Autorův výběr 2017

Nerušte moje kruhy. Mám o kolečko víc a mohla bych to roztočit. Já na to půjdu hezky zpříma. Žiju už tak dost na hraně, nemám zrovna moc co ztratit. Na rovinu, my dva společný průsečík nikdy nenajdeme. Manželské trojúhelníky mě nezajímají, tím spíš, že vypadáte jako koule. Ne že by můj život byl tak symetrický, spíš je samá hyperbola, ale rovnoběžně s vámi se o mě zajímá jeden, jehož obsah i obvod, jakožto i křivky prokazují mnohem logičtější propojení. Ve sjednocení nedoufejte, moje vnitřní body jsou proti, je to pro mě naprosto uzavřená záležitost. Tvořte si množinu s někým jiným!

„Jdeme na trénink!”
„Nejdem!”
„Jdeme!”
„Ne!”
„Jdeme. Tečka!”
„Co si myslíš, že mi budeš říkat, co můžu a co nemůžu?”
„Ale tak si dělej, co chceš! Jen… Vždycky jsme se domluvili! A teď tady vymýšlíš blbosti!”
„Houby,” ohradil se George.
„Vezmi koště a jdeme! Čekám ve společence.” ukončil hádku Fred a s koštětem přes rameno odešel z ložnice.
Kdyby si alespoň nemyslel, že je z nás dvou ten lepší, pomyslel si George. Rezignovaně vzal svůj Zameták a vydal se šouravým krokem za bratrem. Nejhorší na tom bylo, že Fred měl samozřejmě pravdu. Oliver by je přetrhl jak Zmijozely, kdyby nepřišli.

Drahá Éseld,
nehněvejte se, prosím, že Vás tak nazývám již nyní. Rád bych Vám ta slova řekl osobně, leč zatím to není možné, tedy volím alespoň tuto formu, abych Vás pozdravil a ujistil Vás, že již nyní jste mi drahá. Těším se velice, až Vás spatřím, sevřu Vaši ruku ve svých a vtisknu do Vaší dlaně polibek symbolizující mou náklonnost. Muži mého rodu se tradičně žení v zimě, kdy jsou průsmyky zapadané. Ještě půl roku tedy, pak se stanete mou ženou a já Vaším mužem. Slibuji, že Vám budu stát vždy věrně po boku.
V úctě a nejvyšší oddanosti

Paní Owensová se podívala na hlavičku, která oddechovala zachumlaná v peřině na marách u zdi. Ještě před pár lety by nevěřila, že zase bude vstávat každé ráno a že ji to bude těšit. Že bude připravovat toast s marmeládou a nalévat mléko. Hotovila se tehdy spát déle a déle, nezajímat se už o svět, neprobouzet se, až … To ale netušila, že se její velké přání může vyplnit i po smrti.
„Vstávat, Niku Owensi!“
„Mmm … proč musím vstávat a učit se,“ zakňouralo dítě. „Proč nemůžu spát také několik dnů jako mrtví …“
„Mrtví můžou, živí musí,“ popadla jej a vytáhla z peřin.

Edmund klímal v zahradním lehátku, Eustace v trávě, hlavu položenou v klíně Jill, rodiče v altánu hráli šachy, krásné líné odpoledne. Petr si odkašlal: „Teď, když jsme tu všichni..“ Nedořekl, protože v ní náhle vzplály pocity z poslední doby, tušení neúplnosti, nedostatečnosti, chybějící části celku, a ona vykřikla: „Ne, nejsme tu všichni!“ Snící se probrali, Edmundovy oči byly najednou obrovské, maminka se rozplakala a bílá královna spadla na zem.
„Přece není možné, že ona už nikdy..“
Stromy zaševelily, vítr přinesl vůni Zuzanina parfému, dětského pudru, domova a štěstí. A také Aslanův hlas: „Nikdy je pro vás příliš velké slovo, děti.“

Ten prsten dostala od otce v den, kdy mu představila svého milého. Byl nádherný a dokonale jí padl.
Nikdy ho nesundávala. Ani v den svatby, i když se nehodil k jejím šatům.
Byl její součástí.
Jen myšlenka, že by jej sundala, jí připadala absurdní. To by si rovnou mohla useknout prst. Vyšlo by to nastejno.

V den, kdy se její manžel zřekl svého jména a stal se Šárem, ji přišel dopis od otce.
Pozorně četla a nevěřila vlastním očím.

Ten prsten - její součást - měl skrytý prostor.

Věnem od otce dostala možnost ukončit život.
Svůj nebo cizí.
Záleželo, komu jed podá.

Nad Vídní se stahovala hustá černá mračna. Ve vzduchu se vznášel příslib budoucího lijáku. Ulice byly prázdné.
Na obou stranách města kdosi netrpělivě přecházel po místnosti. Krok za krokem. Za hrabětem Karólym putoval dým, kolem soudce Sternbacha pletence slov. Snad každou chvíli!
Před domem zastavila drožka.
„Je jen jediný způsob, jak dosáhnout obojího.“
Kočí otevřel postranní dvířka a nabídl ruku dámě uvnitř. Na chodník dopadla první nedočkavá kapka.
„Je to jednoduché. Pošleme zprávu někomu, koho nemůže odmítnout.“
Krok za krokem stoupala do druhého patra. Klap, klap.
„Oba mi věřte, jsem obchodníkova dcera.“
Na zaklepání okamžitě otevřel dveře.
„Greto?“
Rozpršelo se.

Když přijdou problémy
Za lidmi na Zemi
Mám strach

Proč přišel ke mně?
Ptám se jemně:
"Nejsi vrah?"

Problém příchozí
Občas mě zamrzí
"Nechceš pryč?"

Řešení komplikace
Chci - jsem ztracen!
Hledám klíč

Urputný boj přišel
Prohrál jsem - žel
Vítěz směje se

Ztrácím naději
Že bude krásněji
Nebe dotknu se

Problémy překonám
Dál ale nechci k vám
Mám jizvu na duši

Straním se lidem
Že nežiji s klidem
Přátelé netuší

Jednou přestane to
Nebude zhasnuto
Světlo se vrátí

Na loňské sněhy těžkostí
Zapomenu v rychlosti
Smutek se ztratí

Vždyť jsem se soužil
Abych si užil
Proto jsou na Zemi
Veškeré problémy

Sedět na louce, dívat se na nebe... A v ruce držet vlčí mák.
Na chvíli zapomenout na všechno. Na chvíli nebýt prokletý...

Rudý květ - symbol krve. Trhaný za úplňku? O to líp. I tak v něm viděl naději.
Trpká, jemně nahořklá chuť - jako život sám. Z očí do očí, nesnažil se nic předstírat...
Mák vlčí - v řeči květin značí útěchu a skrytou lásku. Docela výstižné, není to tak?
Dva korunní lístky - nedílná součást vlkodlačího lektvaru. A přece z něj vždycky vyzařoval klid.

Přes to všechno (a nebo snad právě proto?) byl vlčí mák jakousi jeho součástí. Nejen té vlčí stránky.

Vlajka schlíple klesla.
„Váš meč,“ ucedila Frances k Jaubertovi. Neochotně jí podal rukojeť.
„Odveďte ho.“
Vzpouzejícího se Jauberta se chopil pár námořníků. Popostrčili ho k ostatním zajatcům. Nedbali na jeho zlostné pohledy.

Překročila zlámané ráhno. Zmoženě se opřela o stěžeň. Trosky zdobeného zábradlí se mísily s cáry lanoví. Do nosu ji udeřila vůně sladkého pečiva. Jeho zbytky jí ležely u nohou. Odstrčila je špičkou střevíce. Dlaní si otřela obličej. Pohledem našla Sullivana.
„Madam, jste...“
Rukáv měla roztržený. Vlhká skvrna se vpíjela do sukna.
„Na tom nezáleží.“
Ovázala ránu šátkem.
„Ještě se musíme vypořádat s nimi,“ kývla hlavou směrem k člunům.

Natáhl ruku a dotknul se hvězdy, která se mu svezla po dlani jako slza. Bílý býk, ze kterého odpadávaly kusy tlejícího masa, mu kapku z dlaně slíznul černým jazykem. Zvíře se následně sesulo k zemi, kde je začal omývat proud času, dokud z něj nezbyla jenom kostra.
Muž sebral jedno z býkových žeber. Chopil se jej jako meče a vydal se vstříc stromům, které natahovaly k nebi své kořeny.
Vůně pětilistých kvítků, které vyrůstaly z jeho těla, mu dodala odvahy.
Je tohle smrt?

Včelařova žena klečela vedle postele svého manžela a úpěnlivě se modlila ke všem existujícím i neexistujícím bohům.

Za jemného deště se klouzal po špinavých cestách hlouběji do centra místního slumu. „Až ke Klepetové chýši, tam najdeš vrchol rozkoše pro tvé tělo i duši“ jak mu poradil conciérge v hotelu. Hologramy Města nechal dávno za sebou. Cestu osvětlovaly převážně reklamy na tvářích mai‑tou, lemujících cestu v marné naději, že si vydělají na další dávku.

Klepetová… jak obří surrealistický nádor vyrůstala z polyplastové slepenice slumu. Biomechanická halucinace lesknoucí se deštěm a vzdáleným obrazem Města.

Už stojí uvnitř a ta prastará otázka náhle ztratila smysl. On, touhy, uspokojení… rozkoš.

Jeho orgány pomalu a s orgastickou bolestí vrůstají do masy chýše.

Čas rozpustil loňské sněhy,
zbyl po nich jen smotek něhy.
Ledové království víc než kdo tuší
zmrazilo milencům planoucí duši.
Odcizeni ve své pýše
vydali se v jiné říše,
svému štěstí v ústrety.
Šli zmámeni světlem svíce,
absolutně netušíce,
neviděno, že jim dalo políbení na rety.

Se srdcem matčiným navěky srostlo,
V bolestech zrozeno do květu rostlo.
Otce nikdy nepoznalo, nosilo jen vzpomínku,
specifickou barvu očí, jež dostalo do vínku.

Lůno matky přírody se zelenalo čtyřikrát,
každého čtvrt roku dává jedno svoje dítě spát.
Dodneška tu křivdu nesou a pocítit dají,
tehdy, když se po svém otci opět marně ptají.

Tajná výprava do začarované rokle vyžaduje důkladnou přípravu.
Amulety, pořádnou svačinu, kamenný nožík, provaz…
„Jirka slíbil přinést lampičku, co nikdy nezhasne,“ šeptal Bořek vzrušeně.
Radka přidala ohmataný sešit: „Drahošovy návody na zažehnání lesních strašidel. Chybí něco?“
Chlapec prohrabával batoh: „Potřebujeme kloudnou zbraň. Ideálně ze stříbra, jeden nikdy neví.“
„To neseženeme.“ Radka se zamyslela: „Leda… počkej.“
V nestřeženém okamžiku se vplížila do kuchyně prohledat kredenc. Vydolovala těžkou plochou krabici. Vítězoslavně přiběhla se dvěma stříbrnými noži.
„Máma nám vynadá,“ podotkl Bořek.
Radka pohodila hlavou: „Říkala, že ty příbory po prababičce budu mít jednou do výbavy. Tak se snad můžu vybavit už teď.“