Game of Thrones

Brynden se vracel z jednání ve Dvojčatech, když z dřevěné lávky přes Červený bodec zahlédl svého malého synovce, jak zasmušile postává na břehu a pozoruje děti koupající se v řece.
„Co ten protáhlý obličej, Edmure?“ zavolal na něj.
„Maminka mi zakázala se koupat, protože bych se prý mohl utopit,“ stěžoval si chlapec.
„Co přesně maminka říkala?“ dotazoval se dál Černá ryba.
„Říkala: ,Jestli tě ještě uvidím v Červeném bodci, zamknu tě v komnatě a ven tě pustím jen na hodiny s mistrem.‘“
„Ale Rejdivý proud ti nezakázala, nebo ano?“
Edmurova tvář se rozjasnila a vzápětí se rozběhl ke druhé řece.

„To jí ani nic neřekneš? Co z tvé dcery takhle může vyrůst?!“ pohoršil se vesničan, když u Ohaře se stížností na zničení panenky své dcery nepochodil tak, jak čekal.
Tomu už se drala na jazyk odpověď, že kvalita vychování té malé vlčice rozhodně není jeho problém, ale na poslední chvíli si uvědomil, že taková slova by mohla vzbudit nežádoucí podezření. A tak raději celou záležitost odbyl jinak:
„Když jí kvůli té zasrané panence nenapráskala ta tvoje holka ani ty, proč bych měl já? Jen ať vidí, jak to na světě chodí: Ke každému se ostatní chovají tak, jak jim dovolí.“

Vítáme Vás u třetího dne každoroční soutěže Na Pěst, jediného souboje, kde je počet rukou vždy stejný, jako počet soutěžících. Ukončete, prosím, veškeré sázky.
Po včerejší překvapivé diskvalifikaci našeho šampiona pro nepovolené využití motorové pily nás dnes čekají tři zápasy. V prvním kole nás čeká Alchymista - nohu si výjimečně mohl ponechat - proti Královrahovi.
V druhém kole pak máme dámskou jízdu - Soví dáma proti Imperátorce. A žádné podvody, prosím. Ano, mluvím na jednu z Vás. Žádná kouzla, ano?
A třetí - muž z minulosti proti…
(Povzdech)
Mohly by se zástupci Předaleké Galaxie konečně dohodnout, kdo bude soutěžit? Otec, syn, a nebo klon?

Davos rozmrzele popíjel slabé pivo v přístavní hospodě v Panenském jezírku a přemýšlel jak z téhle šlamastyky ven. Už od začátku měl smůlu, když kvůli špatné sklizni koření v Pentosu stálo dvakrát tolik, co loni. Potom ho nachytala strážní loď z Města Racků a jejího kapitána musel uplatit čtvrtinou nákladu, aby neskončil v cele. Po zakotvení v Panenském jezírku pak zjistil, že Říční Krajiny pustoší válka, a že své zboží prodá jedině pod cenou. Za výdělek sotva doplnil zásoby, o splacení dluhů ani nemluvě.
Pak však zaslechl zajímavou zvěst: Bouřlivý konec je obležen. Tam se za jídlo bude platit zlatem…

Jak mohl být tak hloupý? Cožpak si neuvědomil, o jaké hrdlořezy jde? Štval koně zpět a modlil se, aby přijel včas.
První pohled ho uklidnil. Dali jí meč. Věděl, co s ním dokáže. Ale…

„Soubojový meč?!?“ zavřískl. „Vy hajzlové!“

Odpovědí mu bylo posupné pochechtávání.
Neváhal ani vteřinu. Vrhnul se do jámy a snažil se medvěda odlákat od zkrvavené Brienne. Spoléhal, že jeho zemřít nenechají? Snad. Ale vlastně o tom neuvažoval, věděl jen, že ji musí zachránit.
Teprve když dostal ven ji, začal se starat i o svůj život.

„Držte mě!“ vykřikla Brienne, visící dolů a hmatající po jeho zmrzačené ruce.

„Chceme zaútočit na Černý hrad, to jsi zřejmě pochopil,“ obrátil se na něj Mance.
Jon přikývl, vyčkával.
„Znáš současnou situaci lépe než já, jaký postup doporučuješ?“
Přemýšlel. Bylo jasné, že ho testují. Nevěřili mu a těžko se mohl divit. Nemohl si dovolit zjevný nesmysl.
„Všichni na Zdi předpokládají, že Divocí nemají žádnou strategii, žádnou disciplínu. Prostě se vrhnou vpřed a zabíjejí všechno, co jim přijde pod ruku,“ začal pomalu.
„Takže nám radíš nějaký složitý propracovaný plán?“ zaksichtil se Tormund.
„Jak se to vezme…“ pokrčil rameny a popsal jim postup, který by mohl fungovat… tedy pokud by Noční hlídku nikdo nevaroval.

Byl jednou jeden rybníček mezi poli. Nebyl nikterak veliký, taková větší louže, ve které voda sahala sotva po kolena. Ne však všude. Už dva metry od mělkého brouzdaliště kolem břehů pod stojatou hladinou zela propast zvící hlubokomořského příkopu.
Ptáte se, jak je to možné? Inu, věc se má tak:
Bylo předurčeno, že podél břehu tohoto rybníčka se útokem na draka požene Jaime Lannister na bělouši, z nějž ho srazí jeho věrný společník Bronn, kterému se nějakým záhadným způsobem podaří proplížit přímo drakovi za záda. Jak by to vypadalo, kdyby po tak efektní záchranné akci oba dopadli do mělké louže, že?

Život mezi Divokými byl snazší, než by si býval myslel. Jistě, jejich způsob života, uvažování, přístup ke světu kolem, byl tolik odlišný od výchovy, kterou získal na Zimohradě. Přesto… nebo právě proto… mu byl blízký.
Komplikací byla Ygritte, pochopitelně.

„Svobodný muž kráčí, s kým se mu zachce.“
„Jsi žena.“
„Hm… všimnul sis. Možná přece jen něco víš, Jone Snow,“ ušklíbla se. „Jenže nechápeš podstatu. Žena nebo muž, to je jedno. Důležitý je svobodný duch. Ten ti chybí. Jsi vrána a vránou zůstaneš.“
„Že mi chybí svobodný Duch? Nemyslím…“ ukázal Jon na bílého zlovlka, prohánějícího se kolem nich.

Tuhle diskuzi vyhrál.

Přítomnost bojovníků aliance pěti kmenů svobodného lidu nešlo před vránami dost dobře utajit. To však jejich sjednotitel ani neměl v úmyslu.
Průzkumníci v černém se přibližovali k improvizovanému táboru, zatímco je z okolního houští pozorovaly desítky očí.
„Dej znamení a vracíme se,“ rozkázal jejich velitel, když už si byl přítomností divokých jistý.
Po prvním zatroubení však trubače umlčel šíp a sprška střel zasypala i ostatní vrány.
Když byl poslední raněný průzkumník doražen, vyrazila skupinka Thennů v černých pláštích směrem ke Zdi obsadit bránu dřív, než vrány zjistí, že obličeje zachumlané v šálách nepatří jejich bratrům.
Toho dne byla Zeď pokořena.

Když nám lord velitel řekl, že půjdem za zeď, měli jsme děsnou radost, protože průzkumy jsou senzační dobrodružství. Jen Sam se netěšil, jelikož je hrozný strašpytel a taky pořád něco jí, což při průzkumu nebude moct.
Chett se Samovi posmíval, že ho Jiní určitě chytí jako prvního. Sam začal popotahovat a Pyp Chettovi řekl, že je pitomec a taky šereda. Chett mu chtěl vlepit facku, ale Gren, který děsně silný, mu dal do nosu.
Ollo Jednoruký chtěl Grena nakopnout, ale lord velitel ho viděl a řekl, že kdo se bude prát, bude štípat kmeny na ohniště. Lord velitel je prima.

„Ty křepelky jsou vskutku znamenité,“ vychvaloval Malíček, tento týden již potřetí večeřící u lady Tandy. „Musím dávat pozor, abych kvůli nim nezanedbával vaši dcerku.“
Zmíněná slečna se rozhýkala smíchem, až do ní matka musela šťouchnout loktem.
„Když mluvíme o Lollys,“ odhodlala se lady Tanda, „už má nejvyšší čas na vdávání.“
„Ovšem,“ usmál se úlisně Malíček. „A také velmi dobře rozumím, jakého ženicha potřebuje mladá dáma jejího půvabu a duchaplnosti.“
Lady Tanda se spokojeně usmála a zvedla ke rtům pohár Arborského zlatého.
Malíček pokračoval: „Slyšel jsem, že Walder Frey má vnuka, kterému říkají Zvoníček…“
Víno z Tandiných úst vytrysklo jako gejzír.

Nikdy nebyl oblíbený. Nebyl hezký, nebyl příjemný ani dobrosrdečný, dokonce ani nebyl rytíř. Zato uměl pít, karbanit, rvát se, nadávat, a hlavně uměl zabíjet.
Přesto teď stovky lidí sledovaly, jak mu miláček davů, Rytíř květin, tiskne pravici a až k přeplněným tribunám musela dolétnout jeho pochvalná slova: „Vděčím ti za svůj život, den patří tobě, sere.“
„Já nejsem žádný ser,“ ohradil se nevrle proti oslovení, ale naditý měšec s výhrou si vzal rád. A rozhlédl se po kolbišti.
Diváci, kteří jindy povzbuzovali jeho soupeře, mu nyní nadšeně provolávali slávu a tleskali. Stočil pohled jedním určitým směrem: I pobočníkova dcera tleskala.

Hudba hrála a tanečníci kroužili hodovní síní vyzdobenou černobíle pruhovanými kanci rodu Crakehallů, mezi nimiž na počest hostů zářili zlatí lvi. Tywin Lannister se obvykle slavností svých vazalů neúčastnil, ale dnešek byl výjimkou – jeho syn byl totiž panošem lorda Sumnera.
Když píseň skončila, Cersei se nenápadně vytratila ze společnosti potomků starého lorda Crakehalla a přitočila se k bratrovi. „Pojďme na chvíli odtud,“ špitla mu do ucha.
„Nemůžu,“ oponoval. „Musím být lordu Sumnerovi nablízku, kdyby mě potřeboval.“
„Probírá s otcem obchody, to jim vydrží dlouho,“ usmála se sladce.
Otočila se k odchodu a Jaime ji následoval. Nikdy jí nedokázal říct ne.

Luthor Tyrell byl bezpochyby mužem, po jakém musely toužit všechny ženy. Zářil na turnajích, s obdivuhodným citem recitoval básně, byl pozorný a navíc až nadpozemsky krásný. Co víc, zůstal takový i po svatbě.
Brzy však Olenna zjistila, že její manžel je jako myrská váza – oslňující leskem a umně vyrytými ornamenty, ale uvnitř dutá. I proto si k její nelibosti úřad králova pobočníka místo něho uzurpoval prohnaný Tywin Lannister.
Když Luthor zemřel – stejně hloupě, jako žil – Vysokou zahradu zdědil jejich syn. Olenna dělala vše pro to, aby byl Mace úspěšnější než jeho otec, ale mělo to háček – byl celý po něm.