Autorův výběr 2015

Když se v novinách objevila zpráva, že dánský Červený kříž má povolenou návštěvu Terezína, lidé se zaradovali. Ne každý věděl o hrůzách koncentračních táborů a oficiální zpráva Červeného kříže to mohla změnit.
Nacisté však už věděli, co dělat. Stačilo omítnout několik domů při hlavní silnici, do oken dát závěsy, připravit makety obchodů, muzea a banky. Všichni staří a zmrzačení měli přísný zákaz vycházení. Čirou náhodou měla delegáty ještě před příjezdem potkat skupinka pěkně oblečených dívek s košíky ovoce. Ovoce, které chybělo na jídelníčku už několik měsíců. Vše dopadlo, jak nacisté doufali. Vyslanci neviděli utrpení. Neslyšeli pláč. A tak zlo neodsoudili.

Byla jasná červencová noc. Měsíc zaléval svým stříbřitým světlem zvrásněnou krajinu. Seděli jsme s Maglorem u ohně zahloubáni do svých myšlenek. Do ticha jen temně hučel les a vítr pročesávající schnoucí trávu.
Po chvíli začal tiše zpívat. Byla to krásná a také velmi teskná melodie. Slovům jsem nerozuměl.
Když dozpíval, zeptal jsem se: „Proč vždy zpíváš v jiném jazyce?“
„Je to můj rodný jazyk. Mám jej rád," vysvětlit mi a uhnul pohledem.
„Ale vždy to zní smutně,“ namítl jsem.
„Nese v sobě spoustu vzpomínek na krásná místa, která jsem musel opustit. A na rodinu." V očích se mu zaleskly slzy.

Vždy na rostlinách nejvíc obdivoval jejich schopnost vyrůst z ničeho, z malého plodu, do stvolů, listů, květů, kmenů. Později si uvědomil, že podobný postup se dá uplatnit i na jiné věci. Například na vlastní sebevědomí, na to malé semínko někde uvnitř, okopávané, zašlapávané, zasypávané hlínou nepřiměřeného očekávání, úšklebků, nejistoty. Když se nasadí správná zálivka, jednou ze tmy ke světlu vyraší drobounký výhonek. Ještě není vyhráno, je to jen nedochůdče, potřebuje péči, hnojivo, ochranu. Ale jednou z něj vyroste veliký strom, pevně zakořeněný v hrudi, s košatou korunou, ve které hnízdí ptáci. To když vezme Nebelvírův meč a usekne hlavu hada.

Loďka tonula v šerém oparu noci. Tmavá postava na ní seděla nehnutě jako vytesaná z kamene. Až na ty oči. Těkavé. Nedočkavé.
Pierre přivedl Esmeraldu s kozičkou přesně podle dohody.
Odhodlanou a odvážnou.
Ale při pohledu na zahalený plášť se zachvěla.
Neviděl.
Loď zavrzala a vyplula.
Mluvil a mluvil. Sám. O ničem.
Ticho kolem zlověstně pulzovalo napětím.
Neslyšel.
Když vystupovali, Esmeralda se k němu důvěřivě obrátila. Vyděšená. Poznala ho. Poznala arcijáhna.
Pierre Gringoire nerozhodně přešlápl.
Nepromluvil.
Pouze omluvně pokrčil rameny.
Obě vás přece zachránit nemohu, prolétlo mu hlavou.
A pak beze slova vzal kozu Džali a zanechal Esmeraldu temným stínům.

"Hagride!!! Domluvili jsme se na šestou!" Razantně zabuším, zacloumám klikou a dveře povolí. Vstoupím dovnitř, ale nikde nikdo.
Vtom se pohne modrobílá naducaná peřina na obrovské posteli. Vydechnu úlevou, je doma.
"Hagride, vstávej! Nejpozději v sedm musíme mít hotovo. Slíbili jsme to čtenářům!"
"U Merlinovej nečesanej brady, Regi, nech mě eště spát, dyť je neděle, né? Vod Prasečí hlavy sem se vrátil hnedle před chvilečkou." Hagrid poloslepě zamžourá, otočí se na druhý bok a v příští vteřině se ozve hlasité chrápání.
Podívám se na hodinky a rezignovaně potřesu hlavou. Naděje na včasné napsání dnešního drabblíku umřela přesně v šest padesát.

...Ještě, že jsem takový pako, že tohle by reinkarnace znova nezkusila...

Snílka si na tohle vzpomněla, když prošla světlem na konci tunelu a objevila se v nemocničním pokoji jako novorozeně. A pak všechno z minulého života zapomněla.

Ten život se narodila jako drak ke kentauřímu Žabákovi. Pak do počítačové hry. Potom do světa, kde Rejska posednul démon a jednou byla kluk.
Pokaždé, když procházela temnotou ke světlu, vzpomněla si. Na všechno. A usmála se nad tím a těšila se, co bude dál.

Až když zemřela podvanácté - žádné světlo, nic.
Cosi chladného ji vzalo za ruku.
»Další není. Konec.«
"Nevadí." Úsměv.

Bylo pondělí odpoledne a my se nacházeli na kopci Superga nad Turínem. Seděli jsme na lavičce za bazilikou v příjemném stinném hájku. Já mluvila, můj společník naslouchal, sbíral slova, kterými by mi mohl poradit.
Ta černá kočka předcházela plácek před námi. Příliš pozornosti jsme jí nevěnovali. Vím jen, že měla roztomilou velkou hlavu, asi ještě nebyla moc stará. Hlavou mi problesklo dnešní téma. Napadlo mě, že don Bosco, když byl malý, asi kočku neměl. Jeho maminka rozhodně neměla automatku. Takže u Bosců se kočky nejspíš nepraly.
Ani já jsem ještě kočku nevyprala. Vůni vyprané kočky tedy neznám. Naštěstí, říkám si.

„Stáhněte vlajku,“ zavelela Frances bezbarvým hlasem.
Palba znaveně utichla za odevzdaného vrzání kladek. Překročila padlý stěžeň a zvolna se vydala vstříc svému protivníkovi.

„Pane, musím vás požádat, abyste mi odevzdal svůj meč,“ pronesl konverzačním tónem snědý muž, jakoby se setkali někde v krčmě a ne na palubě pokryté vrstvou zakrváceného písku. Stiskla rty. Ještě před chvílí by ji bez váhání zabil. A ona jeho. Se sebezapřením mu podala jílec své šavle.
„Bojovali jste statečně. Bylo mi ctí mít vás za protivníka.“
„Zdvořilosti si strčte za klobouk, pane, a radši přejděte k věci. O co vám jde?“
Ona se přetvařovat nedokázala.

Oběti umíraly vždy za zvuku flétny. Nikdo nepochyboval, že flétnista je vrah.
Když se nocí rozlehl ten kouzelný tón, vydal jsem se za ním, připraven vraha najít a potrestat.
Žena skrčená v temném koutku byla úplně zticha. Nevěnoval jsem jí žádnou pozornost.
Dokud se nezměnila v démona a nezaútočila na mě.
Flétnistou byl štíhlý muž s bílými vlasy. Žena, zaujatá bojem se mnou, si ho všimla příliš pozdě. Až když odtrhl nástroj od rtů a vrazil jí ho do srdce.
Sladký zpěv flétny byl tím jediným, co milovala, dokud byla člověkem.
A tím posledním, co slyšela na cestě do nicoty.