Botanista / The Botanist

Pořád se tam něco dělo.
Jednou autonehoda.
Potom vyhořel dům.
Vražda.
Krádež.
Únos.
Návrat uneseného.

Ulice Glassway sice nesla honosné jméno, ale pověst už vůbec.
Každý, kdo tam musel jít něco vyšetřovat, tak odcházel, co nejdříve to šlo.
Nebylo tam nastěhováno ani moc lidí.
Ba zřídka by tam člověk potkal rodinu s dětmi, kde rodiče neměli aspoň trochu špinavý rejstřík.

A přesně tohle bylo to místo, kde se známý sériový vrah Botanista rozhodl spáchat další se tvých vražd.

Všiml si toho však někdo? Ne. Vražda jakoby se nestala a místní to brali jen jako náhodnou nehodu. Prostě jen další ubožák.

Pohádali jsme se s manželkou kvůli úplné hlouposti. Prý, že prvně mléko, pak cereálie. Nechal ji se svým názorem a vyšel ven z domu na čerstvý vzduch. Potřeboval jsem si zapálit.

A nebyl sám. Opodál seděli dva mladíci, co též kouřili. Najednou se k nim přidal nějaký další, možná jejich kámoš. Oblečením na to celkem seděl. Neřešil jsem je.

Tedy až do momentu, než dva ze tří odpadli. Byli snad nalití? Nepůsobili na to. Ve svitu měsíce uviděl siluetu kytice. Strnul jsem, následně típl cigaretu o kalhoty a nepřítomně vydal zpět do domu.

Cože, ne, nic jsem neviděl, nejsem svědek.

Tikání hodin, odbily půlnoc. Ještě nezačal pracovat na své práci. Pohlédl na obráceného svázaného mladíka u zdi.

Bodni ho... Zabij. Chceš to. Nepatlej se s tím dnes... Máš zlost z minulého selhání. Vše bude dobré. Znělo mu v hlavě, on tiše zamručel a zacpal uši.

"Ticho! Ne, musím se soustředit... Neudělat stejnou chybu. Nachystat to, jako vždy..."

Myslíš, že to budou brát vážně? Ne. Dostaň to ze sebe, vezmi nůž!!

Zavřel oči, zhluboka nadechl. Ovládne se. Ano, klid.

Najednou však popadl nůž a zabodl do bezvládného těla. A znovu, znovu... Cítil se uvolněný. A přesto mu z očí tekly slzy.

Poslal mu dopis, tentokrát však neobsahoval žádný dopis, nýbrž jen nějakou bylinou směs. Nebo, odhadoval - opět pracoval sám a nevzal to do laborky.

Opatrně to mezi prsty v rukavicích mnul a zkoumal každý kousek zachovaného listu, nebo květu. Vedle mu u toho na pracovním noťasu běželo vyhledávání výskytu poznaných rostlin. Všechno rostlo všude. Začínal to brát jako žert, ale nechtěl si to přiznat.

Botanista nebyl vtipný, pro všechno měl důvod a význam.

V tom objevil kousek listu Broneru velkolistého. Zasekl se v práci. V jeho okolí je jen jeden skleník, kde je.

Věděl, kde bude další vražda. Vydal se připravit.

Začal se nudit? Připadal si, že potřeboval pozornost? On sám nevěděl, spíše si chtěl obzvláštnit život.
Začal konat, zabíjet, prožívat pocit moci, ach, jak jej to uspokojovalo.

Vyslyšel snad jeho prosby o trochu vzrušení v životě? Byl vrah někdo, komu si stěžoval, jak ho to v práci nebaví?
Hra začala, a on miloval každé místo činu, zprávu, dopis, který se mu dostal pod ruku.

...

Během několika měsíců se v městě rozlehl strach a obavy z neznámého, kdo nechával na ulicích kaluž krve a kytici.

Oběti bral, nebo tak to alespoň tvrdila policie, náhodně.

Později se mu začalo přezdívat Botanista. Poetické.

"Cože se ti zdálo?"

"Byl jsem na poušti a ztratil gumu-"

"Jak jako gumu? Jako na gumování? Nebo tu ženskou do vlasů?"

"Ne, jako kondom. A když jsem došel k ní, večer musel padnout."

"Jak... Kámo to je ujetý!"

Najednou se do debaty dvou mladíků, kouřících cigaretu, vloží muž, vyšší, starší, nejspíše střední věk, stylem oblečení se jim podobal. Už nějakou dobu je sledoval, až teď vyšel ze stínu. V ruce držel balíček cigaret. Speciálních.

"Cigaretu? Vidím, že vám už dochází."

"Dík, seš chábr."

Muž se jen pousmál a pozoroval mladíky, jak do chvíle omdleli a bezvládně leželi. Byli jeho.

"Nech to, však počkej!!" Zavolal detektiv a chytl kolegu za ruku.

Chyba. Následovala volnou rukou pěst do nosu. Stisk díky tomu povolil a udělal krok dozadu ke zdi. Kolega však nebyl hotov. Hned mu věnoval další.

Na bílou košili dopadla první kapka krve.

"Nejsem debil, my jsme, pardon, byli tým!"

Už se znovu napřáhl, najednou někdo vešel, velitel. Při pohledu na situaci se zamračil.

"Zatajil nám dopisy od něj!!"

Ozvalo se tiché mlasknutí. "Detektive, za mnou, na slovíčko. Seržante, máte dnes volno." Velitel se vydal ke své kanceláři.

Detektiv jej následoval, nedobrovolně.

Po zavření kanceláře se ozval i zvuk zamknutí.

"Tohle nikam nevede." Zkonstatoval muž druhému. Na stole před nimi se nacházelo několik složek s informacemi k případu. Nechyběly fotky, nebo hmotné důkazy. Většina byly zvadlé kytice.

"Máš pravdu. Ale já to pro dnešek balím, slíbil jsem jí to." Detektiv bral do ruky brašnu, ale část věcí vypadla ven. Mezi nimi i jedna obálka. Než to detektiv stihl, ujal se toho kolega.

"Co to je? Počkej. On tě kontaktoval!? A proč to není tady!?"

"Já... Dej mi to."

"Debile... Myslíš, že to je vaše soukromá hra?! Hovno."

"Vysvětlím to.."

"Šéfovi. Až tohle nahlásím. Teď táhni, sobče. Skončili jsme spolu! SKONČILI!"

V životě poznal hromadu lidí, avšak jen část pro něj byli ti správní, ti, kterým dokázal věřit a cítil se s nimi bezpečně.

Avšak si jen říkal - podali by ruku, kdyby mu hrozil pád?

"Haló? Hej... Kámo!" Pocítil dloubnutí mezi žebra.

"Co? Promiň, já asi trochu... Se zamyslel." Odvětil a víc natočil směrem k druhé osobě, tedy příteli, co v ruce držel knížku.

"Jen mě zajímalo, jak se ti daří v tom vztahu? A tím nemyslím s případem..."

"Uhm..."

"No mluv! Ta kniha je nudná."

"Jo... Je milá. Cítím se s ní líp."

"Víc, než sám doma?"

"Ano, věřím jí."

"Jednotky ohlašte své pozice."
"Zadní vchod zajištěn."
"Přední vchod zajištěn."
"Nouzový východ zajištěn."
"Levé křídlo sledováno."
"Pravé křídlo pod dozorem."
"Schvaluji."

...

Upil jsem ze své kávy a poupravil sluchátko v levém uchu. Působilo jako normální airpod, ale vlastně nikoliv - slyšel jsem všechny rozhovory jednotek. Rozhodli se k činu, ulovit velkou velrybu.
A kdo byl návnada? Ano, já. V zapadlé kavárně obchodního centra. Nedával jsem misi žádnou naději.

"Velryba vešla, míří k návnadě, buďte v pozoru."

Uhm. Možná to vyjde? Slova mě donutily se narovnat. Není možné, aby se tu objevil. Takový on není.

"Přepínám, uvedený nesedí popisu."

Co jsem říkal...

Seděl mlčky ve svém ušáku a listoval tlustou knihou, zkušení by mohli poznat, že se jedná o trestní zákoník. Chtěl si jen ujasnit, že se nemýlí.

Našel tresty za vraždy.

Následně zalistoval dál, na krádeže.

Potom o kousek nazpět, výtržnictví.

Kazdou kapitolu si označil neonově oranžovým proužkem a začal porovnávat. Ty rozdíly jej nepřestávaly udivovat. Ta nerovnost.

Bude to tak stále? Nezmění se to ze dne na den? Zákony vznikají, zanikají, mění se, prostě existují.

Ta nejistota, onen paradox, který zde plynul... Chtělo to víno. Natáhl se pro skleničku červeného vína a lehce z něj upil. Ach ne, zhoršili kvalitu.

Pomalu se stmívalo, když muž středního věku seděl ve svém ušáku a četl knihu, někdy k tomu upil z hrnečku kávy. Najednou se ozval zvuk zvonku. Zvedl se a vydal k hlavním dveřím. Uviděl tam obálku. Opatrně se jí ujal a otevřel.

Zase jej kontaktoval. Do teď nevěděl kdo to je, ale věděl, co za činy dělá, vraždí. Zúčtuje mu tuhle drzost. Dramatičnost činu, ale ubohost skrývání ve stínu.

Došel zpět do obývacího pokoje a vytáhl papírovou krabici, kam založil obálku mezi několik dalších. Opět se vrátil k předchozí činnosti.

Přesto si musel přiznat jednu věc - tahle hra ho bavila.