Moje články

„Dobrý den, neruším?“ zeptal se Marcely za přepážkou.
Rozhlédla se. Nádraží bylo skoro prázdné.
„Ne, dobrý.“
„Nezvládám to. Starat se o dva psy je hrozně náročné.“
Ušklíbla se. „Mně si nestěžujte, já se starám o dvě děti.“
„Ale vy jste mladá, máte energii!“
„No to určitě,“ odsekla ironicky, „já mám tolik energie...“
Omluvně se usmál. „Promiňte, nechci otravovat. Jen je toho na mě nějak moc. Mám co dělat, abych se postaral sám o sebe.“
Usmála se nazpět, ale pak zvážněla. „Stejně si myslím, že byste toho měl nechat. Stavíte se v sobotu ráno?“
Marcele došla trpělivost. Ale naštěstí měla plán.

Hospoda u Viktora byla temným místem, kde se sházely všechny pochybné existence z celého města… Tedy většinou... Vlastně spíš výjimečně... Poslední rvačka tu byla před sedmi lety. A od té doby, co má zahrádku s pískovištěm, jsou největšími kriminálními živly děti ničící bábovičky.

Možná právě proto ji má tak rád. Přináší závan normálnosti a klidného života. Dědečci si tu vypráví o vnoučatech, maminky o dětech a více či méně hrdí pejskaři o svých zvířecích svěřencích.

Občas se tam staví, chvíli posedí, poslouchá. Někdy, když má výjimečně sdílnou náladu, i sám něco řekne.
Je to příjemný pocit - mluvit a být slyšen.

Vyvenčit. Nakrmit. Dialýza. Procházka. Neúspěšný pokus získat zpět svůj gauč. Vyvenčit. Nakrmit. Nakoupit. Zajít za doktorem. Posedět na nádraží. Sehnat správné náhubky. Vyvenčit. Uklidnit rozzuřenou sousedku. Ano, štěkají, jsou to psi! Nakrmit. Uhájit si místo ve vlastní posteli. Vyvenčit.

Po týdnu konečně přišla chvíle odpočinku. Seděl na lavičce, Kira se stočila před ní a vyhřívala se na sluníčku, Tuli se nechal uklidnit drbáním.
Zoufale upřel oči k nebi.
Nemůžu! Já už prostě nemůžu. V mém věku, při mém zdraví, mám co dělat, abych se postaral sám o sebe. A teď tohle?
Sklopil pohled na vodítka v dlani.
Připadám si… bezmocný.

Stál na peronu a sledoval vlak, jak se závratnou rychlostí přibližuje.

Podíval se na další nástupiště. Bylo plné. Parta dětí jela do školy, chlapec ostatním pyšně ukazoval telefon. O kus dál stála mladá žena, sluchátka v uších. Postoj, vzhled i výraz dával jasně najevo, co si o svém okolí myslí. Napravo od ní muž v obleku. Právník? Bankéř? Rychle mluvil do telefonu, tak závislý na iluzi vlastní nepostradatelnosti!

Masky, přetvářka, faleš, pomyslel si, když je sledoval. Všichni žijí v iluzi. A já?
Pohlédl na koleje.
Jsem nepostradatelný?

Rychlík se vřítil na nádraží a s pískotem začal brzdit.
O krok couvl.

Za okny svítilo slunce, výjimečně se udělalo hezky. Oříškový krém se rozplýval na jazyku, symbióza s čokoládou byla dokonalá. Z reproduktorů hrál klavír, jeho melodie se něžně proplétala se smyčci. Zapil zákusek kávou, v rádiu se přidaly bicí.

Zamyšleně sklopil oči k hrnku. Silná a hořká tekutina se lenivě převalovala po dně.
Bez smyslu, vědomí, cíle...

Nabral si ještě trochu dortu, polkl. Slzy ne, jen piškotové těsto. Neplakal už měsíce.
Hudba sílila, živá, divoká. A jeden sen tiše umíral. Dokonalý koncert zkázy.

Ale to nevadí.
Přežívat se přece dá i bez ledvin.
A žít…?

Dopil kafe, zaplatil a šel domů.

„V rámci rozpočtových škrtů navrhuji zrušit všechny vlakové spoje do Jitřice.“
„Jasně, o tom jsme už mluvili. A nechceme rovnou zrušit i nádraží?“
„Dobře, tak nádraží zavřeme.“

„Hele, ale když zavřeme nádraží, tak zbudou peníze na ty vlaky.“
„Nezbudou, to jde přece na úplatky.“
„No ty tady nikde napsaný nejsou.“
„Ale jsou, krycí označení ‘Sušenky na den dětí’.“

„A na co ty úplatky vlastně jdou?“
„Na výběrový řízení na rekonstrukci nádraží.“
„A nechtěli jsme ho zrušit?“
„A jo vlastně, do prdele!“

„To je blbý co?“

„Klid pánové, neexistující nádraží je naopak ideální. Kde nic není, tam se na nic nepřijde!“

„Dobrý den. Jak se vede?“ přisedla si k němu Marcela s úsměvem.
Bylo dopoledne a nádraží bylo tiché.
„Skvěle,“ odpověděl, „možná dostanu ledvinu.“
Překvapeně se na něj podívala. „Vážně? Ty jo, to bych vám přála. Taková výhra v loterii.“
„Na život a smrt zásadně nesázím… Ale jo, byla by to výhra.“
Zadíval se k nástupišti. Mohl bych třeba…
„Kdy se to dozvíte jistě?“
„Asi za týden, musí se udělat rozbory krve a tak.“
Odmlčel se.
„A když to vyjde…. pojedete?“ zeptala se opatrně. Jedno kam nebo proč, prostě jet…
Přikývl.
„Tak mi slibte, že si ten lístek koupíte u mě.“

Když mu synovec zavolal, procházel zrovna po nástupišti. Překvapilo ho to, neviděli se víc jak rok.
„Ahoj,“ pozdravil David.
„Ahoj. Proč voláš?“
„Chtěli jsme se se ségrou na něco zeptat. Pořád chodíš na dialýzy?“
Automaticky přikývl, než mu došlo, že ho nevidí. „Pořád.“
„Napadlo nás, jestli by ti jeden z nás nemohl darovat ledvinu,“ řekl David vesele, jako by o nic nešlo, „jsme mladí, zdraví, my se jen tak nedáme.“

Zastavil se. Dav kolem něj proudil dál, rodící se naději nebylo s kým sdílet.
„Nevím, jestli by to šlo,“ odpověděl nejistě.
„A pošleš nám kontakt na svého doktora?“
„Jo, určitě.“

Hospoda u Viktora vypadala stejně jako před lety. Stoly sice byly nové, záchody opravené a dveře natřené na zeleno, ale za barem pořád stál tentýž člověk s úsměvem od ucha k uchu a neúnavně čepoval stejné pivo jako kdysi.
Dal si jedno malé, sedl si do rohu a zhluboka se nadechl. Bylo to jako chytit čerstvý vítr do plachet nebo po čtyřleté karanténě vyjít na vzduch. Nebyl alkoholik, nechybělo mu pivo, opilecké historky ani cigaretový kouř. Chyběl mu jeho bývalý život, symbolizovaný obyčejnou poloprázdnou sklenicí.
Opřel se o zeď a zaposlouchal do rozhovoru u vedlejšího stolu.
Byl čas se vrátit?

Syn dorazil na svatého Štěpána, přesně jak byli domluvení. A měl s sebou doprovod. Dvojice psů se vyřítila z auta, hned jak otevřel dveře.
Jeho otec by se možná podivil, kdyby už si za ty roky na překvapení nezvykl. Na to poslední - neohlášený odjezd a následný odstěhoval-jsem-se-do-Francie telefonát - to prostě ani zdaleka nemělo.
„Hezká zvířata,“ konstatoval jen.
Syn se usmál. „Jsou ještě malí. A dokonale neškodní. Ale Nathalie se jich trochu bojí.“
„Nathalie?“
„Přítelkyně. Chceme se na jaře brát.“
„Aha, dobře, tak jo,“ přikývl nevzrušeně. Pozval syna dál, postavil na čaj a na stůl připravil perníčky.

Drahý cestovateli,
právě čteš první část nádražní šifry. Radil bych ti číst pozorně! Určitě se ti podaří získat zaslouženou odměnu.
Hodně dávno, když ještě vlaky nejezdili, vedla tudy důležitá dopravní cesta. Evropa tehdy byla protkaná spoustou takových cest. Nic moc z nich bohužel nezbylo… Ale dnes tu zase máme železnici. Slyšíš, jak vlaky hučí a z rozhlasu se linou hlášení? Taková spousta věcí se tu během dne stane! Uvidíš sám, jestli se tu chvilku zdržíš. Pozor ale, ale ať se při hledání nepleteš průvodčím do cesty! I oni mají rádi svůj klid. Snad to dobře chápeš.
Tak hodně štěstí.
Edy

Ve všední dny bylo nádraží místem vážných dospělých, pracovních telefonátů a hektických nákupů mezi prací a vyzvedáváním ratolestí.
Od pátečního odpoledne to ale bylo místo veselých dětí, nových dobrodružství a nespoutaných možností.

Před pekárnou měli zrovna sraz skauti. Sledoval je ze své oblíbené lavičky, a tak si blížící se katastrofy všiml dřív než kdokoliv jiný.

Vedoucí, obtěžkaní nákupními taškami, scházeli ze schodů.
Dva kamarádi utíkali, aby se pozdravili.
A nepřivázaný pes právě ucítil salám na sobotní svačinu.

Srazili se přímo pod odjezdovou tabulí. Na zemi skončil vedoucí, malý kluk i polovina nákupu.
Jen pes byl opravdu spokojený. Salám ulovil celý.

„No, je to poměrně neobvyklé,“ usmála se doktorka, „ale nemyslím si, že byste se tím měl znepokojovat. I když by asi bylo vhodné snažit se omezit tu personifikaci a používání jména.“
„Chápu,“ přikývl zachmuřeně. Příliš ho to neuklidnilo.
„Kdyby něco, určitě se kdykoliv znovu ozvěte.“ Zkontrolovala hodiny. „Mám na vás teď ještě deset minut, tak co kdybyste mi řekl něco víc o svém životě? Třeba se z toho něco dozvíme.“

Z lékařské zprávy:
Polidšťování dialyzačního přístroje, pravděpodobně jako projev samoty a truchlení nad zesnulou ženou. (...) Traumatické zážitky z dětství vázané na koprovou omáčku.
Celkový stav stabilní, další vyšetření není nutné.

Pokladní si k němu znovu přisedla asi o týden později.
„Proč jste minule neodjel?“
Pokrčil rameny. „Nevím, kam bych jezdil. Ani proč.“
„Něco vás tu drží? Ta vaše… životní láska?“ nadhodila opatrně. „Nebo banda vnoučat?“
Zavrtěl hlavou. „Nic mě tu nedrží. Ale tam mě nic neláká.“
„Na světě je spousta krásných míst. Pojďte,“ chytla ho za ruku, „koupíte si lístek a pojede na výlet. Večer jste doma.“
Než se nadál, stál u pokladny.
„Kam to bude?“
„Nejblíž, kam to jde.“ Přece nebudu utrácet za vlak, kterým nepojedu.
„Osm korun.“
Nakonec ten lístek nevyhodil. Schoval si ho do kapsy a odešel.

„Báro, Adame, čtvrté nástupiště!“ dirigovala matka rodinnou smečku. „Kde je Petr?! Neříkejte, že zase někam zmizel. Takhle nám to ujede!“
Dcera si otráveně povzdychla. „Šel na záchod, mami.“
„A Adam? Teď tu stál!“
„Baf!“ vykoukl chlapec zpoza sloupu. Žena si oddechla.
Po chvíli se zděsila znovu. „Kubík?“
Dívka si ji změřila pochybovačným pohledem. „Kubu máš na zádech. V nosítku. Celou dobu.“
Žena rezignovaně zavřela oči. Já prostě končím!

„Dobrý den,“ ozvalo se najednou. Starší muž před ní držel dva kelímky kafe. „Vemte si. Zasloužíte si to. Být matkou je náročné.“
„Vlastní zkušenost?“ prohodila ironicky.
Zavrtěl hlavou. „Moje žena byla anděl.“

„Dobrý den, slečno sestřičko, dneska vám to sluší.“
Žena se zasmála. „To jste říkal i předevčírem.“
„Taky to byla pravda,“ pokrčil rameny. „Co Alžběta?“
„Nemůže se vás dočkat.“
Přístroj souhlasně zablikal.

O pár minut později už seděl v křesle a sledoval krev odtékající trubičkou.
„A sosá a sosá, holka nenasytná...“
Sestřička se usmála. „Neříkejte, že vám to vadí.“
„Ale nevadí, mám ji rád. Jen s tím sadismem to trošku přehání.“
„Hodně rád?“
Vážně přikývl. „Tak rád, že ztratit ji, určitě bych zemřel,“ odpověděl dramaticky.
Pak už to nevydrželi a hlasitě se rozesmáli.
Alžběta jen tiše pípla a pokračovala v dialýze.

Seděl na lavičce v nádražní hale. Někdo za ním hrál na pianino, skrz střešní okno svítilo slunce a davy lidí spěchaly na svůj páteční spoj.
Vlaky a nádraží miloval už od dětství - tolik lidí, barev, smíchu a všudypřítomného zmatku. Každý správný dobrodružný příběh začínal na nádraží.
Budova prošla rekonstrukcí už několikrát, šedou krychli ze socialismu vystřídaly veselé barvy a moderní tabule příjezdů a odjezdů; přistavěli bezbariérový záchod (a zdražili lístky). Ale ta atmosféra - radost shledání, panika zpoždění, smutek loučení i strach opuštění - to se zachovalo. Naštěstí.
A já? Já se taky moc nezměnil, pomyslel si a vyrazil domů. Pianino hrálo.