Padesátislůvka Slova ve tmě

Další padesátislůvka, navazuje na Metro.
Speciálně pro Terdu...

***

Ohnivým deštěm jisker,
kvílením kolejnic,
cinkáním

Barikáda ještě na kolejích
padající železářství
probouzí.

Polednem, ránem i nocí,
namačkaní lidé,
spící.

Tržiště vůní a pachů
spravedlivě poděluje
cestující.

V lovišti lovců lidí
zloděj snů
krade.

Dvěma slovy probouzí,
zavrčením ničí
spánek.

Hlasitě, zarputile vyhání,
odpírá lože
bezdomovcům.

Překvapeně zírá.
Zase přejel...

Poraněná šnečí ulita, stín křížů nad Budčí… Magické brány se zavírají. Ludmila už jimi neprojde.
Kmen prastarého stromu zaclonila zeď. Lípa si pamatuje.
I ten otisk malé ruky na zbloudilém kořeni jedné z jejích družek. Stromy spolu hovoří...
Když osiřela vlaštovčí hnízda, alejí to zašumělo. Zazdili jsme si Egypt navždycky.

Po dlouhém váhání, zda to sem dát či ne. Po přečtení těch vašich si teprve nejsem jistá. Neposílala jsem to, raději to přece uveřejním tady.

Tma plodí spousty slov. Proplouvají ke mně, kolem mě. Inspirují. Noci však trávím s tebou, ne se slovy.
Ráno odcházíš a mě se nechce usednout ke stolu, vzít prázdný papír, zvednout pero a namočit je v kalamáři se zeleným inkoustem. Napsat první, nejtěžší slovo. Raději slova snad využiji v konverzaci.

Tak mi to nakonec taky nedalo... Věnováno nemilované a zapomenuté manželce pruského krále Fridricha II. Velikého.

Další vyčerpávající den.
Přijímala vyslance, pořádala bankety. Jejího manžela tyhle záležitosti nudily.
Nyní mohla jít spát. Sama, jako vždy.
Král přebýval ve svém paláci, kde pro ni nebylo místo.
Jeho díla i dopisy vznešeným příbuzným a ušlechtilým přátelům přečkaly staletí.
Co říkala osamělá manželka po nocích sama sobě, neví nikdo.

Pozn.: Fridrich II. se oženil s Alžbětou Kristýnou Brunšvickou vyloženě na nátlak svého otce a po celý život s ní odmítal žít. Jeho odpor šel tak daleko, že když si v Postupimi vystavěl přepychový Nový palác coby letní sídlo, zřídil v něm sice pokoje pro členy rodiny, přátele a hosty, ale nikoli pro královnu.

Nějak mi chybí drabblení a tak jsem neodolala a napsala alespoň půldrabble, ale do soutěže jsem ho neposlala.

Když slunce skloní hlavu za hory a měsíc nesvítí, je tma. V krajině.
Jestliže žárovce zakroutíme krkem, je tma. V pokoji.
Řekne-li někdo krutá slova, je hmatatelná tma. V duši.
Pokud někdo udělá špatné rozhodnutí, je tma. V dalších dnech.
Je-li u moci špatná vláda, je tma. V celém národu.

A/N: Tak, tohle je poslední. Přísahám. (a vím, že jsem mu to opakovala třikrát.) Líbilo?
A kdo uhádne, čím je tohle inspirované, dostane kostičku čokolády.
****

Slovíčkaříš ve tmě se slovníkem hloupých slov:

Koitus delicti.
Láska blahem.
Slina, slizká slzami.

Slepě šlépěj světlem plyne,
vládne, slábne, dlaní kyne.

Milý splynul s pološerem.
Odplul jiným plavidlem.
Lenivý, chlípný, zlý!

Nepřevaluj se v lidských slovech, slečno.
Vlámej si do hlasu vlastní.
Vzlykni a vzplaň olejem slz.
Upal ho.

A/N: Po přečtení místních padesátislůvek si s tímto tématem začínám už pomalu připadat trapně. Obzvlášť když vezmeme v úvahu Tess. Ale co nadělám, to samo.
****

Rozzlobila se.
Zahořela; přišla lavina lávy.
Zachvěla se; zasněžila slunce.
Zadupala; setřásla zemětřesení.
Zaplakala; přivalila vlnu.

Pak dostala hlad.
Snědla zvířata.
A stromy a trávu a květiny.
Vypila oceán a moře a jezera.
A déšť.

Zavřela oči a pohltila světlo.
Pak řekla Slova: Budiž tma.

A byla tma, den poslední.

Z dálky slyším, jak zvon u svatého Václava odbíjí dvanáctou. Snad už konečně usnu.

„A kdy to teda uděláme? Mám ho až po krk!“
„Uvědom si, že to nesmíme zkazit. Fakt chceš takhle riskovat?“

Odpovědi nebylo rozumět. Zaslechnu vždycky jen ten kousek, co kolemjdoucí řeknou, když procházejí pod naším balkonem.

Temnota a sníh se přihnaly tak, jak dokážou jen v horách.
Dva ztracení poutníci se schoulili pod převisem, zmáhaní chladem.
Tiskli se k sobě ve snaze udržet se vzhůru a v teple.
Posledními zbytky vědomí zachytili světlo.
Zářící nápis „Horská služba“ na boku skútru jim připadal jako přelud.
Byli zachráněni.

Poslední. Jednoduchoučké, skoro BJB, i když mi za něj nikdo bod nedá.

Trávou se neslyšně plížily dva stíny s pružnými těly a nervy z oceli; pokud je odhalí, nepřežijí.
První zvěd zrovna žehnal oblakům, které zakryly zrádný svit měsíce, když mu pravá ruka zajela do něčeho mazlavého.
„Tábor je blízko,“ zasyčel na svého druha.
„Jsi si jistý?“
„Stoprocentně. Právě jsem nahmatal latríny.“

A/N: Mám internet, mám internet, hurá!

Musím zítra do práce?
Cítí kytky bolest?
Nesežere mě příšera?
Miluje mě ještě?
Zabere ta pleťová maska?
Probudím se ráno?
V tichu noci se v každé mysli vznáší nějaká nevyslovená otázka, někdy vážná, někdy nicotná, jedinečná či společná tisícům. Jen ta tma, která je poslouchá, je všude stejná. A mlčí.

A/N: A na dobrou noc, aby se vám ráno hezky jelo do práce ;) Kdo HO najde i za denního světla, získává bod!
****

Jeho kovová krása a rychlost mi vždy uspíší dech.
Můj tmavý kabát s páskem si rád čte obličeje.
Dokud ho nepřestane bavit jejich živost.
Pak se otáčím a pokládám tvář na sklo.
Občas tam píšu různé vzkazy.
Láskyplná rozněžnělá slova.
Chladná potvůrko.
Miluji metro.
Mind the gap.
Jsem metrosexuál,
lásko.

Když tak čtu vaše příspěvky do soutěže, jsem na vás všechny strašně hrdá :) Myslím, že účastníci DMD značně pozvedli úroveň soutěže :) Bylo mi ctí se spolu s vámi zúčastnit.
A teď už k mým padesáti slovům...

Zašeptal do noci své tajné přání. Zašeptal ho hvězdám a měsíci. Hvězdy zablikaly a usmály se. Objal ho vánek teplé noci a on se najednou mnohem méně bál. Řekne mu to.
Nad ránem ho probudil dotek studených prstů. Pohladily ho jeho usměvavé zelené oči. Nahlas vyřčená přání hvězdy dokážou splnit.

A/N: Druhá v pořadí. Tedy, podle času psaní třetí, ale tu zcela první si promýšlím, jestli se vůbec odvážím zveřejnit. Co je tohle? No - scifi dystopie?
****

Je tma a já nesmím mít lampu.
Svítím si očima.
Stříbrné mříže tichounce mňoukají.
Předu do rytmu a skřípavě píšu.
Tužkou.
V kleci.

Proč tužkou?
Aha, proč jsem tady?

Zabila jsem je.
Ve tmě.
Bylo jich padesát.

Zabila jsem je,
když byly ve tmě.
Ve mně.

A slova nikdy neodpouští.

poznámka: Není to nic extra. Ale tak nějak jsem měla chuť být součástí davu vrhajícího se na nic netušící soutěž ;o)

Ta slova ho provázela. Slova šeptaná tmou. Dodávala mu sílu, vedla ho.
Dokud ho nechytili.
Když se pak vrátil z ústavu, naslouchal. S prsty strachem zarytými do područky křesla a s křečovitě zavřenýma očima.
Tma mlčela.
"Mám štěstí," řekl na příštím nařízeném sezení. A v jeho slovech se skrývala tma.