DMD č. 24 pro 24. 4. 2013. Téma: Invaze

"Eriku! Eriku, co se děje?!"
"Jdou si pro nás! Bože, jdou si pro nás!"
"Ale kdo?!"
"Zachraň se kdo můžeš! Je jich tolik, berou každého druhého!"
"Eriku!"
"Pozor, už přicházejí!"
Zpoza rohu proutěného koše se vynořila zubatá příšera a zakousla se do nejbližší ponožky, která nestačila utéct. Bylo to ještě dítě, velká sotva po kotník. V mžiku z ní byly jen cucky.
"Můj bože! Utíkejte, utíkejte!"
Jenže nebylo kam. Oni přišli - hotová invaze - a zabili každého druhého. Půlka nebohých ponožek toho dne přišla o život.

David Kučera se značně otráveně prohraboval prádelním košem.
"Mamí, zase mi zmizely všechny levé ponožky!"

Sedí vedle něj na patě toho, co zbylo ze Stalinova pomníku, a hledí na noční srpnovou Prahu. Je ráda, že ve tmě nevidí její rudé tváře a idiotsky šťastný úsměv. Ještě ji ani nevzal za ruku. Povídají si a smějí se. Líbil se jí už na majáles, prohodili spolu pár slov a pak se párkrát pozdravili na fakultě. Včera se náhodou potkali v kině na Rozmarném létě a teď jsou tady. Úkosem se na něj podívá, i ve tmě má krásný profil. Pak zvedne hlavu k obloze. Letnou provane studený vítr. Mezi hvězdami vidí blikající červená očka desítek přistávajících letadel.

Posel světla zaklepal na bránu a byl okamžitě pohlcen. Rychlý jezdec se vydal zvěstovat, že přicházejí. Tryskem vyrazil k nejbližší poštovní stanici. Zde štafetu předal dvojici jezdců, která uháněla dál tak rychle, jak koňům síly stačily. Z další stanice se hnala čtveřice jejich následovníků. Všichni štvali koně tak, že proletěli určenou cestu za mnohem kratší čas než oka mžik. Od stanice ke stanici poslů přibývalo. Poslední úsek běželo stádo zpěněných koní a jejich jezdci hulákali cosi o invazi.

"Detekujeme fotoproud o velikosti několika mikroampérů," pravil experimentátor. "Je famózní, že tohle zařízení má tak rychlou a silnou odezvu na jediný foton."

Přišlo to náhle. Příliš náhle. Invaze. Přišla zítra. Proč tomu nikdo nezabránil? Já tam zítra stál a snažil se jim čelit. Jak je možné, že se na to nikdo nepřipraví? Zítřejší invaze! Já se ale snažím. Opravdu. Moc - ale k čemu to je? Řeknu zítra invaze a všichni se mi smějou. Ale já vytrvám! Navždy. Když to nepůjde teď, přesvědčím je včera! Ale že jsou všichni fakt natvrdlí - já s nima mluvím za pět minut, oni si to nepamatujou před minutou! Hmmm, možná nemá cenu je zachraňovat. Sednu si a budu sledovat, jak úspěšně degradujou. Počkám tu do začátku všeho...

První výbuch vojáci ani nezaznamenali. Bylo to ještě z hodně velké vzdálenosti a navíc takových slyšely hned několik denně, něco takového je už nemohlo rozhodit. Druhý je už přiměl pozvednout zrak od svého týdenního přídělu tabáku. Při třetím už bylo pozdě, protože ten přišel už z druhé strany. Ještě pár vteřin byl ale klid. Vojáci si nechtěli přiznat, že to, čeho se nejvíce obávali, se stalo realitou. Pak už byl jen chaos. Někteří do sebe stačili ještě nalít poslední kapky alkoholu, pak ideálně popadli pušku a vyšli vstříc svému osudu. Zachránit si život nebo hájit vlast? Tihle vojáci měli jasno…

„Dobrý den. Jsem tady dobře ve Windsoru? V šestnáctém století? Víte, já tu vůbec nemám být, já umřel někdy za stoleté války. Jenže královně se nevzdoruje, že ano. Přání královny je rozkazem i pro takovýho otrapu, jako jsem já. Ona si totiž přála, abych se tu zamiloval. Já, chápete. Moje poslední partnerka byla flaška. A předposlední taky. A - “
„No tak, Falstaffe! Co to má být? Ty máš do Windsoru vtrhnout jako velká voda, způsobit tam pozdvižení a v ideálním případě paniku. Ženský pištěj, chlapi se chápou zemědělského náčiní, no celá ta tvoje stoletá válka. Tak nekňourej, nebo dostaneš za vyučenou.“

Zvěst o tom, že se v Dubogradu objevil nový, mladý a skvělý mistr lektvarů, se rozšířila po celém Pobaltí a severní Rusi jako lesní požár. Žáci se mohli přetrhnout, jak usilovně se snažili o přijetí, a kvestor byl v sedmém nebi, protože nikoho ani nenapadlo reptat proti výši školného.
„Nemohu učit šedesátihlavé skupiny,“ protestoval Velemir Divjakov.
„Nesmysl,“ odbyl ho kvestor. „Poradíte si.“
Mistr za sebou zabouchl dveře laboratoře tak vztekle, až naštípl rám. Chvíli jen neúčinně zuřil. Pak se škodolibě ušklíbl.
Zpod prahu se celý večer plazily různobarevné pramínky par.
Ty žáky, co přežijí selekci, může vyučovat v jakémkoli počtu.

Boj dvou nepřátelských stran začal zdrcujícím útokem husarů v bílých pláštích. Ti atakovali protivníkovu obranu na pravém křídle a totálně ji zdecimovali. Zaskočení pěšáci naprosto propadli a obrana spočinula pouze na bedrech osazenstva blízké pevnosti.
Na druhém křídle zatím panovala poměrná rovnováha sil. Ale jen do té doby, než se do bitvy zapojili s plným nasazením ostrostřelci. Naprosto rozprášili jízdu, následně pěchota oblehla a poté i zničila druhou nepřátelskou pevnost. Na jejím místě vybudovali vlastní bojovou základnu. Pak už jen zbývalo zcela obklíčit králův hlavní stan.

Ruka hráče vzala černého krále a položila ho na šachovnici. Invaze bílých skončila úspěchem.

Seděla na zídce nad údolím a pozorovala západ slunce. Kýčovité, možná. Ale velmi lidské.
Když si k ní přisedl, nepatrně ztuhla. Člověk by si toho jemného zatnutí šíjových svalů možná nevšiml, ale on taky nebyl člověk.
V teple posledních paprsků mu šupinatá kůže nabrala temně červený odstín.
„Krásné, že?“ prohodil tiše. Když neodpověděla, dodal: „celá tahle planeta je krásná.“
Přikývla. Nikdy si to neuvědomovala tak jasně, jako od invaze.
„No, nebudu rušit,“ řekl po chvíli a zmizel.
V hlavě jí křičelo tisíc myšlenek a teprve, když slunce úplně zapadlo, uslyšela jednu vítěznou:
Nejhorší na tom je, že jsou tak zdvořilí.

Přímý přenos. Reportérka v ruce křečovitě svírá mikrofon a neustále zabíhá pohledem mimo obraz. Kamera zabírá výřez klidné předměstské čtvrti lemované vysokými stromy, které v tuto část roku pomalu ladí dozlatova. Znovu pohled mimo kameru.
„Podle odborníků není výskyt tohoto druhu mimo jeho domovskou lokalitu běžný. K rozšíření mohlo dojít – „ Reportérka strne. Obraz se začne chvět.
„Kristepane!“
Záběr na korunu stromů. Řev. Kamera padá na chodník. Někdo o ni při útěku zakopne a tím končí přímý přenos.
„Amatéři,“ zabručí divák a sáhne po ovladači, aby skončil to utrpení. Osminohého stínu, který právě zlehka přebíhá přes koberec, si přitom nevšimne.
Zatím.

It all started when the Gbaba found the first human colony. It wasn't particularly big, therefore its destruction was swift. Before the rest of mankind found out what happened, several other colonies fell prey to the aliens.
Terran Federation started to organize defense, mobilize its fleets, build and man more ships. Eventhough humankind began to gain technological and tactical edge quite quickly, the enemy had too pronounced numerical advantage. Gbaba were also very skilled at finding out and destroying evacuation and colonization fleets.
The Safehold plan was a last ditch effort, after the Gbaba completed their invasion of Sol system...

Dřevěné dveře se prohnou pod náporem agresivní síly.
"Isabelle!" vyskočím na nohy a ženu se k ní.
Musím jí dostat pryč.
"Našli nás," vyhrknu, když jí popadnu za paži a táhnu jí dál od vrat.
Jak nás jen mohli najít?
"Pojďte. Musíte pryč!" šeptá starý muž naléhavě. "Tam za těmi balíky slámy jsou uvolněná prkna."
"Ale co vy?" zarazí se moje společnice.
Zběsile těká očima mezi mužem a vraty, které hrozí každou chvíli prasknout a vpustit vetřelce dovnitř.
"Zůstanu," odpoví stařík a prudkým máchnutím zbraně umlčí její protesty. "Tohle je můj domov. Nedovolím nějakým apologetům, aby mě o něj připravili."

K první invazi došlo, aniž by ji vůbec někdo zaregistroval, již kdysi dávno ve starém Egyptě. Podle všeho byla mimozemská civilizace, která pronikla na naši planetu, velmi úspěšná už při tomto prvním pokusu - mimozemští agenti pronikli až do srdce egyptské společnosti, získali si přízeň a postavení v domácnostech vznešených Egypťanů, ba dokonce i faraoni jim podle důkazů byli nakloněni.

V druhé fázi došlo na postupné rozmnožení mimozemských agentů a infiltraci ostatních civilizovaných zemí.

V dnešní době můžeme s jistotou prohlásit, že si mimozemská civilizace podmanila minimálně 30% pozemšťanů, přestože jejich metody jsou primitivní - měkký kožíšek, korálkovitá očka a jemné předení.

"Makám v ejčár našeho eseróčka. Na základě sívíček vybíráme adepty na RFP. IMHO je to celkem GR8 džob, i když teda žádnej workoholik ze mě fak´ nebude.
Posílala jsem mejly s RFI jednomu béáčku z ajtý. Von je píejdždý, takže fakt hustýýý. Včera jsem s ním mluvila na brífinku F2F a asi ho lovískuju, BCS je fakt frikulín. Hned jak jsem se vrátila do ofisu ke kompu, písla jsem mu, že zaskajpujem ASAP. Teď každou chvílí čekuju, jestli se ozve. Zatím nic, asi je 2 bizy."
Generál Zkratek si vítězně potřásl pravicí s admirálem Anglikanismů. Invaze proběhla více než úspěšně.

Nejhorší Ignáciovy obavy se nakonec nepotvrdily… ale i tak to měli upíři v dnešní společnosti těžké.
S láskou vzpomínal na doby dubových kolíků, zarostlé staré podivíny a rádobyokultisty s biblí v jedné ruce a s kuší v druhé.
Spořádaný krvesaj dneska nemohl ani pořádně pouštět hrůzu, protože namísto vyděšeného ječení se v mnoha případech dočkal výkřiků, ale nadšených. „Vem si mě, kousni mě, zůstanu s tebou a budu tě navždy trápit.“ Brrr.
Invaze dutých hlav, nic jiného.
A mohla za to banda cvoků s diamantovou lupénkou, mor a syfl na ně.
I když... oni už ho vlastně tak trochu měli.