DMD č. 00 pro březen 2024. Téma: Zúčtujem spolu

Na stole leží odhozený list.
S jakou nedočkavostí před chvílí lámal pečeť a otvíral jej. Čekal tak dlouho. Konečně.
Dychtivě začínal číst známé rozmáchlé písmo.
Nevěřil svým očím.
… nespokojen… došly stížnosti… od Jana i Jakuba Cimburských… pán na Zástřizlech je znepokojen stavem kostela…
Bere znovu do rukou dopis a pokračuje ve čtení.
… nejtěžší žalobu podává Vladan z Archlebova. Věrný syn pravé církve, štědrý donátor… žádal o intervenci v jeho při s Cimburskými a ty jsi jej odbyl… zasaď se o nápravu, jinak budu nucen tě odvolat… zklamal jsi...
Znovu odhazuje list a zatíná pěsti.
Ještě poznáte, kdo je Bernard. Všichni.

Jsme naštvaní. Domácí nám vždy večer odměří pár kousků skvělé dobroty, ale plechovku se zbytkem schová. Do skříně se dostat nedokážeme. Co teď?
Musíme pracovat jako tým! Rozdala jsem úkoly.
„Já?“ divil se Goliáš.
„Tebe miluje nejvíc.“
„Já?“ reptala Zuzana.
¨Jsi nejtlust… Máš nejvíc síly!“

Když večer přišel čas dobrot, Goliáš nebyl. Domácí znervózněla. Její miláček se ztratil! Plechovka letěla na linku, domácí začali hledat.
Zuzana hejbla zadkem, nádobka zajela za kávovar.
„Tvrdě spícího“ Goliáše posléze našli v prádelníku. Na dobroty už ani nevzdechli.
Cha! Jakmile usnuli, letěla plechovka na podlahu. Sežrali jsme komplet všechno.
Nám nikdo nic schovávat nebude!

„Snad by ses nebál,“ ušklíbla se. Chodili kolem sebe v kruhu. On v drátěné košili a ozbrojený krátkým mečem, ona jen tak. Holé ruce, cestovní šaty, bez zbroje a beze zbraně. A přesto to byl on, kdo měl v očích panickou hrůzu.

„Vzdej se mi a bohové ti odpustí!“

Jen se smála. Cítila chuť jeho strachu na jazyku a bylo to opojné. Příliš dlouho byla odloučena od vlastní moci, ale teď ji má zpět. Znovu cítí ten spalující žár ve svém srdci. Nadešel čas se pomstít.

Bude bojovat za svůj lid. Konec útlaku. Konec ponižování. Konec předsudků.

Církev bude hořet.

Smrť těžce usedl na jednu židli.
„POCHOPTE, JÁ...“
Nestačil doříct. Přitočil se k němu Thon a vzal mu z ruky svitek.
„Dovolíte?“
„OVŠEM.“
Thon svitek rozbalil a začetl se. Po pěti vteřinách se začal pochechtávat. Mossi mu nahlédl přes rameno a rozesmál se taky.
„Dejte nám chvilku.“
Thon nečekal na souhlas a odběhl s Mossim do kajuty.
Asi za půl hodiny se vraceli. S třemi vozíky dokumentů, šanonů a podobně.
„Můžem.“
„CO? ACH...“
Smrť máchl rukou.
Portál se otevřel.
Kluci vstoupili a než se portál zavřel, bylo slyšet Thonovo:
„Tak to vyúčtujem, ne?“

Přeplatek činil v přepočtu 1138 tisíc kreditů.

Odpoledne zazvonil zvonek. „Koho to sem čerti nesou,“ pronesl jsem polohlasem u domovních dveří. „Až na věky, pane Ptáček,“ ozvalo se z druhé strany dveří.
„Ano, jsem René Ptáček,“ zakoktal jsem. „Kdo jste vy?“
„Vladimír Vašek. Vy mne budete znát pod pseudonymem Petr Bezruč. Já jsem ten, co proti vám píše básničky. A tady máte návrh smlouvy na prodej dolu Terezka. Kupujícím jsem já, cena požadovaných dvacet milionů. To víte, básně dnes vynáší. Uvidíme se zítra u právníka, adresa přiložena.“
Tak zítra prodám důl. Dvacet milionů je dobrý start na to, abych odložil masku uhlobarona a stal se finančním magnátem.

Obraz v zrcadle. Vidím: tělo, které obývám, plíživě chřadnoucí, povolující, podvolující se rokům, tělo, které se kdysi mělo z chlapeckého změnit v mužné a v tu chvíli zradilo. Tenké paže, kulatá ramena nejslabšího článku smečky.
Když sleduju tebe, jak si příliš dlouho piluješ čerstvě zastřižené nehty, říkám ti: nech už toho, hnusí se mi jakákoli zženštilost, hnusí!
A pramení to ze mě. Androgynní kluci jsou hezcí možná dokud jsou mladí. Bowie byl jenom jeden. Stárnu jako mlíko.
Zúčtujeme spolu, slibuju tělu, když běžím osmý kilometr. Skoncuju s tebou, vyhrožuju při pozdravu slunci a táhlými pohyby napínám svaly na hranici utrpení.

Horolezcovi prasklo lano a sotva se drží na skále. Najednou spatří člověka.
"Haló, pomozte mi prosím, hoďte mi lano! Rychle nebo spadnu!"
Kolemjdoucí vezme lano a začne vázat speciální smyčky. Trvá mu to dlouho a tak horolezec křičí:
"Rychleee, chvátejte, co furt děláte?"
Kolemjdoucí říká: "Převazuju tady tu smyčku, aby byly všechny správně."
Horolezec: "Dělejteee, hoďte mi to už, nebo spadnu a vyřídím si to s vámi! Nejste vy náhodou účetní? Těm to pořád musí vycházet na 100%."
Kolemjdoucí: "Ano, jsem, a vy musíte být manažer?"
Horolezec: "Jak jste to poznal?"
"Vy jste v prdeli a můžu za to já…"

Daňového poradce raní ve třiatřiceti letech mrtvice. Jde tedy do nebe, kde ho u nebeské brány přijímá svatý Petr.
"Proč, proč jen jsem musel odejít tak mladý, proč?" běduje daňový poradce, "vždyť je mi teprve třiatřicet let…"
"To není možné," oponuje svatý Petr, "tak mladé my většinou neděláme, pokud se nejedná o nějaký úraz, a jen v mimořádných případech, vydržte, skočím se podívat do nebeské evidence, kde se stala chyba."
Po delší době se vrátí a povídá: "Je mi to velice líto, ale my to tu máme správně. Podle počtu hodin, které jste naúčtoval svým klientům, je vám už osmasedmdesát."

Po třech hodinách strávených ve frontě na finančním úřadě a několika jednáních s otrávenými nepříjemnými úředníky, kteří si ho pinkali mezi sebou, a nakonec se ještě ukázalo, že měl všechno správně a neměli si ho vůbec zvát, se doběla vytočený chlápek vydal do supermarketu koupit svému synkovi baseballovou pálku. U pultu se ho prodavačka ptá:
"Budete platit kartou nebo hotově?"
Muž naštvaně vyhrkne: "Hotově!"
Pak si ale uvědomí, že prodavačka za to nemůže a že si takové chování nezaslouží, a vysvětluje: "Promiňte, strávil jsem dopoledne na finančním úřadě..."
"Nic se nestalo. Chcete tu pálku zabalit, nebo se tam ještě vracíte?"

Zásady berňáku
- v daňovém přiznání je vždy špatné nějaké číslo.
- pokud v daňovém přiznání není špatné číslo, je v něm špatně nějaký text.
- pokud v daňovém přiznání není špatné číslo ani text, pak chybí podpis.
- pokud v daňovém přiznání není špatné číslo ani text a nechybí podpis, chybí přílohy.
- pokud v daňovém přiznání není špatné číslo ani text, nechybí podpis ani přílohy, pak bylo podáno po lhůtě.
- pokud v daňovém přiznání není špatné číslo ani text, nechybí podpis ani přílohy a bylo podáno ve lhůtě, pak jde o důsledný podvod.
- nejde-li ani o podvod, pak dokument nepochybně není daňovým přiznáním.

Zasedačka byla podezřele prázdná. Diagramy na papírových tabulích ukazovaly jednoznačný a nevratný sešup do červených, místy spíš do ultračervených čísel.
Šéf v čele stolu skládal papírové lodičky z účetní uzávěrky a za doprovodu zvuků, které snad měly být troubení zaoceánských parníků, je tužkou proháněl po stole.
Pět posledních zaměstnanců se po sobě nervózně dívalo. Nikdo si netroufl ani zakašlat, jenom sekretářka před každého postavila hrnek špinavé vody místo čaje a s každým šálkem hlasitě třískla o stůl.
"Co kdyby..." promluvil pracovník PR a všichni se lekli.
"Co kdybychom už po našich klientech nechtěli těch padesát litrů moči, nepomohlo by to?"

Stojí u kanálu a je jich už jen pět. Pochyby, obavy - skrývají je jeden před druhým. Nakonec povolí Ben.
"Nejradši bych šel domů," řekne.
"K-k-k-kam domů?" odpoví mu Bill. "D-d-d-"
"Koktavej Bill říká, že doma jsi tady, Slamníku," pronese Richie. "V Derry."
"Píp píp, Richie," ozve se Beverly.
"Bill má pravdu," řekne Eddie. Svírá svůj inhalátor, ale tváří se odhodlaně. "Nemáme jinou možnost než nakopat tomu klaunskýmu zmrdovi zadek."
"Zúčtovat," přikývne Bill. Tentokrát se nezakoktá.

Pokračují po Witcham Street k ústí stoky, a Richie si ten den už po několikáté pomyslí, proč do psí prdele, musejí klauni žít zrovna tam.

Drazí absolventi Koleje pro výcvik pokušitelů a další juniorští pokušitelé,

vítám vás na informačním setkání k projektu, jehož vedením mě pověřil Náš Otec v Hlubinách. Pro zajištění stálého přísunu potravy je nezbytné, abychom koordinovali svůj postup - alespoň co se pacientů týče. V příštích dnech budou proto čtyři z vás vybráni a přiřazeni čtyřem pečlivě vybraným pacientům. Jejich údaje máte ve složkách. Vaším úkolem je nejen navrhnout strategii, jak tyto pacienty spolehlivě poslat naším směrem, ale také, jak z nich učinit naše skutečné prostředníky, skrze které se přiblížíme svému ultimátnímu cíli: vypořádat se s těmi duchovními zvířaty i se samotným Nepřítelem.

V péči o pacienta nesmíš opomenout aspekt ekonomický. Stačí úroveň kupeckých počtů. Lidské mozky neúnavně těkají kolem pojmů má dáti - dal, a to, k našemu potěšení, i ve vzájemných vztazích. Tvůj člověk je nakažen nesobectvím, ale to není přirozený stav. Vrať ho k myšlence, že mu za jeho dobrotu ostatní dluží - přinejmenším vděčnost. Možná časem jako mnozí před ním propadne iluzi, že Nepřítel sám je jeho dlužníkem! Vždyť pacient mu dává čas, modlitby, peníze, sám sebe. Jakmile napře myšlenky tímto směrem, zapomene, co kdysi věděl: že je v situaci přesně opačné.
Jak krásně mu to pak Vládce v hlubinách spočítá!

"Pošlete mi to prosím do datovky, a já to zjistím a zítra zavolám," pronáším do telefonu.

"Chcete nadiktovať moje číslo?" ptá se pán.

"Ne, to je dobré, už jsme tu postoupili a máme telefon, který zobrazuje čísla. Modernizace přišla už i na finanční úřad," dodám a společně se zasmějeme.

Před hodinou mi zmrznul úsměv na tváři. Našla jsem v seznamu přijatých hovorů číslo, dala vytočit a ozvalo se: "Jedná se o důvěrný kontakt.". Následoval tón oznamující přerušení hovoru.

Telefony s námi stále válčí. Číslo ukáží, ale nedovolují volat na zahraniční čísla.

Tuhle bitvu vyhrála pevná linka.
Ale já se nevzdám!

Briwal, novopečený král Ollienu, se s povzdechem zadíval na hromádku hustě popsaných svitků. Neochotně rozvinul první ze seznamů.
Darel ze Soutoků, zvaný Kladivo. Člen družiny Supů. Obvinění: vražda… znásilnění tří počestných žen… vyrabování čtyř domů...
Briwalovi se zatočil hlava, když si uvědomil, že se zločiny týkají jenom Ollienu. O tom, co se dělo v dobyté Slienně, nepadlo ani slovo.
To by se mi seznamy obžalovaných ani nevešly na stůl, pomyslel si.
„Tady jsem připravil rozkazy,“ přisunul mu rádce další svitky. „Jsou tam různé tresty – poprava, vyhnanství, pokuty. Stačí doplnit příslušná jména.“
Briwal vzal do ruky brk. Nastal čas vyrovnat účty.

Jedna plus jedna rovná se dvě. Sedmnáct procent z devíti. Devět z osmnácti. Materiál osvobozený od daně. Který materiál, která daň?
Tak znovu. Jedna plus jedna rovná se tři. Nebo možná čtyři. Jak chceme, aby nám to vyšlo?
Tak ještě jednou. Jedna plus jedna rovná se šest. Dopadne to špatně, když jsme nenasytní, ale proč to nezkusit?
Al Capone si setře pot z čela a začne znovu od začátku. Stejně nemá co jiného na práci. Může hledat, kde v těch daních udělali chybu.
Dohromady jedenáct let.
Možná, kdyby byl býval na své účetní milejší, tak by teď neseděl v Alcatrazu.

Z šachty jde plamen a dým. Spíš smrad. Popel lítá vzduchem.
Ležel na lavičce. Vlezlej. Umolousanej. Hubenej, ošuntělej, prázdnej. Shodil jsem ho do podzemí. Polil benzínem a zapálil.
Nemohl jsem kvůli němu spát. I máma mě otravovala, prý jí na něm záleží. Co ze mě bude?
Mami, doba se změnila. Prásknul jsem za sebou dveřma. Když musím, tak musím. Já za to stojím.
Než jsem prošel Belcredkou ze Štrossu ke Stalinovi, měl jsem jasno. Vím víc. Moje cesta ke změně. Zažiju život! Já na to mám.
Přišel den. Skoncovali jsme spolu. Léto jak má být.
P.S. Index hoří blbě.