DMD č. 1. pro 1. 4. 2022. Téma: Po hlavě

Rozložila se na mezi s výhledem na širý kraj a rozdělala oheň. Mohla by ho nepotřebovat a mohla by nejíst, ale rozhodla se jinak. K pstruhům z potoka upekla brambory z opuštěného pole a otevřela víno z opuštěného sklepa.
Jedla a pila a viděla, že je to dobré.
Pak si zapálila dýmku a vydechla kouř k obloze, po které táhly poslední divoké kachny.
Bezúčelně se rozezpívala spontánně nalézanými slovy.
Slastně zadřímala.
"Vad är detta?" Možná do toho žití si skočila příliš po hlavě. Jako had vklouzla do křoví před švédskou hlídkou.
Zatímco se rozhlíželi, obdivovala život v podrostu, kterým mizela.

Po Hlavě XXII se slehla zem. Poslední výtisk Hellerova bestselleru byl nenávratně ztracen. Svět už nikdy nebude jako dřív!
Přečetl si ve volné chvíli titulek na nepříliš čteném zpravodajském webu Jacob. Chroustajíc sladký popkorn se pohrdavě usmál, zakroutil nad takovým přežitkem hlavou, zmačknul křížek a hbitě si opět nasadil virtuální headset.
Právě totiž končila krátká komerční pauza sponzorů turnaje a on se s vervou znovu vrhal rozstřílet nějaký čubky v BloodBath4, nové multiplayer střílečce dřív, než ho matka zavolá dolů k obědu.

Racek si přečetl zprávu. Znovu.
„Takže nás rozpouštějí,“ shrne její obsah Vydra, které se ticho zdálo být příliš dlouhé. „Co budeme dělat?“
„Já bych nějaké plány měl,“ sklapne Beran svůj zápisník.
„Jako lovec si najdu práci vždycky,“ pokrčí rameny Jestřáb.
„Takže to je konec?“ zklamaně se zeptá Pískle. V Hlídce se našel a teď mu je, jako by ztratil půdu pod nohama.
„Ále houby,“ zahlaholí Vran. „Na jihu je ještě to... veselo. Půjdem to tam trochu provětrat, ne?“
„To vážně chceš?“ pochybovačně se ho zeptá Racek.
„Jasně! Krleš, volové!“
„Myslíš i mě?“ ozve se Vydra.
„Samo. Krleš!“
Tak holt krleš.

„Jak se daří Nejvyššímu septonovi?“ zeptala se Cersei svého mistra našeptávačů. Tato zdánlivě nevinná otázka znamenala jediné: Bylo mé veřejné zostuzení potrestáno?
„Rmoutí mne, že vám to musím říci, výsosti, ale přihodila se mu politováníhodná nehoda,“ odpověděl Qyburn s předstíranou lítostí. „Včera uklouzl po namrzlé kočičí hlavě a přímo po hlavě spadl do studny.“
„Strašné,“ řekla královna a v očích se jí radostně zablesklo.
Qyburn pokračoval: „A aby toho neštěstí nebylo málo, ještě mu na hlavu spadlo okované vědro. Jakákoliv snaha o záchranu byla marná.“
Cersei zacukaly koutky. „Snad bude příští hlava víry opatrnější. Aby brzy nebylo i po ní.“

Vlk nesměle navrhl, že by přečetl něco o týpí.
Ježibaba se zeptala, jestli budeme péct indiánky a Sauron se přidal, že indiána by upekl hned. Musím přiznat, že jsme mu to sežrali.
Vlk teda spustil. „Santer vzdychl. Voldemortova smyslná ústa se jemně přitiskla…“
Za chvíli se už Voldemort začal červenat studem, Santer zlostí a Otesánkovi Sauron musel zacpat uši, aby se jako nekazila mládež.
„Já tě naučím, jak se na lopatu sedá,“ skočila mu honem do řeči Ježibaba a pro jistotu ho přetáhla po hlavě.
Smyslně jsem přitiskl ústa na hrdlo lahve Amundsena a doufal jsem, že budu mít okno.

Na to, jak byl Spock inteligentní, mu mnoho věcí nedocházelo.

Zejména to, že o něj měl Jim zájem.

Pravda, Jim to dával najevo zvláštním způsobem. Hacknout Spockův test možná nebyl nejlepší způsob, jak ho získat, ale aspoň si Spock Jima díky tomu všiml.

A nabonzoval ho Akademii, kvůli čemuž Jima málem vyloučili.

Jim se rozhodl změnit přístup a skočit do toho ještě víc po hlavě.

"Jsi idiot, Jime," potřásl Kostra hlavou. Jim se ale nenechal odradit.

"Spocku, chci tě políbit. Souhlasíš?" zeptal se jednoduše.

Spock povytáhl obočí... a přejel svými prsty po Jimových.

Jim se to rozhodl brát jako souhlas.

Cimrmanova snaha podrývat prohnilé nohy trůnu přestárlého mocnářství zničehonic pohasla a pouze dusivě, jízlivě doutnala. Ve světle nálezu tzv. Rukopisů z Häuselu (objevených při vykopávkách na liptákovských zahradách z předkanalizačního období) konečně nalézáme možné vysvětlení:
Cimrman ve svém samizdatovém plátku Liptákovská kvočna tiskne buřičské heslo „Císařpán měl by dostati po hlavě v každé obci, v níž se ukáže!“. Heslo nabylo nečekané úspěšnosti a dojatý Cimrman se rozjel do obcí, které mu ohlásily, že jsou pevně odhodlány se heslem řídit.
Tu však přichází životní deziluze:
Na místě se Cimrman místo revolucionářů shledal pokaždé s novou císařskou bustou, hrdě vystavenou na radnici.

„Slávku, stížnost,“ pravil vedoucí vozovny. „Ing. Vopátková píše, že jsi mimořádně výřečnej hulvát. Florenc, minulý úterý, 17:35.“
„Jo,“ kývl Slávek. „Řek‘ jsem paní inženýrce, že nejsem zaměstnanec kafilérky, ale dopravního podniku, takže jestli chce eutanázii, ať ráčí navštívit jatka.“
„Takže ti tam skočila?“
„Jo. Z nějakýho korporátu rovnou pod tramvaj.“
„Ona tu píše něco o bůčku...“
„Jo. Já jsem jí totiž řek‘, že na její mletý maso fakt nejsem zvědavej. No a jak jsem byl nasranej, tak jsem to maso specifikoval.“
„Jasně. Tak mi na druhou stranu napiš vyjádření... Bez specifikace, buď tak hodnej.“
„Jo, dobře, tu drůbež škrtám.“

"Po hlavě hlavohruď?" přerušil Cretecius tiché bublání alchymického kotle.
"Jojo," zamumlal Publius, zahloubaný do grimoiru.
*žbluňk!*
"Počkat, cože?" otočil se.
"Po hlavě hlavohruď?" Cretecius míchal kotel.
"Jasně."
"Fajn."
"Na těle, jo?"
"Kde jinde?"
"V pořadí přísad."
"No."
"Cože?!"
"Co?"
"Pořadí přísad je samozřejmě jiný, než dílů těla!"
"Oh?"
"Cos udělal?!"
"Po hlavě hlavohruď."
"Neeee, proččč?!"
"Řekls' to!"
"Podívej!"
Pod hladinou manifestovala interdimenzionální brána, v níž se cosi zmítalo. Dílnu naplnily odpudivé hlasy.
"Nejdřív chapadlo?"
"Jo."
"Au, nejde ven!"
"Jo ven? Já myslel hierarchicky. Ven makadlo."
"Aaargh! Teď jsme zaseklí!"
Cretecius třískl poklicí na kotel a oba se dali na útěk.

Andrew spěchal domů po paměti s deskami pod paží. Byl příliš rozrušen. V posledních pár týdnech dal sbohem bratrovi. Dal výpověď z dobře placeného místa v reklamce, aby odjel do města, kde nikdy nebyl.
,,Drew!"
Z hloubání nad svou proměnou jej vyrušilo zvolání jeho jména. Pohlédl nahoru a spatřil Nickyho na balkoně. Na očích měl sluneční brýle a oblečený byl jen v županu, který si ani nezavázal. V jedné ruce svíral flašku vodky a v druhé cígo.
Usmál se na něj a vyběhl po schodech do patra.
,,Budu dělat plakáty pro další Wassermanův film," pochlubil se a dal Nickymu pusu.

Peter nikdy nevynikal v ničem kromě schopnosti zachránit si vlastní zadek.
Jeho jediný talent byl nepřijít o život, a to i za předpokladu, že přijdete o všechno ostatní.
Proto nakonec více utíkal, než stál.
Jeho krédo bylo: Lepší před vším zdrhnout než za něco sedět.
A tak se jednoho dne sebral a zdrhnul hodně daleko.
Amerika pro něj byla dostatečně bezpečným místem, jako stvořeným pro nový začátek.
Jenomže zaplést se s newyorskou mafií znamenalo jen překotnější úprky a riskantnější kličkování.
Vrchol Empire State Building byl posledním místem, na němž se zastavil.
Na chvilku.
Než selhal i ve své jediné přednosti.

Bezprecedentní obtíže musela řešit nosorožčí krasobruslařka na Všezvířecí zimní olympiádě. Jediná nosorožčí reprezentantka v historii, které se podařilo na olympijské hry kvalifikovat, během volných jízd neudržela rovnováhu a upadla přímo na nos. Aby svou chybu zamaskovala, zakončila sestavu efektní piruetou na rohu. Za neobvyklý prvek sice neobdržela žádné body navíc a skončila tak beznadějně poslední, zato si však získala diváky na tribunách, kteří ji odměnili bouřlivými ovacemi.
„Opravdu oceňuji, že šla do závodu tak po hlavě,“ okomentovala událost jedna z fanynek.
Kreativita se však krasobruslařce příliš nevyplatila. Z kluziště ji nakonec museli vyprošťovat, rohem se totiž zavrtala hluboko do ledu.

"Kde to jsem?" řekl jsem.
"Tam kde tě nikdo nikdy nenajde." odpověděl neznámý.
"Takže u tebe doma," řekl jsem s pousmáním.
"Jak to... No nic, každopádně na tebe mám pár otázek..."
"Ty si mě praštil po hlavě?" vyhrkl jsem náhle.
"Co," zeptal se udiveně.
"Ty si mě bacil po hlavě?" zopakoval jsem trpělivě.
"No, teda vlastně... Víš, já vlastně nevím, asi moji lidé... Ale proč se na to ptáš?!" řekl již otráveně.
"Nic, jenom mě to zajímalo," odpověděl jsem.
"No dobře, tak už bychom snad mohli přejít k výslechu," řekl unaveně neznámý.
"A kdy bude večeře?" zeptal jsem se hned."

„Dneska to musí skončit. To utrpení, které zažíváme již tak dlouho. Musíme to ukončit.“
„Ale jak? Zkoušely jsme všechno. Nic nepomohlo!“
„Dělali jsme to špatně. Už žádné zdlouhavé plánování. Musíme do toho jít po hlavě.“
„Ale…“
„Já vím, že ty rád plánuješ, ale tady a teď to zjevně nefunguje. Musíš mi věřit!“
„Já vím, ale… ale…“
„Neboj se, ochráním tě. Vždycky!“
„Dobře… Díky, díky!“

Toto je nahrávka z rozhovoru Johanna Bostona a jeho syna, prvních a taky posledních lidí, co se kdy v historii lidstva vzepřeli nadvládě počítačů.
Je to poslední záznam tohoto muže. A pak že počítače nemají zbraně...

Chaloupka uprostřed lesa.

Táta, máma, a tři děti, jako tři medvíďata z Večerníčku.

Po hlavě se noří do dobrodružství prázdninových dní. Žene je mládí, vzájemná sourozenecká rivalita, touha zavděčit se otci.

Chodí na houby. Za odměnu. Kdo vyhraje losování, jde s ním do lesa.

A ona zase, zase, zase vyhrává. Jako v té pohádce, kde se plní přání jen otočením kouzelného prstenu.

Celé dny. Slunce.

A co v noci?

*střih*

Pach podhoubí.

Přímo po hlavě se noří doprostřed polštáře vlhkého mechu.

Dítě zírá do stropu.

*střih*

Přímo po hlavě...

...doprostřed křižovatky.

*střih*

V noci je tahle pohádka jenom pro dospělé.