DMD č. 00 pro březen 2024. Téma: Zúčtujem spolu

Roztomilý, leč totálně zaplstěný bišonek temně vrčí. Panička, než odešla, mě varovala, že nesnáší česání.
„Neboj, zlatíčko, tady se pejskům neubližuje,“ chlácholím ho a chci ho pohladit. Chňap! Visí mi zakousnutý na ruce. Ještě že mám na sobě tlustou mikinu. Sundám ho z ruky a rychle mu nasadím náhubek. Pes se zmítá, snaží se náhubku zbavit.
„No počkej, já ti to spočítám! Jen co si to sundám,“ říkají jeho vzteky zelené oči. Nemá šanci, náhubek drží pevně. Rychle stříhám. Pes se vzteká. Vrčí, ohání se, chce mě kousnout. Konečně hotovo.
Přichází panička: „Chudáčku maličký, tys vytrpěl. Neboj, miláčku, dostaneš kokinko.“

Zvony hlaholí, zvony jásají, zvony zpívají. Radost světlého Kristova vzkříšení zšedne v kouři papiros a beznaděje. Koňak je dopitý, lahev prázdná, zbyl stakan vodky v plesnivém pokoji a jedna kulka v revolveru. Trpký smích se zlomí v kašel, suchý jako opilcovy dásně, krev se rozstříkne na papír, bílý pro poslední pořízení. Co lze ještě komu odkázat?
Mrtvé matce prokletí – za všechnu její necitelnost.
Děvkám peklo – za všechna lhostejná objetí.
Pozůstalým dluhy – za všechny prohýřené noci.
Krčmářům pohrdání – za všechny vypité i nevypité lahve.
Jedna kopějka pro Převozníka – za nejdelší cestu.
„Ďas aby spral toho parchanta zvonickýho,“ je jeho poslední modlitbou.

Albus Brumbál seděl ve své pracovně u stolku a četl si Denní věštec. Najednou do jeho pracovny vtrhla Petronella Podvojná, bradavická účetní, a spustila: "Pane řediteli, já vím, že tu jsem teprve od začátku školního roku, ale můžete mi vysvětlit, jak sakra fungovala škola až dosud?"
"Normálně. Každý, kdo potřeboval peníze, si došel do pokladničky a vzal si tolik peněz, kolik potřeboval," vysvětlil Brumbál.
"A co když by si někdo vzal víc peněz?" zeptala se účetní.
"A proč by to někdo dělal?" zeptal se Brumbál.
Účetní vzdychla a vzkázala Brumbálovi: "Takže odteď budou mít všichni zaměstnanci školy povinné hodiny účetnictví."

"Máš hrnek?"
"Jo..."
"A je plný?"
"Jo..."
"A máš v něm kafe?"
oči se jemně přimhouřily a koutky úst nazvedly do úsměvu
"Mám v něm kafe, dobré..."
"Tak vidíš. Když už si tak povídáme" udiveně nazvednuté obočí "No povídáme, jen se nedělej. Vím, že mě vnímáš." souhlasné pokývání hlavou "Tak když už si povídáme, přiznej si: jsi zdravá, tedy díky hrstce prášků po ránu, ale jsi. Máš rodinu, máš práci, máš kde spát, co jíst, večer si pustíš telku." takové to nojo kývání hlavou "Když to sečtěme, máš... Cože? Břicho? Však nejsi modelka."

Tyhle sčoty má má hlavička dobře nastavené.

Věží se rozezněl alarm. Steve pro jistotu cestou popadl štít - lepší být připraven, než překvapen.
Zbytek Avengers už byl na místě, s Tonym v čele stolu a holopromítačkou zapnutou.
“Nebudu to protahovat,” řekl Tony: “ale dořešit se to musí.”
“Protože máte všichni příšerný vkus a kazíte mi algoritmus, přidělil jsem každému jeho vlastní účet.” Odkašlal si. “Steve - Šípková Růženka. Clint - Ptačí Mozeček. Natasha…” udělal malou, nervózní pauzu: “Prostě Natasha. Bruce - Science Bro. Pro Hulka je zvlášť s dětskou pojistkou. Thor - Zlatovláska. Rozumíme si?” Na odpověď nečekal.
“Odteď si každý, kdo se mi přihlásí na účet, platí Disney plus z vlastního.”