Zeměplocha

„Ehm. zdá se, že tady máme tak trochu, ehm, patovou situaci,“ opatrně se ozvala Magráta, která doteď němě sledovala Stařenčino počínání.
„Co bys navrhovala, Magráto,“ opáčila Bábi.
„No, nejjednodušší by bylo, kdyby nám tady dámy vydaly kluky, abychom je mohly odvést jejich matkám a Stařenka propustila lorda Hrachokvěta bez ublížení na zdraví.“
„To by bylo vskutku nejjednodušší, ale vidím tady jeden háček.“
„A jaký?“ zvědavě, ale trochu nechápavě se otázala Magráta.
„Vidíš támhlety záblesky? To jsou průchody portály.“
„Aha.“
„Kdo obvykle prochází portály?“
„Elfové?“
„Správně. A kam myslíš, že jdou?“
„Ehm. na projížďku?“
„Zase správně.“
„To není dobré znamení.“
„Vskutku.“

"Už je konec?" zeptal se Elánius.
"Ano," odpověděl Severus, "těším se domů, tady je to počasí tak nemožně stálé..."
Petronel si nepřítomně oškubával křídlo.
"Mně to bude chybět. Letos jsem ani nebyl za blbce."
"Nebuď smutný, košiláči," těšil ho Uriáš, "třeba napřesrok zase budeš."
"Vy chcete pokračovat? Neříkal jsem už loni, že to nemůžeme trpět? Musíme to zarazit! A basta!"
Kapitánova pěst dopadla. A trefila. Klávesnici. Zajiskřilo to a vyvalilo se trochu dýmu.
Geralt mlčky vytáhl náhradní a obrátil se na Steina.
"Co vás pořád žere? Mohli jsme dopadnout hůř! Takže vychladněte a zakazuje se vám třískat do věcí. Kapišto?"

Ráno Bábi vyrazila časně.
Nejdřív ostříhat nehty starému panu Dolejšovi a poslechnout si jeho trápení.
Posléze k vdově po mlynáři, donést jí bylinky a kozí mléko. Nenápadně jí navrhla, aby občas zašla za panem Dolejšem na kus řeči.
Dopoledne zakončila v dřevařské osadě, kde prohlédla namožená záda, rozseklou nohu i podebraný palec.
K obědu se stavila ze Stařenkou.
„Jak se má Žuchlík?“
„Dobře, Esme, jen se teď kluci budou lesa chvíli stranit.“
„Jen jim to prospěje, když je doma zapřáhnou. Nu, já už musím, práce čeká.“
„Nemáš toho trochu moc?“
„Někdo se o to postarat musí.“
Jen toho nějak neubývá.

Velmi záhy zjistila, že se jejich otázky stále opakují.
Musím to vypít? (Musíš.) Nešlo by...? (Nešlo.) Víte jistě... (Zlověstné ticho.)
Myslela jsem... (Nemyslela.) Ale já chtěl... (Ale nepotřebuješ.)
Lidská mysl byla kolovrátek a příze jejich mysli se zadrhávala pořád na stejných uzlících, které si přičinlivě neustále pletli sami.
Vytrvale trpěli pocitem, že magická pomoc vyžaduje speciální efekty.
Nestačilo by, že odvar postavil na nohy chromou babičku, pozdější zakladatelku lancreského maratonu, kdyby podivně nebublal a vy byste nenaznačovali něco jako "může obsahovat stopy žab".
Jako kdekoli jinde, i v Lancre lidi byli trochu... nemožní. Ale byli její.
A Bábi byla jejich.

„Ty, Esme, co budeme dělat s tady Hráškem, Houbičkou a Kytkou?“
„Co myslíš, Gyto?“
„No, jako, aby už za náma nelozili, víš jak.“
„Myslíš něco jako uvrhnout na ně kletbu?“
„To bychom asi mohly, co? Magráto, máš sebou tu knihu?“
Dřevomorka sice nevěděla o jako kletbu se mělo jednat, ale nehodlala čekat až na to dojde. Ne u těchhle čarodějek. Spolu s Nymphaeou popadly bezvědomého Hrachokvěta a odtáhly ho pryč.
„Proč jste vlastně chtěly můj grimoár? Vždyť v něm žádné kletby nejsou,“ podivovala se Magráta.
„To je pravda. Elfům však nemá smysl říkat pravdu, stejně jí nerozumí,“ pousmála se Bábi.

Do ranní tmy se linula světla pekárny, kde skupina pekařů pilně připravovala denní dávku pečiva.
Normálně by se vůkol nesla lákavá vůně, ale dnes?
“Čím jsi to prosím tě zadělal ty nemehlo?!” plísnil hlavní pekař mladého učně. V ruce držel pecen který při poklepu vydával zvuk jako dobře vypálená cihla.
“No moukou, tamhle z pytle…” bránil se učeň.
Vedoucí zvedl pytel s nápisem CEMENT.
“Ty jsi korunovaný trouba. Já ti dám mouka…” Náhle se zarazil. “Třeba to ještě můžeme spravit. Rychle, papír a barvy!”
***
Rozložitý trpaslík okusoval kus cementového bochníku chleba a rozplýval se blahem: “Úplně jako od maminky! Neuvěřitelné!”

Dřevomorka zavyla jako šelma zahnaná do rohu a zatlačila, jenže Bábi měla na své straně tvrdost pazourku. Pevněji uchopila čepel a když se Dřevomorka položila do dalšího útoku, najednou povolila a ustoupila. Dřevomorka ztratila rovnováhu, upadala a upustila meč.
Zamrzly v obraze: ubohá poražená elfka na zemi a vítězná čarodějka stojící nad ní.
Šelma se stáhla do sebe. Bábi upustila meč a odkopla ho v dál. Stařenka odložila pohrabáč. Magráta zvedla meč a rázným pohybem přesekla liány držící Žuchlíka. Ten rychle vyskočil a utíkal do náruče své babičky, kde se úlevou rozplakal.
Magráta meč pečlivě očistila a vrátila do pochvy.

ZHORYNAHOR? BARBAR LUCIÁN ZHORYNAHOR?
"Ty seš... Smrť?"
ANO.
"Takže jsem mrtvý?"
EHM... NE.
"Tak co tu děláš?"
V RÁMCI TEORIE O PRINCIPU NEURČITOSTI A KALHOTÁCH ČASU NEMUSÍŠ BÝT MRTEV.
"Cože?"
ZAPOMEŇ NA TO.
Smrť zmizel.
Někomu to nevysvětlíte. Někdo to už ví dávno.

ZDRAVÍM, VELITELI.
Elánius kývl hlavou, zcela soustředěn na hledání dalšího úchytu ve skále.
NENECHTE SE VYRUŠOVAT.
"Nebojte, nenechám."

Ale není to vždy jen o práci.
Smrť zaklepal na dveře.
"Dále. Ah, to jsi ty."
DOBRÝ DEN, PANÍ ZLOPOČASNÁ. UŽ MĚ TO ZASE ZLOBÍ.
Smrť natáhl ruku.
„Tu kosu bys měl používat střídavě. Nebo aspoň nosit teplé prádlo!"

V tu chvíli, někde v horách Beraní hlavy, přeci jen skupina elfů zavítala do světa smrtelníků.
Čtyři elfové vstoupili skrz zapomenutou bránu. Postupovali lesem tiše, jediný zvuk, který je provázel, bylo jemné cinkání rolniček, které se neslo tmou jako vábivá melodie.
Lord Pámelník, který je vedl, najednou vykřikl, uskočil a ťal mečem po postavě, která se tak nečekaně zvedla z listí.
Chudák Justus vůbec netušil, co se to stalo. Někdo mu šlápl na ruku a najednou stál na černém písku pod bezhvězdným nebem.
„DOBRÝ VEČER,“ řekl Smrť.
„Já jen usnul při pozorování veverek. On mi šlápl na ruku, víte?“
„VÍM.“