DMD č. 23. pro 23. 4. 2020. Téma: Masky

Bernard hodil do batohu kartáček na zuby. Zapnul zip.
„Přenášedlo je připravené,“ ozval se Dracův hlas.
Clara seděla za pracovním stolem. Zírala na sbalený výzkumný materiál. Pět let jejího života v krabicích.
„Kam se vlastně vracím?“
„Domů,“ odpověděl Bernard.
„Domů,“ zopakovala. Znělo to skepticky. „Do staré dobré Anglie. Do iluze láskyplné domácnosti.“
„K rodině, Claro.“
„Jistě.“
Vstala. Na záda vzala krosnu.
Než proklouzla ven, zachytil její paži.
„Prostě si nasaď zpátky masku milující manželky a vydrž to aspoň, dokud Grace nenastoupí do Bradavic. Víc po tobě nechci.“
„Víc ani nedostaneš, Bernarde. Takže tu masku správného chlapa už můžeš klidně sundat.“

Vyběhla před dům s stáhla si voal hlouběji do tváře, aby z ní nebylo vidět nic než oči. Její maska neměla jen za úkol ji skrýt a zároveň odhalit, k jaké skupině patří. Chránila i její trýznitele před hlasem svědomí. Jen díky ní nemohli pohlédnout své nelidskosti do tváře. Maska, kterou nosil její národ, zakrývala znetvoření o to krutější, že ho způsobili lidé lidem ze závisti. Ilan patřila k podrobeným, k těm, od nichž se s hrůzou odvraceli a které v témž okamžiku potřebovali ke svému přežití. Na rozdíl od svých soukmenovců ale měla důvodů ke skrývání tváře podstatně více.

Tvař se, že tvou loajalitou nic neotřáslo. Na ničem ti nezáleží, kromě moci a prospěchu jako ostatním. Obleč zbroj, protože sis vydobyla místo. Ne snad proto, že se s haradskými přátelíš.
Předstírej pokoru před svými vězniteli. A pak udeř.
Odevzdaně uhni pohledem, když se na tebe bratr podívá těma ledově modrýma očima, přiznej chybu, tiše skloň hlavu. Křičet můžeš jen v duchu, o svém ochromujícím strachu, že už tě nikdy nevezme za sebe na koně, nikdy se s tebou nebude smát.
Předstírej pokoru...
Krev se žene do tváří, rty se vztekle semknou.
Dost!
Nepotřebuje to. Nepotřebuje předstírat, že není šťastná.

Za maskou lásky skrýváš zlost, temnou minulost
Za maskou zlosti strach, jsi vrah
Za maskou strachu zranění, své navždy tiché ztracení
A za zraněním?
Tam do krve rozdrápanou nahou duši

Co je za ní? Můžeš jen tušit. Tak daleko jsi nikdy nedošel…

Snažíš se vyléčit zranění, zahojit rány
Snažíš se zbavit strachu, zbavit trémy
Snažíš se ovládnout zlost, překonat minulost

Nezabírá? Neúspěchy jen sbírá?
Možná, že když jich posbíráš dost, slepíš se z nich dohromady.

Za maskou ztratil jsi sám sebe
Dosáhne rozdrobený člověk nebe?
Snažíš se v každé možné chvíli
A úsilí nevede k cíli

Zkusil jsi někdy milovat?

„My dva jsme před sebou nikdy nic nepředstírali, viď?“ zeptala se Gormlaith.
„Řekl bych, že ne,“ pousmál se Yaran.
„Nemyslíš, že možná proto nám to nevyšlo? Že kdybych já se snažila vypadat jako někdo, kdo od života nečeká víc než jen míchání bylinek, a ty jako někdo, komu ambice nevadí, že bychom spolu zůstali?“
„Žádná maska nevydrží navěky,“ zavrtěl hlavou. „A tvoje přímost se mi na tobě líbila vždycky nejvíc.“
Zastavila se a vzala ho za ruku. „Můžeme tedy předstírat aspoň teď?“ požádala. „Můžeme se na chvíli tvářit, že se pořád milujeme?“
Pohladil ji po tváři. „To přece předstírat nemusím.“

Stojí pod vodou, Karl tiskne Česťovi ruce, mezi prsty sevřených dlaní zastrčí stříbrnou šupinu a obličej zformuje do masky klidného nezájmu a odevzdanosti. Hlavně neprojevit všechnu tu naději, kterou právě cítí. Protože co když...
Česťa se chvěje, Karlovy ruce jsou jako kus ledu. Voda se sice uklidnila, ale po posledních zkušenostech jeho tělo stejně reaguje. Na obličeji má masku odvahy a odhodlání. Mlčí, jeden druhému se dívají do očí, hledají... Cosi. Česťa to nejspíš nachází. "Pojďme domů, Karle." řekne totiž a palcem pohladí vrásčitou nazelenalou dlaň. Usměje se. Jeho maska spadne. Karlova začíná praskat.
"Udělal jsem hrozné věci, Česťo."
"Ne."

V bludišti obrazy se tříští.
Ve změti zrcadel obraz za obrazem.
Nešvidluj, nekoukej na zem.
Nebuď přízemní.
Díváš se nahoru, místo jasného nebe zašlý strop s pavučinami.

Schizofrenie zevnějšku.

Narážíš na sklo, bojíš se, aby neprasklo.
Rukama tápeš. Saháš na chlad lesklých stěn.
Neboj se, brzy dostaneš se ven.
Nepříjemně bodají odrazy světla do očí.
Prasátka skotačí.
Kolikrát zrcadla naklonovala tvůj obraz?
Namísto masky jen pokřivený odraz.

Vzpomínky opíjí.
Co dítěti se zdálo nekonečně dlouhé, je teď jen pár kroků.
Vůně z venku tě s jistotou vede jak niť Ariadnina.
Už jen pár kroků a octneš se ve slunečních paprscích.

Tropické zahrady pod královským letním sídlem. Ve vzduchu voní orchideje. A v srdci té džungle pavilon. Měsíc africké kultury, hlásá reklamní poutač u vchodu.
K. v úžasu prochází mezi stovkami masek. Panoptikum bezokých obličejů, rozesmátých tváří a šklebících se démonů. Prázdné oči jako by vybízely ke hře.
„A víte, co je nejzajímavější?“ ozve se za ním prošedivělý pán s moudrýma očima.
„Oni si je nasazovali, aby dali průchod své povaze, aby byli sami sebou… A my? Nosíme své masky každý den. Když chceme být sami sebou, převlékneme se raději do kostýmu.“
K. se jen pousmál, ale děda už byl pryč.

Když Hynrek a jeho nečekaná družina vtrhli do hradu Ragar, zdál se pustý a prázdný. Draka ani princeznu nebylo lze spatřiti, rozhodli se tedy prohledávat místnost za místností. Nejprve zamířili do sklepení.
Tam sice nenašli princeznu, ale naprosto nečekaně objevili kobku s olověnou sekerou. Rytíř zahodil meč a popadl těžkou zbraň. V tom samém okamžiku se z nádvoří ozval strašlivý řev a všechny zalila zima. Vzájemně si četli z očí strach.
"Nemusíte mi pomáhat, drak je moje povinnost," řekl jim rytíř rozklepaným hlasem.
Ani jeden ovšem necouvl. Nasadili si na tváře masky hrdinů a všichni společně se vydali porazit draka.

Jak vlastně můžete zkoumat postoj k jazyku? Málokdo lingvistovi do očí přizná, že mu francouzština leze na nervy, zvlášť když žije v Québecu.
Ale pan Lambert na to šel chytře. Nahrál dva identické projevy od bilingválního mluvčího, jeden v angličtině, druhý ve francouzštině. Jakoby se člověk skrýval pod "maskou" jazyka - lidem, kteří si nahrávky vyslechli, bylo řečeno že se jedná o různé osoby. Pak dostali za úkol masky hodnotit. Jakou má mluvčí povahu? Je vám sympatický?
Netušili, že tím ukazují svůj postoj k jazyku, protože to byl jediný rozdíl v nahrávkách.
Angličtina byla hodnocena lépe, i francouzskými mluvčími z Québecu.

Stál na peronu a sledoval vlak, jak se závratnou rychlostí přibližuje.

Podíval se na další nástupiště. Bylo plné. Parta dětí jela do školy, chlapec ostatním pyšně ukazoval telefon. O kus dál stála mladá žena, sluchátka v uších. Postoj, vzhled i výraz dával jasně najevo, co si o svém okolí myslí. Napravo od ní muž v obleku. Právník? Bankéř? Rychle mluvil do telefonu, tak závislý na iluzi vlastní nepostradatelnosti!

Masky, přetvářka, faleš, pomyslel si, když je sledoval. Všichni žijí v iluzi. A já?
Pohlédl na koleje.
Jsem nepostradatelný?

Rychlík se vřítil na nádraží a s pískotem začal brzdit.
O krok couvl.

Svatba v dubnu? Tematická! Bez projevů lásky,
nevěsty ksicht ukrývají pod plynové masky.

Po domácí ondulaci pletou si je s pudlicí,
místo pusy krátký kontakt filtrovacích hubicí.

Není třeba rozhodovat jaký outfit volit,
stejně nutno dezinfekcí svatebčany polít.

Martikářku pozdravíte nakopnutím do zadku,
poslušně se zařadíte za peloton výsadku.

Seznam hostů ochuzen o "přeskolenní" hňupy,
selfie tyče udržují vhodné rozestupy.

Nad manželstvím ouřada si ruce řádně myje,
přípitek se virtuálně přes messenger pije.

Namísto hostiny v domácím pohodlí,
všichni se za přísun krmiva pomodlí.

Každý pár si může užít svatební noc skvělou,
k dispozici je jim klášter s oddělenou celou.

Snad proto byl tak iracionálně rád, že to nebylo všechno. Diabetes. Rychle nasadil masku sdílného souseda.
„Vlastně se skoro neznáme, nechtěla byste se zastavit třeba na kávu?“ snažil se působit maximálně vřele.
„Ano, to by... možná někdy...“ ačkoli se zjevně snažila to nedat najevo, po tváři jí znovu přeběhla nedůvěra. Na falešnost byla očividně citlivá.
Blbá maska, zaklnul si v duchu, měl jsem na to jít jinak.
„Promiňte, já dnes pozdě vstával a ještě pořádně nevím, co žvaním, jinak by mě ani nenapadlo zvát vás k sobě do toho hrozného nepořádku.“
Atmosféra neřídla. Zase špatně. Co zkusit trochu upřímnosti, chytráku?

Láska nutí lidi dělat divné věci. Třeba slíbit pomoc s hlídáním tříletého prcka. Kdyby tušil, co ho čeká. Malá zatoužila hrát divadlo. A herce je potřeba řádně připravit.
„Děsně ti to sluší, fakt.“ Dáša se usilovně tváří vážně, ale koutky jí cukají. Je proč. Týnka už Vildu stihla nazdobit kdejakým hadříkem a celou sadou gumiček a sponek.
„Seš kvásná pincezna,“ oznámí mu malá spokojeně. To už Dáša nevydrží a zhroutí se v záchvatu smíchu.
„Bezva,“ ucedí Vilda. „Teď bychom ovšem potřebovali nějakého škaredého zlého čaroděje, co mě zakleje,“ nadhodí pomstychtivě, pohled upřený na řechtající se přítelkyni.
„Čavodeje, jo!“ zajásá prcek.

„Podívej se na Novačku. Ta je ale drzá. Včera mne pod maskou cnosti napadla, že šilhám po tom jejím a teď se, nestyda, natřásá před hokynářem,“ dotčeně pohodí hlavou žena v šátku.

„Hm, mě se líbí ta její sukně… Víš, co si myslím, jestli oni spolu něco nemají,“ přisadí si druhá.
„Myslíš? Asi máš pravdu,“ uvažuje první.

„Ženský, dejte pokoj. Vaše starosti bych chtěla mít,“ myslí si letitá sousedka. Se zaujetím vysypává popel. Dává tak najevo, že ji drby nezajímají. „Však až zajdu domů, určitě budou pomlouvat zase mne.“
„To je nuda. Kde ten povoz vězí tak dlouho?“ vzdychne chlapec.