Pohádky

„Chůvo, řekni, kde je princezna?“
„Ve chlívě!“

Tři sta let čekala Zlatovláska na svého prince.
To je dlouhá doba.

Rukávy vykasané, na nohou holínky, vlasy schované v šátku.
Kolem princezny poletují mouchy. Těžko říct, která je ta zlatá.

Tři sta let je dlouhá doba. Na zámku je dnes dětský domov.
I princezna se změnila.

Jakoby se jí pokaždé, když se něco nového naučila, jiná dovednost vytratila z hlavy.
Vyšívání gobelínů vzalo za své poté, co zvládla základy první pomoci.
Následovala květomluva.
Znamení horoskopu.
Květinová vazba.

Poslední dobou se naučila opravovat školní autobus. Etiketa stolování je v tahu.

Kdo opraví střechu?

Princ slýchával o zámku ukrytém za hradbou růží a trnů. Kdokoli se přiblíží, zahyne děsivou smrtí. Tento princ měl štěstí, protože přišel v den, kdy uplynulo sto let od kletby. A najednou růže samy ustupovaly. Vkročil do věže, kde spala překrásná princezna. Políbil ji na rty.

Dívka otevřela oči a zeptala se: „A vy jste jako kdo?"

Zarazil se.

„Jsem princ Krasoň. Zachránil jsem vás a budeme žít šťastně až do smrti."

„A já do toho nemám co mluvit? Vždyť se neznáme! A víte vůbec, že je mi patnáct?"

Jednou za sto let princ zachrání princeznu… Která o zachránce nestojí.

„Zase se tváříš tak…“ řekla mu dcera nabručeně. Rostla jako z vody a čím dál víc se podobala matce.
„Já vím,“ uznal a přestal vyhlížet na oblohu.
„Jak?“ zeptal se Petr. Anna mu říkala „Petrklíč“ a on si nebyl jistý, jestli se mu ta přezdívka líbí, nebo ne. Střídal postoj k ní se samozřejmostí šestiletého klučiny. Skoro sedmiletého, dodal v duchu velký Petr.
„Jako když čekám vzácného hosta,“ vysvětlil malému Petrovi.
„Který se ukáže jednou za sto let,“ ozvala se Anna.
To naštěstí ne. Jednou za sedm let.
Milovat labutí ženu má svá úskalí. Třeba to stále dokola zlomené srdce.

„Přišel čas přinést do pekla Dorotu Máchalovou. Kdo se hlásí dobrovolně?“
Lucifer procházel zasířenou síní a pečlivě si prohlížel choulící se čerty.
„No nehlaste se všichni,“ zašklebil se.
Jeden čert nesměle zvednul ruku: „Já bych to prosím zkusil, vaše pekelná jasnosti.“
Lucifer se na patě otočil čelem k čertovi: „Vraník?! Tak to ne chlapče, já tě znám, to by nedopadlo dobře. Nikdo další? Dobře, půjdu tedy sám.“

Lucifera probral kýbl studené vody. Nad ním stál kaprál s ďábelským úsměvem na tváři.
„Co si to dovoluješ, holomku?“ vystartoval kníže pekel.
„Já ti dám holomka!“ zrudnul kaprál a ohnal se bičem. „Nástup!“

„Je to on,“ potvrdí Riccardo a odloží dalekohled.
„Jako by o tom někdo pochyboval. Ty vlasy ho prozrazují na míle. Po třech dnech cesty by měly mít tu slušnost a zplihnout a zmatnět prachem,“ stěžuje si Nicoletta
Zářící aureola zlatých vlasů, v níž lze tušit jezdce, se blíží k zámku.
„Kdo ho půjde uvítat?“
Nicoletta studuje svůj odraz v zrcadle, Margueritta sklopí oči (jako teď pokaždé, když se na ni Riccardo podívá, měl by s tím brzy něco udělat) a Paolo se tváří, že v místnosti vůbec není (přetáhly ho na svou stranu, holky jedny zatrolené).
„Tak tam půjdu já.“

Hrneček samozřejmě nevytvářel jídlo jen tak, z ničeho. Byl napojen na jedno malé prosperující království. Zprvu při zadání povelu kradl z královské tabule. Když lidé v důsledku kletby mizejících potravin království opustili, přešel na samostatné zpracování volně ložených primárních surovin. Brzy semlel na kaši veškerou zemědělskou produkci a pustil se do divoce se vyskytujících druhů.
V době, kdy se odehrává jeho nejznámější příběh, už mlel takřka z posledního. Z bývalého kvetoucího království zbývala téměř holá pustina. Nakonec se hrnečku stala osudná snaha zpracovat zkamenělý lišejník. Roky těžce namáhaný porcelán nevydržel a praskl. Do zplundrovaného království se už ale život nevrátil.

Žila byla tři prasátka v roce 2019. Prasátko číslo jedna bylo Hipster. Nosilo brýle s tlustými obroučkami, toužilo po vousech a domeček si postavilo z dřevěných palet. Prasátko dvě bylo Ekolog, propagovalo slow fashion a jeho pomeje byly veganské. Domeček si postavilo z přirozeně rozložitelných materiálů. Třetí prasátko bylo Mileniál. Nemělo moc peněz, jeho doktorát byl katastrofa. Domeček si postavilo ze skříněk HURDAL z IKEA.

Vlk přiběhl k domečkům a zarazil se. Ta bydlení byla tak zoufalá, že to pro něj nebyla žádná výzva. S povzdechem šel raději na kebab.
A prasátka si podala ruce, jak to tentokrát šikovně vymyslela.

Vyšla na zápraží a zkušeným okem pozorovala měsíc, zapletený mezi větvemi. Čas bylin se blížil, ale ještě nebylo proč spěchat, stíny stromů zatím nežily svým životem. Zadívala se na temně modrou oblohu a nasávala vlhký chlad, který se kolem zhmotňoval. Vidět tak padat hvězdu, zářící natolik, že pohltí všechnu tu temnotu v ní. Co je to vlastně v lidech, že věří, že to největší štěstí přijde ve chvíli, kdy něco upadá? Jako by se váhy světa nesměly vychýlit. Bere tahle chvíle ticha a samoty někomu jinému šanci právě teď a tady zažívat totéž? Činí její neštěstí někoho o něco šťastnějším?

Svoboda, rychlost, vítr ve vlasech a svistot vzduchu kolem uší, krajina ztrácející svoje obrysy, život nabývající v nebezpečí nové dimenze, za mlada to prostě milovala. Ne, že by byla přímo do větru, ačkoliv kdo ví, nebylo to s kým potvrzovat ani vyvracet. Ale jak stárla, lety ztrácely na své vzrušivosti a nabývalo jejich nepohodlí. Kolena v chladivém vánku bolavě tuhla, vlasy se cuchaly, celé jaro prokýchala, kyselé deště jí ničily šaty, nad městy aby se vyhýbala dronům a tak vůbec, všechno se to nějak komplikovalo a ztrácelo to lehkost bytí. V mrazivých ránech ji na koště už nikdo nedostane. Tečka.

Známá cesta zarostla kapradím. Sahá mi až po ramena. Je zvláštní se sem vracet. Když jsem tudy šla naposled, bylo mi šest a pamatuju si jen málo.
Mámino varování.
Tíhu košíku.
Pach provlhlého domku, o který už babi neměla sílu pečovat, a taky mokré srsti.
Mívala jsem jméno, ale to si nikdy nikdo nezapamatoval - všichni mi říkali podle té pitomé čepice, co jsem nosívala. Jen já vím, co se tehdy stalo.
Jeho už bohužel nepotkám - možná některého z jeho potomků. Snad předá vzkaz. Řekne vlkům, že jsem doma.
Utáhnu popruhy krosny a srovnám si na hlavě kšiltovku.
Je pochopitelně červená.

Někdy si vybavovali, jak se vynořili z vánic. Když jako novorození králíci otevřeli oči slepené ledem, pokoušeli se spočítat. V té době ale byli ještě moc malí. Počty jim příliš nešly.
Možná jich ani nebylo tolik.
Občas je zamrazilo při představě, že tu před nimi mohli být jiní. Zapomenutí bratři, ztracení s posledními ledovci a obřími huňatými tvory.
Rozhodně si vybavovali kroky jeleních bohů.
A paní, která jim dala kouzelný kyj, s nímž mohli vládnout živlům. Nebyli si jistí, jestli to byla Morana, nebo Vesna.
Navzdory existenciální nejistotě (a snad i kvůli ní) drželi pospolu.
Dvanáct ručiček na ciferníku roku.

Sedí spolu v šicím pokoji. Princezna Margueritta a… ta druhá. Říká si Coletta.
Coletta maluje a zpívá si, Margueritta ji pozoruje. V hlavě konečně nesvírané bolestí vrtá otázka. Princezna není zvyklá vyzvídat, ale přesto:
„Na svůj stav jsi výjimečně vzdělaná,“ začíná zlehka.
„Chtěla jsem.“
„To mnohdy nestačí. Třeba když dojde na vdavky. Chtít nám dvěma moc nepomůže.“
„Výsosti, já si nestavím zámky z oblaků. Svým snům napřed vyhloubím základy. Pak na sebe kladu činy jako cihly a do malty rozmíchám štěstí. Získám, koho chci.“
Její sebedůvěra mluví za vše.
„A bude ten bytelný sen mít dveře pro mého bratra, Nicoletto?“

Uplynulo dvacet let od onoho osudného dne, kdy Karkulka šla s košíčkem k babičce. A teď se lesem šířila zpráva: „Karkulka se vrací ze světa ze zkušené!“
Zpráva se donesla i ke smečce vlků a ti se rozhodli si na ni počkat. Čekali křehkou ženu, na které pomstí příkoří. Místo toho začala podrost cupovat palba z kulometu. Když střelba utichla, byli vlci až na jednoho mrtví.
Ze stínů se vyloupla silueta Karkulky. Zapálila si doutník.
„Víš, co jsem ta léta dělala?“ Karkulka se sehnula a začala skalpovat nejbližšího vlka. „Byla jsem u červených baretů. Vyřiď bratrům, že jsem se vrátila.“

Žila byla tři zkušená prasátka, která věděla, že sláma ni dřevo je neochrání; že kotlíkový vlk je výživnou večeří. Nejmenší prasátko se vydalo do lesa.

„Achich,“ bědovalo hlasitě, „snad vlka nepotkám.“

Jakmilo potkalo, domů se rozběhlo. V cihlové chaloupce prasátka v krbu zatopila; kotel na oheň postavila. Vlk houkl a foukl; pak na střeše zašramotil. Šup do komína. V komíně se zasekl; štiplavým dýmem chaloupku zanesl.

Žila byla dvě zkušenější prasátka, která široký komín postavila. Přilákaný vlk houkl a foukl; na střechu nevlezl. Klika zarachtala; dveřmi vlka propustila.

Žilo bylo jedno nejzkušenější prasátko, které dveře zámkem vybavilo; uvnitř hladem trpělo.

Ťuk, ťuk.

Vmžiku nacpala chlupatou mrtvolu pod postel, winchestrovku zakryla peřinou. Přes kamaše oblékla zástěru; nasadila čepec; hupla do postele.

„Dále, děvenko! Copak mi neseš? Ohnivou vodu? Sklepmistra. Aha.“

„Babičko, proč máš tak velké uši?“
Abych dobře slyšela, když číhají bandité.
„Abych tě lépe slyšela!“

„Proč máš tak velké oči?“
Abych si v saloonu vyhlédla největšího fešáka.
Dala ovšem opět obligátní odpověď.

Babička Méry se po návratu z emigrace nudila. Samota u Štěchovic zkrátka nenahradí nástrahy prérie. Nebýt zatykače, sotva by se k dceři a vnučce navrátila.
„Běž, dítě. Řekni vlkům, že jsem doma.“ Upravila si drdůlek. „A taky myslivcům!“