Pohádky

Duben seděl u ohně, něco kutil a spokojeně se usmíval.
Nad Rovinou se blýskalo na časy (to poslední stoslůvky létaly na server), ale v kruhu byl klid. Květen se už od rána čančal, dokonce se ani nestihl porozhlédnout po okolí, jak to vypadá s kvetoucími třešněmi.
„Bledě,“ utrousil Duben a rozesmál se vlastnímu vtipu. Nemůžete se na něj zlobit, byl po těch třiceti dnech uondaný až hrůza.
Zítra ráno, až se jeho adoptivní dětičky trochu prospí, provede přehlídku.
Každé káče, které během DMD doneslo aspoň pět nápadů, pět chybějících slov nebo pět komentářů, dostane maličký odznáček z listí. Listové eso.

Drak projevoval odhodlanou trpělivost, která zdánlivě neodpovídala jeho naturelu. Ale skutečným hnacím motorem věcí byla kromě zatvrzelosti skutečnost, že když konečně věděl, koho chce, nehodlal se ho vzdát jenom kvůli tomu, že je ve skutečnosti úplně jiný, než jakého si ho představoval. Před neuváženými rozhodnutími ho chránily jeho tři hlavy, které se obvykle zhádaly a než došly kompromisu, princ už se usmíval jako neviňátko a minimálně jedné šeptal do ouška sladké výmluvy. Vypadalo to, že se drak rozhodl žít s princem šťastně až do smrti, ať to stojí, co to stojí. Poslední kapka ale nakonec přišla ještě před poslední klapkou.

"Tadyhle ještě černou, Jožine. Víčka připíchni vejš, ať voči vypadaj vytřeštěně!
Co vy tu vokouníte? Vy nejste zdejší, co? Myslíte, že to nejni vopravdická hlava? Ale je! Pozdravte starýho Vomáčku, lotrase a vrahouna! Tělo už ňákej pátek v hrobě, hlava porád slouží.
Pročpak? Proto, že náš nejmilostivější král má svoje nálady. Von už nejni nejmladší, v hlavě se mu plete, když ho to chytí, hned by popravoval, vinnej nevinnej! Na popravu se nedošourá, jenže hlavu chce dycinky vidět. Tak mu tadyhle Vomáčku nakašírujeme a je spokojenost na všech stranách.
A nazejtří už se na včerejší popravený usmívá jak sluníčko nebeský!"

Carova dcera si začínala zoufat. Nevěděla, jak poznat pravého hrdinu od nepravého. Sice ji zachránil, ale neviděla jeho tvář. Byla to však chytrá carova dcera. Vymyslela past. Ba dokonce by se dalo říci, že jim oběma připravila těžký úkol.
Zapotil se pravý i nepravý hrdina. Hodiny a hodiny pracovali. Až konečně přišlo ráno a car s carovou dcerou přišli při rozsoudit.
"Ten to je," ukázala carova dcera. "Ten mě zachránil. Jen muž, který ví, že rolička od toaletního paíru nepatří mezi papír k recyklaci, mohl opustit ženu, jejíž ruku si tvrdě vybojoval, jen aby donesl škůdcův poklad do sběrných surovin."

Much si olízl rty. Tohle smrdí, betla se dvěma spodky a esem nedá, i kdyby se rozkrájel, ale jedna červená je jedna červená a k tomu nevidí do hlášek. A navíc – ten rozechvěle lhostejný způsob, jakým se Robin zeptal na barvu, to jeho cvičené ucho nemohlo přeslechnout. Sto sedm v červenejch, jen to vyšije, přihodí deset, dvacet?, těžko říct, plus ňákou hlášku, když mu to ale vezme, jde na přímou porážku. Levnější? S flekem? Malý John by to vobít neměl, snad pochopí, že i kvůli němu utíká…

Robin vyjekl a vyskočil ze židle. V okně tříhlavé zvíře: mečí, mňouká, kokrhá!

Kdysi dávno žil jeden písař, který měl jednu zvláštní schopnost. Psal o hodných moudrých králích, nafintěných princeznách, ale i princeznách, které měly dobré srdce. Popisoval chrabré rytíře a rozličné příšery, se kterými museli zápolit. Psal o mluvících zvířatech a starých dobrých stařenkách, kteří radili všem, kdo si to zasloužili. A když je popsal dostatečně rozličnými slovy, rozesílal je do krajů za mnoho horami, řekami a moři, aby společně tvořili pohádky, kde dobro vítězí nad zlem a moudrost nad hloupostí.
Jenže stárl a zapomínal a některé postavy si byly hodně podobné. Proto máme v tolika pohádkách hloupé Honzy a sedmihlavé saně.

Bylo nebylo, za devatero horami, desatero přehradami, jedenáctero dálnicemi a dvanáctero průmyslovými zónami žil jeden kouzelník. Byl to hodný kouzelník, který chtěl pomáhat lidem. I začal rozbité staré věci činiti novými.
Dovedete si, milé děti, jistě představit, jak to dopadlo. Brzy měl za dveřmi stovky naštvaných výrobců následovaných opraváři věcí, u nichž se ještě opravy vyplácejí. Nebýt kouzel, byl by asi skončil na hranici.
Nicméně kouzelník šel do sebe. Vždyť recyklovat se dají i jiné věci. Třeba příběhy.
Když pak poznal schopného majitele filmového studia, jejich recyklované pohádky měly veliký úspěch a sledovanost.
A jestli neumřeli, vydělávají oba šťastně dodnes.

Za jedněmi horami (protože víc jich v malém královstvíčku neměli) a jednou řekou (protože víc jich v malém královstvíčku neteklo) stála krásná stáj a v té stáji žila klisna a její hříbátko.
Hříbátko bylo hodné, ale dělalo mamince starosti, protože občas špatně papalo.
„Musíš víc papat,“ domlouvala mu maminka.
„A proč?“ ptalo se hříbátko.
„Abys dělalo víc koblížků,“ odpověděla maminka.
„A proč?“ chtělo vědět hříbátko.
„Protože lidi naše koblížky potřebujou. Všude je sbírají.“
„A co s nima dělají?“ divilo se hříbátko.
„To je záhada,“ přiznala maminka. „Sbírají je jako poklady a pak je zahrabou na pole. Pak tam roste oves.“

Jenda si nastavil emoční zátku,
nechtěl si připustit, že skončí v chládku.
Mařku už z přežrání chytaly křeče,
z čeho ta babizna perníky peče?
Dala do nich projímadlo, zlodějíček dotyčný,
byl usvědčen exkrementem, což byl předmět doličný.
Vina byla prokázána a o vraždu pokus
přišili jim ke krádeži jako další bonus.
Z chládku jen tak nevylezou, maj ten případ na triku,
Jenda nechtěl brečet v sále, chyt emoční koliku.
Vyhrožoval, že si babu po návratu podá,
nebude to dřív než řekou projde všechna voda.
Pomoc babčám je vítaná, ne však rovnou do pece,
tak zloděje ježibaba dál zavírá do klece.