něj se pravidlo, že mrtví nemají přístup do univerzitní knihovny, nevztahuje.
"Trváte na tom?" ověřoval zombie. "I za předpokladu musae crescunt in arboribus?"
"Oook?"
"Ano, ty dokumenty rovněž dokazují, že univerzita má nárok na banánové plantáže v Jakazačistánu."
"Oook!" znělo náhle smířlivěji.
"Ruku na to?"
Knihovník položil utrženou končetinu na pult. Právník ji vděčně zvedl spolu se zbytekem své důsojnosti a rychlým krokem opustil knihovnu.

Neznatelně na sebe kývli a vydali se nacvičeným manévrem ze dvou stran ke Dvoukvítkovi s Mrakoplašem.

Dvoukvítek mezitím zpoza košile vytáhl balíček ikonografií a strčil jej Mrakoplašovi před nervózně těkající oči.

"Podívej, dělám si sbírku všech tržišť a bazarů, které navštívím. Tady je třeba tržiště v Brmbrmduc, tady Velký bazar v Klači..."

Dál se nedostal, protože se mu vedle ucha ozvalo velmi distingovaným tónem "Dobrý den, dovolte mi Vám s potěšením oznámit, že máte to štěstí být dnes okraden licencovaným členem Cechu zlodějů. Odevzdejte mi prosím, samozřejmě oproti stvrzence, všechny své cennosti..."

Zvuk tisíců maličkých nožiček doprovodilo hlasité zavrzání pantů.

Poslední spojenectví elfů a lidí vytáhlo proti Sauronovi a zvítězilo. A najednou stojí před Helmovým žlebem elfové.
Poslední hrdina, barbar Cohen, se vydal na Dunmanifestin, aby vrátil bohům oheň. Naštěstí je tu posádka Luňáka a zachraňuje Zeměplochu před katastrofou.
Avatar Aang je poslední vládce větru na světě. Totiž dokud se mu nenarodí syn Tenzin a neobnoví slávu vzdušných nomádů.
Poslední samuraj padl v bitvě o Širojamu. Ale jejich vnitřní síla, filozofie i kultura žije v Japonsku dál. A nejen tam.
Slovní spojení poslední soud zní velmi definitivně. Ale buďme k sobě upřímní – nikdo z nás nemůže rozumem obsáhnout Nevýslovný plán.

"Ale to je přeci úžasné!" nevycházel z údivu Dvoukvítek. "Podívej se tady na toho pitoreskního muže s podnosem. Vždyť on prodává teplé odpadky! A lidi mu za ně platí a usmívají se u toho!"

Mrakoplaš na chvíli přerušil uvažování nad všemi způsoby, jimiž může vedle tohoto veselého šílence přijít k úhoně a pohlédl naznačeným směrem.

"To je Kolík Aťsepicnu. Cokoliv ti nabídne, nekupuj to. A rozhodně nevytahuj žádné další mince, obzvláště tady!" téměř vykřikl, když si všiml Dvoukvítkovy ruky vjíždějící za košili.

Toho stejného pohybu si s dokonalou odborností všimli i dva členové Cechu zlodějů, hlídkující na vymezeném stanovišti opodál.

"Chápu vaše obavy, veliteli, ale aspoň ta stará budova najde uplatnění."
"Zloději tam budou mít žně!"
"Bude přítomna Palácová i vaše Hlídka."
"Bude docházet k podvodům!"
"Které budou patřičně prošetřeny a potrestány. Lidé se navíc brzo naučí nevěřit všemu, co se na Zdi píše."
"Bude docházet k nelegálnímu prodeji!"
"Ustavím komisi, která se tím bude intenzivně zabývat a každý podezřelý obchod prošetří. Navíc, nastavení jasných pravidel rozhodně všechny nešvary omezí. A se zbytky si určitě hravě poradíte, veliteli."
Elánius mlčel. Patricij ho, jako obvykle, udolal argumenty.
"Stejně byste to měl zakázat."
Vetinari zavrtěl hlavou.
"Není proč."
Elánius odcházel.
Zatracený Marketplace!

"Seržo, nebylo by užitečnější, kdybysme je obkličovali jinou cestou, než už je obkličuje kapitán?"

Výraz desátníka Nobyho Nóblhócha se dal číst jen jako ten nejupřímnější zájem, jakého byl člov... opi... hominid schopen.

"Mlčmlčmlč!"

Výraz sežanta Tračníka byl zase odrazem odvahy, která od něj byla tak daleko, že to za ten odraz vlastně ani nestálo.

"Ale seržo," pokračoval neodbytně Noby, "neprošel kapitán právě tudy ani ne před minutou?"

Tračník se trochu vzpamatoval a opřel se celou vahou o svou osvědčenou víru ve vlastní neomylnost. Víra zmučeně zasténala.

"Prošel. A právě proto mu, jak říkáme u Hlídky, jistíme záda! Základní policejní postup!"

Po několika dnech jim zkřížila cestu vesnice.
"Zrovna tu mají pouť, to bude bžunda," nadšeně zavýskla Stařenka.
Čarodějky procházely davem, který v tak zapadlém koutě světa působil takřka nemístně. U jednoho stánku byl větší hlouček než jinde. Samá mladá děvčata.
Z útrob stánku se ozývalo halekání.
"Oučiné škapulíře proti uřknutí, proti upírům... A pozor, novinka speciálně pro vás děvčata. Tento škapulíř musíte nosit všude sebou, hlavně do postele, a budou z vás šťastné maminky co nevidět!"
"Já bych jim řekla, co si brát do postele, když chtěj mít sviště," brblala vesele Stařenka.
Bábi si odfrkla a Magráta se opět začervenala.

Král Verence vládl celému Lancre, ale v chaloupce stařenky Oggové se vždycky cítil nesvůj.
„Paní Oggová, padl návrh, že byste letos mohla přenechat tradiční taneček na oslavu Prasečnic někomu mladš… jinému,“ vykoktal. „Občané si vloni stěžovali, že je přešla chuť k jídlu… některé už napořád. A vyslanec z Klače od té doby nepromluvil ani slovo.“
„Jó, jak mi tenkrát vypadl podvazek,“ zasnila se stařenka. „No dobře, letos může tančit někdo jiný,“ svolila blahosklonně.
Verence si otřel pot z čela a urychleně se vypoklonkoval.
Stařenka se posadila do křesla a spokojeně zabafala z dýmky. O ježčí písni ale nepadlo ani slovo…