Zlomatka

Školka mi měla ulehčit. A. měl v září nastoupit a já měla mít klid.
A. z provozních důvodu nastoupil v polovině listopadu, promptně onemocněl a už to jelo. Školka je totiž semeniště ne hříchu, ale viróz, dětských nemocí (propáníčka, už ani nevím, kolik jich teď je, ty nejnovější už mají jen čísla!) a chřipky. Takže člověka namísto návratu k relativně normálnímu životu a klidných posledních měsíců těhotenství čekají horečky, nudle, kašel, zpocená pyžama a řvoucí bánší, která nechce ani smrkat, ani ležet a dokonce ani čaj.
Mít doma batole společenskému životu příliš neprospívá, mít dítě školkou povinné ho zabíjí úplně.

Jsem pivař a nestydím se za to. Vždycky jsem byla a vždycky budu. Jsem kromě toho hodně věcí a jednou z nich je i matka. Matky to mají těžké. A tím nemyslím péči o děti, tím myslím tu zatracenou samotu. Protože najednou jste matka a když s někým mluvíte, konverzace se většinou stočí na děti. A pak zjišťujete, zvlášť když jsou to vesměs další matky, s kým nejvíc komunikujete, že úplně ztrácíte identitu. Pro okolí jste matka a skoro nic víc. To jsem nikdy nechtěla.
Netvrdím, že je pití alkoholu dobré. Ale občas mě to jedno malé drží nad vodou.

1) Co udělá Zlomatka, když 14 dní po návratu z porodnice padá na hubu?
A) pošle A. do školky
B) pošle každého na potkání tam, kam slunce nesvítí

2) Co udělá Zlomatka, když vidí spolužáky svého dítěte ve školce s nudlemi jak švihadla?
A) nechá A. raději doma
B) bude bláhově doufat, že to A. nechytí

3) Co udělá Zlomatka, když A. chytí rýmu?
A) oddělí děti, aby J. neonemocněl
B) onemocní sama

4) Co udělá Zlomatka, když všechny 3 děti (ano, počítá i manžela) a ona sama chytí rýmu?
A) půjde si to hodit
B) půjde si to hodit

A. je velmi svérázné dítě. Nevím, po které z babiček tu neuvěřitelnou tvrdohlavost zdědil, ale každý den mám chuť padnout na kolena a začít se modlit, aby ho to přešlo.
Velmi dobře rozumí, co po něm chceme. Ale při pohledu do těch rozjařených očí, když po něm něco chceme, prostě vidíme, jak se v tom jeho zatvrzelém mozečku točí všechna kolečka. To je sestava na hrazdě sem, prostná tam a kdyby mozek mohl, vleze i na kladinu (a spadne z ní, jelikož je jeho mozek chytrý po tatínkovi, ale měl by být raději praktický po mně). Radši výmyk, než poslechnout.

Na podruhé určitě všechno půjde skvěle!
VBAC je možný, dokonce ho podporujeme, není se čeho bát!
"Nebudou tě ale zase tejrat X hodin, že ne?" Projevují se manželovy obavy a zasunuté trauma z toho, co viděl minule.
No jo, když on vám synátor za poslední měsíc hodně vyrostl. A VY málo. (A nikdo se neobtěžoval s kontrolou, že?)
Takže zase orgány jak zasraný Eschede, zase pocit, že jsem jako matka zklamala. A k tomu ještě hnusná infekce, dítě s kanylou, a já vůbec netuším, jak to zvládají matky nedonošeňátek. Obdiv.
Můj svět je momentálně pěkně v háji. Tak vítej, J.

Zažili jsme spolu spoustu poprvé, viď? Od první druhé čárky na testu, přes první ultrazvuk, pohyby, kopance až k porodu. Byla to spousta švandy, a tos ještě ani nebyl na světě. A ten mejdan, cos mi přichystal... Jako první tě sice držel táta, a já mu to budu navždycky závidět (a trochu ho za to nesnášet), ale to je v pořádku. To nás nerozhází.
A pak jsme si tě konečně mohli vzít domů.
A přišly první úsměv a první zuby, první lezení, první sedění a první krůčky. A první slovo.
První pusa a první papa. Jsi první?
Jedinečný, to jsi.

Naši si, někdy v listopadu, pořídili novou fenku. Stará zemřela o rok dříve a, ač to byla stará fúrie, malého si ani nevšimla. Nová fenka si všímá. Je to ještě štěně a chce si hrát. Ona je to hodná holka. Myslím fenku. Jen zbrklá. A je to citlivka, vzhledem k tomu, jak vyrůstala. Trpí separační úzkostí a takové ty věci. Nu, dítě je taky občas citlivka, cítí se loveno, ale rychle ho to opouští. Dneska se za ní poprvé rozběhl, jako to dělá doma kočkám.
Sice váží dvakrát tolik co on, ale nevsadím na ni.
Myslím, že Trixie pozná středověk.

Vždycky jsem představovala, jak se vdám, budu mít děti a budu žít spokojený život. To jsem ovšem netušila, že děti nejsou samoobslužné a že manžel bude jedno z nich. Svoboda vyletěla oknem během jedné srpnové neděle. Od pasu dolů mrtvá jsem naštěstí byla jen půlku noci, ale jako by mi na noze najednou přibyla koule na řetězu.
Ne, kecám. Život matky na mateřské dovolené je přesně to. Dovolená. Zahradu nestíhám, hodně čtu a když je sluníčko a "děti" zrovna nechtějí jíst (což chtějí pořád), tak se opaluju. To mám za to, že jsem si vzala, a pak i porodila Svobodu.

S manželem (poprďoun č. 1) rádi říkáme, že jsme na sebe zbyli. Popravdě jsem si ale řekla, když jsme spolu začínali, že tohohle už si vezmu a basta. Trvalo to 11 let, ale dosáhla jsem svého.
Pak, ještě na hromádku, přišel Gandalf (č. 2). Osiřel, chudák, když mu bylo tak 6 týdnů. A byli jsme 3.
Pak jedna z toulavek, co nám za stravu ze zahrady udělaly minové pole, povila koťata. Jedno tu nechala chcípnout. A tak přibyl Sauron (č. 3). (A 3 kočky na zahradu.)
Nu, za pár měsíců se narodil č. 4. Za toho si konečně můžeme sami.

Naše dítě se, samozřejmě, o všechno živě zajímá. Hlavně o to, do čeho mu nic není. Namátkou nože, mámy vlasy, tátův glukometr a inzulin... Ale o tom jsem mluvit nechtěla.
Již v útlém věku si do postýlky přitáhl wifi kameru, téměř ji rozebral (ale stihli jsme udělat pár opravdu krásných fotek, na které bude v dospělosti jistě hrdý), každopádně ji ale znefunkčnil.
A poměrně dávno už je tomu, co objevil v ložnici odložený rozbitý počítač. Konektory, výstupy, tlačítka... Vypadá, že tomu všemu strašně rozumí.
Ale dejte mu autíčko s pevně spojenými koly a zaboha nepochopí, proč se obě točí stejně.

Skřítě se poměrně dlouhou dobu odhodlávalo k lezení. Pak to náhle zvládlo, začalo si sedat a jakmile si prvně sedlo (řvalo na nás z postýlky, páč "Já sedím a Vy jste si nevšimli?!") nějaké lezení po čtyřech ho přestalo zajímat. Tak se šoupalo po zadku.
Patová situace?
V jedné ruce sušenka, v druhé autíčko a strašně potřebuje přelézt mámě pod nohy. A teď co s tím? Sušenku celou do pusy nenarve (zatím) a autíčko nechce pustit. Ale dítě není hloupé. Kdepak. Prostě zvedne obě ruce do vzduchu a začne se posouvat/poskakovat po zadku. Má ho vycpanej, může si to dovolit.

Světlá břidlice narušená antracitově šedými monolity. A s nimi hliník a beton a sklo. Kousíček dřeva tuhle a tamhle. Sem tam záblesk barvy. Červená! Pozor, pozor! Auto kličkuje po vyleštěném povrchu, v zatáčkách se nebezpečně naklání, ale na rovinkách to sviští jedna báseň. Když v cestě nejsou překážky v podobě aut, vlaků, traktorů a zvířat. A lidí! Ulice je to známá, chodím, běhám nebo jezdím tudy každý den. Nástrahy mám v oku. Většinou. A místní obyvatelé jsou ohleduplnost sama. Byly doby, kdy jsem tu jezdil po zadku, pravou ruku na studené zemi a prsty levé v puse.
Jé, bacha, máma!

Jak se dělají děti mi nikdy nikdo nevysvětlil. Ani nemusel, velké množství domácí fauny se o to postaralo za rodiče. Bohužel mi tak nikdy nikdo nevysvětlil, jak zařídit, aby děti nebyly. To jsem si musela zjistit sama. V pozdějším věku vysmívané Bravíčko posloužilo docela dobře. I když by byla lepší nějaká stať o veverkách.
Blbé je, že teď, když mám sama dítě, se děsím okamžiku, kdy se mě zeptá. A co já jako s tím? Chtělo by se mi to nechat na otci, ale tomu jsem musela vysvětlit, že si za kluka může on, když já ten Y chromozom nevedu.

Myslím, že to zná každý rodič. Sotva se dítě prvně dostane na svět a je trochu k světu, všichni, a tím nemyslím jen příbuzné, ale všechny lidi, které člověk zná, začnou přemýšlet, komu z rodičů se dítě podobá.
U nás to nejdřív bylo velmi nejasné. A děti se mění každý den, takže posuzovat, komu se podobá, je úplně mimo mísu.
Všichni sousedi říkají, že je "celej tatínek", což mě strašně štve, jelikož to říkají jen proto, že dítě zdědilo tatínkovu enormní hlavu.
Kdo někdy viděl mého tátu, případně moje nebo bráchovo fotky z dětství, by to nikdy neřekl.
Můj Keksík!