DMD č. 9 pro 9. 4. 2022. Téma: V rouše Evině

"Obyčejně jou to o všední den tak dvě piva, ale dneska už panák číslo čtyři? Co se to u tebe v práci krucinál stalo?"
Oslovený, poručík Sam Bennett z newyorské kriminálky se otřásl a vyprázdnil sklenici jedním lokem.
"Vražda, ale ne jen tak ledajaká. Viděls někdy někoho kompletně bez kůže? Obrázky z učebnic hadr. Tuhle ženskou, nějakou Eve Di Angelo, jsme našli právě v takovýmhle stavu. Aspoň že jsme pro pachatele nemuseli chodit daleko. Udělala to její sousedka. Měla jí ráda až příliš. Rovnou tak, že když jsme jí sebrali, měla na sobě kůži oběti jako nějakou róbu. Ještě jednoho."

Moře mile šumělo. Takový ten šelest, který přehluší všechny ostatní zvuky.

Michal ležel na pláži a opaloval se. Pěkně na Adama, když už byl sám na pláži. Jen vedle něj byla hromádka oblečení.

Po chvíli dobíjení energie sluncem si šel zaplavat. Vlny cákaly, vody byla příjemná, prostě pohoda.

Jenže když vyšel z moře, naskytl se mu nepříjemný pohled. Půstá pláž. Oblečení fuč.

Chvíli hledal, ale marně. Bylo to frustrující. Přece byl na pláži sám a jen na chvíli šel do moře..

Přišel tak o několik blízkých věcí (pěněženka po otci, foťák s fotkami za celou dovolenou). Ale získal zkušenost. Drahou.

Posádka průzkumného korábu Abydonianské konfederace byla připravena k výsadku na třetí planetu systému. Palubní počítač analyzoval domorodé obyvatelstvo a na základě genetického materiálu syntetizoval vhodná těla pro dokonalou infiltraci.
Výsadek se po přistání pokusil ztratit v hustě osídlené oblasti, ale to se mu poněkud nedařilo. Kamkoliv se hnul, byl centrem pozornosti - lidé si mezi sebou šuškali a ukazovali si na ně.
“Maminko! Proč jsou ti lidé nahatí?!” vykřiklo nějaké dítě.
“Neukazuj prstem! Pojď, jdeme domů!” okřikla ho matka.
Netrvalo dlouho a u chodníku zastavila policejní dodávka a v ní komando vyzbrojené svěracími kazajkami.
Palubní počítač korábu musel ohlásit neúspěch mise.

...

„A co teda přesně chceš, když tyhle jsou na tebe moc klášterní?“

„Něco, co nebude nuda. Něco, co bude originální, kreativní, veselý. A hlavně sexy.“

„Třeba tyhle?“

„No nevim. Mně teda černá nepřijde moc originální. Tu tam bude mít každej.“

„Noo, tak co nějakej výraznější květinovej vzor? Třeba tady.“

„Ty jsou ale zase hrozně plandavý a dlouhý.“

„A tadyty?“

„Hmm, ty vypadaj dobře. Počkej, vyzkoušim si je.“ ... ... ... „Neseděj mi. Koukej, tady se hrozně hrnou.“

„Hele, jestli chceš něco odvážnýho, co se nebude nikde hrnout, tak si tam můžeš jít třeba v rouše Evině.“

„To by ale byla právě ta nuda.“

Jedna předstírala, že je prostitutka.
Druhá jí opravdu byla.
Třetí doslova vlezla cizímu muži do postele.
Čtvrtá se vystavila při mytí na střeše.
A pátá otěhotněla, než se vdala.
Všechny měly něco společného.
Každá z nich poznala, jaké to je, stát v opovržení, v rouše hanby.
Každá byla vystavená šeptaným komentářům okolí, kradmým pohledům, dohadům.
Každá z nich balancovala na samé hraně lidského odsouzení.
Odhalené víc, než kdy chtěly.
Zranitelnější, než si možná zasloužily.
Jako by svými činy a postoji vykupovaly hanbu svojí dávné pramáti.
Bůh přitakal jejich upřímné křehkosti tím, že jejich hanbu proměnil na slávu podílu na spasení.

Výcvikové centrum u Loch Arkaig. Tam, když hledaný Přeměněný není, skoro vždycky mají aspoň nějakou představu, kde se pohybuje.
Údolní cesta ho zavedla k vodopádu.
Zpěněná voda skrývala detaily světlých těl, která se chladila v dnešním vedru. Drobná zrzka vylezla ven a začala se utírat.
Vcelku dobře osvalená...
Zamotala se do osušky a v tu chvíli si ho všimla.
Malá změna postoje, lehký úsměv, třpyt v očích...
Zahalená vypadala neuvěřitelně sexy. Najednou se mu těžko dýchalo.
„Ehem,“ odkašlal si a zmlkl.
Hnědovláska ho pozorovala z vody.
„A je zticha. To je další. Třeba když se zase svlečeš, tak se uklidní.“

Když Jim umírá, Spock je daleko.

Přesto Jimovu smrt cítí tak silně, jako kdyby stál vedle něj.

Nohy se mu podlomí, srdce se divoce rozbuší... Spock omdlí.

Když se probere, zasáhne ho pocit nevýslovné ztráty a vyhrknou mu slzy. Leží na nemocničním lůžku, prakticky v rouše Evině. Ale nejvíc obnažené je jeho srdce.

"Spocku? Co se stalo?" povědomá tvář na něj hledí, ale není to Jim, už nikdy to nebude Jim. "Zavolali mě k tobě."

"Doktore McCoyi... Jim je... Jim..."

Zbytek věty nedořekne. Není to třeba.

"Spocku. Je mi to líto."

Spock přikývne a doufá, že Jima bude brzy následovat.

"Chápeš to? Říkám, chápeš to? Chápeš vůbec co se stalo?" křičela rozčíleně žena. Při každé otázce jí hlas stoupl o oktávu výše.
"Závažnost situace mi poněkud uniká," zmateně odpověděl tázaný.
"Chápeš, že to mohl přitáhnout domů a všichni jsme to už mohli chytit? Polovina z nás už mohla být po smrti!" pokračovala rozčilená žena dál v triádě. Pro zdůraznění svých slov si dala ruce v bok a pořádně se předklonila. Začínala z ní jít hrůza.
"Jestli to chápu dobře. Vadí ti, že Sudiprav přišel ze školky v roušce Evině? Však mohl taky přijít v jejím rouše!" zlehčoval situaci muž. Marně.

Stála před ním jak ji bůh stvořil. Nemohl tomu uvěřit. Vždy se na něj utrhovala. Dělala, že ho nevnímá. Jediné pozornosti se mu od ní dostalo, když si ho dobírala. A teď tady stála a vábila ho do svého lože.
„Matěji, tak pojď ke mě, prosím. Chci, aby ses mě dotýkal, šeptala sladce.“
On však nemohl se hnout.
„Proč tak najednou? To si všechno jen hrála?“
Alex k němu lehce vykročila.
„Miluji tě. Od první chvíle, co jsem tě uviděla.“
Přistoupila k němu a dala mu ruce kolem krku chystajíc se k polibku.
A přesně v tu chvíli zazvonil budík.

Jeho mysl bloudila mezi kavalkádami galaxií, tančila po kometách a koupala se ve hvězdném prachu, než začala padat kamsi dolů… do chřípí ho udeřil nesnesitelný puch splašků z celé Temné strany. Nemusel otevírat rozbolavělá víčka, aby věděl, že je v hnojných jamách Glyve.

Znal to místo, vlastnoručně na ně mnohé poslal, i když sám se zde ocitl poprvé.

Pohlédl na svoje zápěstí. V jeho mysli stále rezonovala vzpomínka na bolest po ranách, které na nich sám otevřel, sám, leč ne z vlastní vůle. Kůže na jeho znovuzrozeném, nahém těle byla netknutá.

Plukovník-který-nikdy-nezemřel začal přemítat o novém jméně. A o pomstě.

Versailles.

Doupě neřesti, plné vznešených cour.

Madame de Vache se právě hádá s dvorní malířkou Vigée – Le Brun.

"Chci něco naturálního! Zajímavého! Nature morte je taková nuda"! stěžuje si.

"Madame holá hlava je naturální tak, že já potřebuju denaturovat", přihne si malířka z láhve a s bouchnutím ji postaví zpět.

"A co takhle nahá? To by obrazu jistě dodalo na impozantnosti! Bouffante, co vy na to?" naléhá Madame na svého komorníka.

"Kdyby Madame pózovala v rouše Evině, jsem si zcela jistý, že všichni by byli spaseni dávno před příchodem Krista, neboť Had by si ani netroufl", odtuší Monsieur Bouffant suše.

Začínala mi být zima, chladná voda obklopující celé mé tělo mi odkapávala i z vlasů a stékala mi po obličeji. Doplavala jsem na okraj bazénu a přehoupla se na břeh. Natáhla jsem se pro červený ručník, visící na háčku kousek ode mě a zabalila se do něj. Vyšla jsem zpět k bazénu a sedla si na lehátko vedle své kamarádky, Evy, se kterou jsem sem přijela zaplavat si.
Eva mě celou cestu zmateně pozorovala. Dívala jsem se na ní taky a přemýšlela, co je špatně. Následovalo ještě pár zkoumavých pohledů, až se mě Eva nejistě zeptala: "není tohle můj ručník?"

Doupě bylo sice vybaveno dostatečným počtem ložnic a zdejší kuchyň skýtala prostor pro pohodlnou existenci všech členů domácnosti (včetně šesti koček, dvou trpaslenek a jednoho hrabáka), avšak s koupelnou to bylo horší. Nacházela se tu pouze jedna – malinká, skromná a především věčně obsazená.
„U Merlinových špinavých trenýrek!“ zaječel Ron a příšerně zrudnul.
Ve vaně stála nahatá Ginny, zezadu ji pevně objímal na chlup stejně nahatý Blaise Zabini, oba mokří a vysmátí.
„To se u všech běhnic nemůžete zamknout?!“ láteřil Ron.
„Drž zobák, vycouvej a buď rád, že jsi tu nenašel pratetičku Muriel,“ setřela ho Ginny. „Ta se totiž taky nezamyká.“

„Patricia Rakepicková, doktore Lloyde!“
Edward ztuhnul v polovině kroku k recepci. Vrhl na Harryho pohled plný čiré hrůzy. Pak zavrtěl hlavou a začal zvolna couvat.
„Ne.“
„Ale ano. Je celá vaše. Nevýslovně trpící, velmi nedočkavá a kompletně vysvlečená. Zarostlý chloupek. Vyšetřovna 6.“

×××

„Stýskalo se mi po vás. Tolik proplakaných nocí, když mi řekli, že jste umřel! Tolik zanedbaných vyrážek a přechozených infekcí… Bože, ty ruce! Tak horké. Dokonalé… Vstal jste z mrtvých kvůli mně?“
„Ten důvod jsem já,“ ozval se příchozí Sirius, líbnul Edwarda do vlasů a stisknul mu zadek.
To bylo naposled, co tuhle pacientku v St. Phoenix ošetřovali.

"Tak co s námi, když se nám ta garderoba nevydařila?" dosedla Mrs Stronghold unaveně do křesla a hodila po Tess poslední nakvašený pohled.
"No co, no, na ples se nejde," odvětila Gwen a usedla rovněž. "Stejně jsem doufala, že nám do toho něco vleze, nechtělo se mi."
Susan zaskučela.
"To je materiál, tohleto! Já s těma hercema nemůžu dělat..."
"A co jako, nahatý přece nepůjdem! Do večera už nic nespíchnem, i kdybychom měly stroj," zcela prakticky uzavřela Tess.
"Tak zbývá diplomacie, no."
"Tady ti ale vykecávání nepomůže."
"Dejte mi chvilku," mizela už Susan ve dveřích. "Půjdeme všechny. V rouše Emmině."