DMD č. 20 pro 20. 4. 2024. Téma: Kapitola sama pro sebe

„Tohle může položit celý Úřad,“ pronese Solnická zamyšleně. „Dokud jsme ale sami hledaní, nemůžeme s tím ven.“
„A co Tichavský?“ namítne Roman. „Mezitím může skončit jako další nezvěstný nebo… nevyjasněné úmrtí.“
„Dostat odtamtud Adama bude kapitola sama pro sebe. Nejspíš ho pustí sami, mají svých problémů dost…“
V jakém stavu? chce se mi zařvat.
„Nenecháváme nikoho ve štychu. My ne. Musíme navázat kontakt s UBRMem a postupovat velmi opatrně… ale váš tři teď potřebuji jinde.“
„Cokoliv jste slyšela o lovcích, je pravděpodobně nesmysl,“ řekne Roman. „Sami ty fámy pouštíme na internet.“
„Nepotřebuji vaši multidimenzionální magii, Romane. Potřebuji vaše multidimenzionální myšlení.“

„Na severu je enkláva, kde se děti rodí přirozeně,“ vymáčknul ze sebe Lockwell a snažil se urovnat si kravatu.
„Cože?“ vyhrkli současně Viktor s Edith. „Jak je to možné?“
„To je kapitola sama pro sebe. Každopádně tam jsou a množí se, jak se jim zlíbí. A to je právě naše naděje.“
„A vy to víte a nechal jste to tak?“ divila se Edith.
Lockwell pokrčil rameny. „Nepřipadalo mi to důležité. Není jich moc, aby to naši společnost mohlo ohrozit. Nu, a teď se nám budou hodit.“
Edith se zamyslela. Pohlédla na Viktora.
Zdálo se, že před sebou mají novou misi.

Na staré polici ležela docela obyčejná kniha. Kniha, která byla opečovávaná s láskou, trpělivostí a jemností. Všechna písmena, slova a věty byly psány brkem, jenž vedla ruka neznámého kněze. Nebylo důležité, jaký příběh slova vyprávěla, ale příběh o knize samotné. V této knize scházela poslední kapitola, kapitola, která by ji dala smysl. Věděla, co má přijít. Vycítila to z prachu, který na ni uléhal. Hranice žhnula a její sestry opouštěly tento svět. Ona je další na řadě. Cítila dotyk plamenů. Rozhodla se. Doplní poslední kapitolu. Kapitolu samu pro sebe. O knize, která stála s hřbetem vztyčeným pod noční hvězdnou oblohou.

Jeho tělo fungovalo jinak než těla normálních lidí. Už jen proto, že těla normálních lidí nevydržela v dobré fyzické kondici několik stovek let. K moderní medicíně měl respekt, ovšem k lékaři chodil málokdy.
Kapitola sama pro sebe byly pravidelné, povinné pracovní prohlídky. Šaškárna a naprostá ztráta času!

„Léky berete?“
„Ne.“
„Prodělané operace? Úrazy?“
„Slepé střevo.“ Za války a bez anestezie, lahůdka. „Pár zlomenin, to už je dávno.“ Pár byl eufemismus, dávno opravdu hodně dávno.
„Ruka? Noha?“
„Ruka. Noha.“
„Z vás to člověk tahá, jak z chlupaté deky! Nemoci běžné dětské?“
Kývl. To ti tak budu vykládat, že jsem měl mor.

"Zdánlivě nepříjemná situace může často dopadnout dobře, jak jsme se přesvědčili po zadržení náměstkyně ČSÚ Háty Ospalé při pokusu o krádež Matematickofyzikálních tabulek v Národní knihovně," broukal si předseda ČSÚ Jáchym Sedlo.
Vzornému zásahu biřiců náhodou přihlížel proktor Teologické fakulty UK Otokar Hýl a požádal zadrženou o vysvětlení. Ospalá vylíčila rozpočtové problémy ČSÚ, nutnost ručních výpočtů a s pláčem přiznala, že si nemůže vzpomenout na Weibullovo rozdělení.
Hýl se nad námi slitoval a jako člen Výboru stařešinů Arcišamanství navrhl, aby se ČSÚ začlenilo do struktur Arcišamanství.
"Máme jediný požadavek," zdůraznil Sedlo. "Chceme být samostatnou kapitulou.
"Klíďo," souhlasil arcišaman Vít Otylý.

S časem bylo čím dál těžší shánět další knihy. Impérium sice Mandalore oficiálně nezařadilo mezi nepřátele, ale stejně bylo lepší ho moc nezmiňovat. Fóra na holonetu pomalu umlkla, úložiště holofilmů a knih nebyly najednou k nalezení, výuková aplikace se už neaktualizovala.
Dadita procházeli, co jim zůstalo na datapadu. Všechno už viděli a četli stokrát, ale pořad lepší než nic. Nakonec usnuli nad učebnicí gramatiky, které rozuměli tak ze dvou třetin.
Další den jim na dece ležel svazek starého, zažloutlého flimsi.
Šlechta Mandalorské Historie.
Podle tloušťky možná první kapitola. Stejně to byl ten nejhezčí dárek, co kdy ke Dni Života dostali.

Nová ministryně Amélie Bonesová nebyla typickou tváří revoluce. Byla ale dobře připravená – do chaosu hrdinství vnášela řád. Osobně předsedala největším procesům s totalitními zločinci. Oblíbené odbojáře dosadila do strategických funkcí. Média zaplavila pozitivní propagandou. Přesto přišlo neočekávané – nejdřív Potterova aféra, pak zatčení ředitelky Bradavic za vraždu následované výkřiky tradicionalistů proti vzdělávacím reformám. A pak tu byla Rowena Lestrangeová, kapitola sama pro sebe. Dcera diktátora. Vůdčí osobnost odboje v exilu. Vynikající odbornice prakticky na všechno. Žena, která si v práci vybíjí touhu něco si šlehnout.

Amélie ji bude pozorovat. A v případě potřeby tuhle kapitolu z dějin svého vládnutí prostě vyškrtne.

"Takže, vy si v těch krabičkách po každý hře přidáte nebo uberete korálky, podle toho, jestli ta cesta vedla k výhře nebo prohře. Takže pro prohru seberete z každý krabičky korálek, u výhry přidáte tři, a u remízy přidáte třeba jeden, protože to vlastně k něčemu vedlo, byť ne k výhře. Chápeme se?"

Při představě, že se dají naučit krabičky od sirek tak, aby vždy vyhrály piškvorky, jsem nejdřív nechápala, ale začalo to dávat smysl. A tak jsem jen odkývala, že chápu.

"No a pak je tu k zpětnovazebnímu učení příklad robo psa Rosie. Ale to by bylo na dýl."

Všichni studenti dostali od profesora Snapea za úkol napsat seminární práci na libovolné téma ohledně lektvarů. Hned po Snapeově hodině byla dvě hodiny pauza, takže ostatní se šli bavit nebo hrát kouzelnické šachy, ale Hermiona, to je kapitola sama pro sebe, ta si tu seminární práci šla rovnou psát do svého pokoje. Harry s Ronem si zatím hráli kouzelnické šachy a řekli si, že seminární práci si udělají později. Zaslechl také původem mudlovské čarodějky, křičící nesmyslná zaklínadla jako třeba Accio Google! nebo Accio Wikipedia!, když hledaly na seminární práci různé informace a také patřičné zdroje, které by tam mohly zapsat.

„Náš pan primář, doktor Krum,“ představila Denisa šéfa pohotovosti, když s Lizzie procházely chodbou kolem vyšetřoven a minuly zamračeného muže s orlím nosem a prokvétajícími černými vlasy. „Takhle se tváří normálně… Katie Bellovou už znáš... Ahoj, Katie. Toho na jedničce jsem vycévkovala… Tohle je doktor Diggory.“
„Zdravím,“ usmál se zářivě Cedric. „Ty určitě budeš Elizabeth, že? Jsi taťkovi podobná. Ale oči máš –“
„Po matce, já vím,“ hlesla Lizzie otráveně. „A kdo je támhleto?“ ukázala k výtahu, odkud právě vykročil muž v tyrkysovém plášti s krajtou obtočenou kolem krku.
„Lockhart,“ ucedila Denisa. „Jde venčit Matyldu. No, to je na delší vysvětlování…“

Rázuje setmělým Londýnem a každé ťuknutí hůlky o chodník je jako odškrtnutí jednoho z dílků detektivovy povahy.

Popudlivý.
Sebestředný.
Maniakální.
Přemoudřelý.
Drzý.
Nikdy nevynechal sebemenší možnost udělat z ostatních hlupáky.
Scotland Yard nevyjímaje.
Inspektory Scotland Yardu nevyjímaje.
Přátele nevyjímaje.
Kdyby tedy vůbec nějaké měl.
Ne, že by o ně stál.
Ješitný.
A jeho smysl – tedy lépe řešeno absence smyslu - pro humor? Kapitola sama pro sebe.
Nesnesitelný.
Kokainista.

Jako každý rok čtvrtého května ho nohy, snad vlastní vůlí, donesou před Baker Street 221B. Okna detektivova bytu jsou tmavá. Lestrade si přejede dlaní po tváři.

Ach, k sakru, jak mi jen chybí!

„Kant dobrý, teď ještě otázka z Petříčka… Tam byla třeba kapitola o existencialismu, o tom bys něco věděla?“
„Jo, kapitola… ta tam byla. Bytí! Existencialismus byl hodně o bytí… Bytí pro sebe, bytí v sobě, to řešil Sartre. Jo a ta… ontologická diference taky!“
„A věděla bys, co to je?“
„Jakože bytí a jsoucí není to samý, bytí je to, co dělá jsoucí jsoucím.“
„No… jako jo, rozumím, ale dochází ti, že použít o bytí sloveso být je právě problém? Bytí je to… to právě takhle říct nemůžeme, že bytí je to!“
„Aha… no tak to jsem to teda neřekla.“

"Děkuji za podpis! A víte, pane spisovateli, já také toužím začít s tímto řemeslem. Myslíte, že byste se mi mohl podívat na mé dílo?"
"No, víte, to není úplně-"
"Mám to tady s sebou, jenom osnovu!"
"... Osnova by asi šla. Ukažte. Hm. Hm? Nevím, zda je úplně dobrý nápad věnovat celou jednu kapitolu tomu, co má hrdinka na sobě."
"Ale to je kapitola sama pro sebe!"
"Možná to může fungovat, záleží, jak to napíšete."
"Ale to jsme se asi nepochopili, pane spisovateli. Já myslel, že bych vám dal nápady, knížku by jste napsal vy a rozdělili bychom si honorář fifty-fifty?"

„Pokud ještě na okamžik přistoupím na vaši nesmyslnou hru a připustím své ztotožnění s reálnou historickou osobností, pak musím konstatovat, že jako spisovatelka jste naprosto selhala.“
„Proč tentokrát?“ Bavím se. Adelaida sice prská jako vzteklá kočka, ale nenávistný osten z počátku dubna se dávno vytratil.
„Obšírně se zabýváte mými/jejími dětmi. Byly tu už téměř všechny, některé dokonce opakovaně. Ovšem na Nikolaje Sergejeviče jste buď zapomněla, nebo hůř, rozhodla jste se ho ignorovat.“
„Máte pravdu. Ale on byl tak významný… Na rozdíl od svých jedenácti sourozenců byl opravdu kapitolou sám pro sebe.“
„Tak se rozhodněte: letošní dobročinnost, nebo příští duben?!“

"Protože chci, protože musím, protože teď a navždy je tu moje místo," řekla.
El Cazador se usmál, vzal ji za ruku a předal jí opratě; už se neohlédla přes rameno zpět, nýbrž upřela zrak vpřed, k Mexiku.

"Škoda, že je rangeři chytili ještě před hranicí," povzdechla si čtenářka, když zavřela šestákový román.
"Houby! Zachránili se. Zastřelil tři Pinkertony!"
"Báchorky. Doopravdy..."
Nakonec se ozval sám Sergio Ramiréz, dříve postrach mexického pohraničí, dnes majitel saloonu: "Takhle to zní líp, hezky to ta maličká napsala."
"Cože? Vy znáte Leslie DuPont?"
"Kdysi jsme se potkali. Patřila ke gangu... Ale to je na delší příběh."