Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Většina zázraků se stává o půlnoci, ale ten můj, ten se stal v pravé poledne.
Ležím si tak ve své měkké teplé postýlce a cumlám svůj oblíbený prst. Všude jen obvyklý příjemný šum, tu a tam nějaké zvuky, ale jinak příjemně ticho - ideální prostředí pro relax.
No a pak najednou zemětřesení! Stěny se začnou třást, ozývá se rytmické dunění, zvenčí slyším lidi pokřikovat a dupat okolo… Mám strach a hledám, čeho bych se přidržel, ale než se stihnu chytit, mě to začne vcucávat.
Táhne mě to úzkým tunelem a najednou ostré světlo a hluk…
Byl jeden z teplých letních dnů a v Dolu probíhaly již od rána trhy. Celé město zářilo změtí barev, zvuků a vůní. Obchodníci se snažili navzájem překřičet, děti se smály, ženy švitořily nad pestrými látkami a muži platili útratu.
Teplý vzduch se tetelil a mírný vánek příjemně chladil na tvářích. Na městské věži začali troubením oznamovat poledne.
Vánek se změnil ve vichřici a slunce překryl stín. Všechen hlahol trhů naráz ustal. A do nastalého ticha se ozvalo hlasitý řev. Dračí řev.
Zanedlouho se zřítily první budovy a vypukly první požáry.
Čtrnáct minut po poledni nezbylo z Dolu nic než trosky.
It is noon when, in the middle of a busy street in the middle of a busier city, person X meets person Y. They briefly shake hands and then walk in oposite directions. It's not an encounter of friends, for the handshake is cold and impersonal.
A casual observer would forget the meeting. But we know better. We watch and we understand.
The information transfered in the brief touch is what governments would kill for.
We don't kill. We simply wait for X to deliver the key to the world's most advanced technologies.
Uskočil, zavířil v nízké piruetě. Potvora se o něj otřela a drápy mu natrhla rukáv. Udeřil. Zapotácela se trochu, ale rovnou znova zaútočila, zuby mu sklaply kousek od krku. A už se zase blížila, cenila zuby a slintala.
Bodl, čepel zaskřípala, obluda se chvíli kroutila a byl konec. Geralt se ztuha narovnal, cvičně zahýbal rameny, usoudil, že je celý, a vydal se na cestu zpátky ven.
Horké parsky slunce stojícího přímo nad hlavou ho bodaly do zátylku. Přímo před sebou měl starostu a jeho tři pohůnky, právě si dělili jeho věci. Skutečnost, že z jeskyně vyšel živý, je ošklivě zaskočila.
Kuchyň vypadala, jako by v ní bylo minimálně pět lidí současně. Nože krájely, nádobí se umývalo, vařečky míchaly a mezi vším tím chaosem pobíhala Molly Weasleyová a dirigovala náčiní hůlkou. Konečně rachot ustal. Doupětem prostupovala vůně, která pomalu přitahovala ke stolu jeho trvalé i dočasné obyvatele.
Na stole už elegantně přistávaly talíře, když se otevřely dveře.
„Harry, můžu s tebou na chvilku mluvit?“ zeptal se Brumbál. Než ale Harry stačil odpovědět, stála před Brumbálem Molly, které se v ruce nějak ocitl nůž.
„Albusi, v mé kuchyni se oběd podává v pravé poledne. Takže buď počkej, nebo si sedni a jez.“
Napsal uživatel Lejdynka dne 10. Duben 2013 - 21:32.
Úvodní poznámka:
Formálně by to asi byla parodie na sonet (trochaic tetrameter? nebo neumím počítat).
Tématicky by to asi byl kuplet (a nonsense). Kromě toho, že tomu chybí sex. A refrén.
Hlavní postava by asi byl král Lear, kdybych měla tu odvahu tvrdit, že to je on (což nemám).
Možné významy si najděte sami, protože Shakespeare (božechraň, že bych se k němu chtěla připodobňovat) měl rád dvojakost.
A může za to pan profesor Hilský, protože jsem zrovna dočetla pasáž o šašcích v jeho knize Když ticho mluví. Stěžujte si u něj :)
Ploužila se prašnou cestou a nasupeně funěla. Byla naštvaná. Poslední dobou jí k zešílení vytočené matky už nevolaly. Účinnější bylo zakázat dítku telku nebo počítač, než na něj volat Polednici. Tímhle tempem může se živností seknout. Za pár minut bude pravé poledne, poslední březnová neděle.
Najednou to zaslechla! Konečně si některá matinka vzpoměla na své vlastní dětství a běsnícímu potomkovi slíbila odnos a likvidaci zlou, šerednou Polednicí.
Otočila se a neomylně zamířila k domu, odkud volání zaznělo. Došla ke dveřím, vzala za kliku a čeká, že začne odbíjet poledne. "Cvak!" Zapoměla si přeřídit čas safra, je pozdě, pozdě, pozdě, pozdě!!!
"Občas bych si taky chtěla dovolit jít někam tancovat," povzdychla si Popelka nad hromadou učebnic.
"Ale to přece není žádnej problém," vyrušil ji nakřáplý hlas. Jeho majitelka se z čista jasna objevila v pokoji. Mávla cigaretou a, aniž by se Popelka zmohla na protest, zbavila dívku veškerého decentního oblečení. Než se nadála, byla Popelka oděna do hávu, za který by se jedna dívka u silnice nemusela stydět.
"Kdo jste?"
"Já jsem tvoje pouliční víla. Teď už upaluj a vrať se až v pravé poledne."
"Proč pravé poledne?"
"Děvče, v takovýmhle ohozu snad nečekáš, že tě princ nechá odejít před půlnocí?"
Závěrečná poznámka:
Ehm. Původně jsem chtěla psát něco v duchu Kytice. Pak jsem přišla na to, že nemám zápletku. Tudíž vám zde servíruji Popelku moderní generace. Přeberte si to jak chcete, stejně v tom určitě všechno vidíte. Aneb takové menší povzdechnutí nad jistou částí obyvatelstva, která se mnou naneštěstí sdílí věkovou skupinu.
Zazvonil budík. Tím to vlastně celé začalo. Vždycky za to mohl budík.
Z krásného ticha se stala kakofonie zvuků. Naráz, jako když střelí.
Všechno zvonilo, běhalo, dupalo, mlaskalo, křičelo a řinčelo.
Jon zakopl o svou vlastní bačkoru a teď poskakoval po pokoji a skučel bolestí.
Odie byl nadšený, pletl se mu pod nohy a jazykem se mu pokoušel olíznout bolavý palec.
Pak se oba zamotali do záclony, strhli lampu, převrátili křeslo a skončili svázaní v kuchyni.
Vtom z toustovače vyskočily zčernalé tousty a kávovar začal temně chrochtat.
Garfield pod dekou zaskučel: „Pondělní ráno by mělo začínat v poledne. V úterý.“
Zvon na Petrově odbyl poledne, i když hodiny ukazovaly zatvrzele jedenáct. V tu chvíli desítky nenechavých rukou začaly chňapat naslepo v otvorech černého čehosi uprostřed náměstí.
„Asi jsem beznadějně zaostalý, ale nepřipadá vám to celé přece jen poněkud frivolní, Raduite?“ zeptal se starší pán ve staromódním obleku svého společníka. Ten se uchechtl.
„Dneska je jiná doba, pane Ogilvy. Ale máte pravdu, kdybych tehdy viděl tohle, asi bych se s tou obranou tak nenamáhal.“ Odmlčel se, zatímco úspěšný výherce kuličky křepčil okolo.
„Na druhou stranu, postavili mi tady kousek u Jakuba moc pěkný pomník,“ pochválil, „chudák Torstenson mi ho dodnes závidí.“
Závěrečná poznámka:
Cítím potřebu dodat, že navzdory většinovému názoru mě se ten náš orloj vážně líbí. A ten nápad s kuličkama taky, i když je to poněkud ehm, uznávám.
Poslední maska se jmenovala V poledním slunci vidět cestu domů. Byla z lipového dřeva, a když si ji Tallis nasadila, mohla zahlédnout stezky, které si dřív označila, a někdy i svůj starý domov.
Tou dobou obědvali převážně sušené maso ze Scathachových zásob a noc co noc se hladově milovali. Kolem to páchlo močálem a vlhkou práchnivinou a všechna mytága to táhlo na sever.
Lavondyss se přiblížila, ale ještě měli starého chromého jelena, a tak se sněhu nebáli.
Příštího dne, když slunce stálo v nadhlavníku, Mrzáček, její průvodce, vprostřed Černého potoka zcepeněl a Tallis pochopila, že cestu domů už nikdy nenajde.
Pondělí - prádlo!
Úterý - žehlení!
Středa - pečení!
Čtvrtek - drhnutí podlahy!
Pátek - cídění lamp!
Sobota - nákup!
Neděle - je pracovní den jako každý jiný, jen cítíte vinu
Je pravé poledne, bojuji s trucujícím Sporákem.
Od rána!
Sedím tu, sním o teple, bodavém světle žárovek, linoleu a tekoucím vodovodním kohoutku, přestože jsem už celkem zdatný stavební, zemědělský, lesní a nevím jaký dělník. Už se neptám, "Kdo, já?", když Bob zavelí.
Myslím na maminku, která mi vtloukala do hlavy, že žena musí udělat cokoliv, aby byl její manžel šťastný. Chápavě jsem přikyvovala, dokud jsem se neprovdala za Boba.
Na vodě se líně pohupuje pár kánoí. Nemusí pospíchat. Vždyť je teprve poledne a už urazili hezký kus štreky. Jedna z dívek na háčku sundavá tričko. Nastavuje záda ostrému jarnímu slunci. Druhá jen nevěřícně kroutí hlavou.
„Jarní sluníčko je zrádný.“ Utrousí.
„No co, aspoň se opálím. Taky by ti to prospělo.“ Ušklíbne se ta v plavkách. To už se přidávají i kormidelníci.
„Já nikdy nejezdím bez trička.“
Stojí si tvrdošíjně na svém.
„No tak nebuď labuť...“
Nakonec podléhá všeobecnému nátlaku a nepříliš ochotně se vzdává svršku. Paprsky ji polechtají na bílých ramenou. Tuší, že dělá chybu. Sluneční alergie je sviňa.
Závěrečná poznámka:
Jde o mišmaš hned několika zážitků z několika různých akcí a opalující se slečna je čistě smyšlenou osobou.
Pokojný den ruší jen vířivý rachot. Kostelní zvony se nechtějí dát zahanbit. Právě bijí poledne. Slunce nesměle nahlíží dovnitř.
„Oběd! Děvčata, přestaňte si hrát,“ volá matka.
„Elvíro, neslyšela jsi? Nech už toho bubnování! No, nenechávej bubínek na zemi. Aspoň ho zavěs na židli,“ jeden pokyn střídá druhý.
Elvíra poslechne, ale paličku už nezdvihne. O té přece maminka nemluvila.
„Umýt ruce a rychle k obědu. Polévka stydne. Ještě se musíte pomodlit.“
Kolem se rozlévá klid a vůně jídla. Matka se láskyplně podívá na dívky. Sedí u stolu, ruce sepnuté, děkují Bohu.
„Hodné děti,“ pomyslí si a v nitru jí poskakuje radost.
Skrývali jsme se v lese. Byla zima, nemohli jsme rozdělat oheň, protože by nás našli. Zula mě objímal kolem ramen.
„Máš strach?“ zeptal se náhle. Podívala jsem se mu do očí a mírně se usmála.
„Strach? Proč bych měla mít strach, Zulo? Tahle země je moje. Znám v ní každý kout, každý kámen. Ale hlavně znám zdejší lid, Zulo. Moje křivdy jsou jejich křivdami. A moje válka je jejich válkou. Až zvítězíme a za zvuku zvonů bijících poledne vjedeme do města, začouzení, otrhaní a zjizvení z bitev, ve kterých budeme muset zvítězit, budou to oni, kdo nás bude vítat nejupřimněji.“
Závěrečná poznámka:
Možná mě svatá Gloria kopne, ale nebylo by nějaké šílené téma, na které by se dalo vymyslet něco normálního? :D
"Pán Cabal..."
"Hovorte mi Johannes," prehodil menovaný nonšalantne.
"To nie je vtipné. Ohlásili nám, že na námestí ste predvádzali..."
"Som si vedomý, čo som robil."
"Takže viac..."
"...vám k tomu nepoviem," odtušil s prižmúrenými očami.
Tlačil sa v policajnom vozidle s tromi orgánmi - dvomi policajtmi a jednou hlavou v rozklade. Bol zvedavý, či obrad vyšiel, hoci ho prerušil kvôli týmto imbecilom.
Nečakal dlho. Na sedadle vedľa neho sa zjavil tieň a zvedavo si ho prezeral. Nekromant pokynul hlavou.
O sekundu neskôr sa ozval výkrik.
Vystúpil z vraku, napravil si oblek a zamieril do najbližšej pizzérie. Po práci mu vždy vyhladlo.
„Na co čekáme?“
„Na signál.“
„Jaký signál? Vždyť říkal v pravé poledne.“
„To sice ano, ale nemyslel to jako časový údaj. Myslel to správné poledne.“
„Stejně už těch signálů bylo dost.“
„Souhlasím. Ale ten náš bude trošku jiný.“
Nečekali dlouho. Na celou říši padla neproniknutelná tma. Ale jim vidění zůstalo
„Můžu otázku?“
„Jistě. My vídíme, protože…“
„Mě spíš zajímalo, kdo je tamten plápolající pán.“
Nekromant se otočil. „Hore.“
„Sethe,“ pokynul muž „varoval jsem ho devětkrát. Desáté varování nechám na tobě.“
„Jupííííí!“ halasil hnědovlasý, „pojďme zabít nějaký děti!“
Skupina se nadšeně řítila z kopce.
Fénix i Nekromant je s úsměvem sledovali.
Písek na nádvoří se blyštěl tisícem křemenných střípků. Slunce už vystoupalo na vrchol své denní výhně a teď se snažilo upražit všechno, nač jen dosáhlo. Stíny se stáhly do bezpečí; do středů velkých místností nebo do sklepů. Mistry nikde nevidět, po nádvořích se upoceně ploužilo jen pár mladších žáků. A nedalekým údolím se tiše plížily oddíly Maurů.
Právě v tu chvíli se na jednom dávno uzavřeném a opuštěném nádvoří pohnul písek. Zvedalo se zrníčko po zrníčku, opatrně a pomaličku se sesypávalo, jako by ho odmetal nějaký neviditelný metař, od středu nádvoříčka ve stále se rozšiřujících kruzích.
Písečná mandala se probudila.
Z draka teklo krve jak z vola.
Zaslechl jsem přidušený pláč.
„Všechno je v pořádku,“ zavolal jsem na obyvatele města.
„V pořádku?“ vykřikl kdosi. „Zabil jsi našeho dobrodince!“
„Co si teď počneme?“
„Ale vždyť chtěl snít tu stařenku!“ namítal jsem.
„Naši senioři byli aktivní jen díky němu! Než se jí proboural do domku, dvacet let nechodila. A jak teď utíkala!“
„Ale…“
„Roky s ním máme dohodu, že koho o poledni zastihne na ulici, toho sní, a ochrání nás před bandity a nepřáteli.“
„Žeňte ho!“
„Zabte ho!“
„Krev za krev!“
Hodiny jedním úderem odbily honičku a já z posledních sil utíkal.
„Sepíšeme protokol,” pronesl kapitán Novák.
„10. dubna přibližně ve 12.00 jsem vstoupila na soukromý pozemek u domu č.p. 15 v Dolní Lhotě za účelem únosu dítěte manželů Romanových, jmenovitě pětileté Elišky Romanové. Po přivolání policie Pavlou Romanovou, matkou Elišky, jsem byla zadržena hlídkou PČR tamtéž. Ke svému činu se přiznávám v plném rozsahu.
Datum – 20. dubna 2013, tady mi to podepíšete,“ ukázal kapitán Novák vyšetřované. „To je pro dnešek všechno, můžete jít.“
Chudák ženská, pomyslel si Novák. Dostane tak pět let za únos. Jen nevím, jak státnímu zástupci vysvětlím její podpis. Na papíru bylo v příslušné kolonce kostrbatě napsáno Polednice.
Hřbitovů se bála odjakživa. Bylo to snad poprvé, co za tu vrzavou vstupní bránu vkročila sama. Ale zapálit svíčku milovaným prarodičům, když tu byla po tak dlouhé době, byla její morální povinnost.
Chtěla to mít rychle za sebou. Všechno potřebné si připravila ještě v autě. Kytičku vyňala z obalu, vytáhla svíčku, a aby to bylo ještě nejrychlejší, vzala zapalovač. Škrtnout sirkou by mohl být nezvladatelný problém.
Byly tam dvě babky a v klidu drbaly, to nikdy nepochopí, ale nebyla tu sama.
„BIM BAM…“ vylekal jí zvuk, když pokládala květinu. S úlevou se otočila ke kostelním hodinám, které jen bily poledne.
Seděli v hotelové místnosti a poslouchali vyprávění o Praze. Byli pozváni, aby zazpívali na kulturní akci a ukázali svůj talent. Celý sbor čítal asi dvacet Izraelských dětí různého věku.
V tom však zazněly sirény a čas kolem jako by se zastavil.
Vyděšeně vstali a s křikem se snažili najít úkryt. Jako by se najednou ocitli v noční můře.
Teprve poté to ostatním došlo … první středa v měsíci, pravé poledne… sirény… Izrael - země zmítaná válkou.
Trvalo několik desítek minut, než se uklidnili.
Bezpečnost a svoboda je něco, co nelze brát jako samozřejmost, ale jako dar, za který bychom měli být vděční.
Očekávaný den D přišel na scénu nečekaný a nechtěný v celé své nádheře, moc se toho sice nezměnilo, jen uprostřed malého náměstíčka se cosi objevilo, spoustu místa tu zabíraly dvě klece z tepaného stříbra a v nich dva lidé, jeden krásnější než druhý, zatím zakrytí stínem polorozbořené budovy, cesty smrti.
Jenže osudná hodina přicházela.
Slunce se sápalo výše a výše jako nemilosrdný půlkruh, dvě bělostné paže se po sobě natáhli i přes tu bolest. Přišlo poledne. A přesně v pravé poledne, ani o minutu více, zemřeli dva upíři, poslední svého rodu. Muž, co miloval ženu a žena, co milovala muže…
Závěrečná poznámka:
Možná to bylo takhle, možná ne... Pro všechny, co si myslí, že mají s tímhle drabble co dělat...
Je sdostatek známo, že ty nejhorší poklady se otevírají v pravé poledne. Nejsou to parazité, kterým se s trochou opatrnosti ubráníte, jsou to predátoři.
Jejich vábení nelze odolat. S neomylností sobě vlastní vám ukážou právě to, po čem nejvíc toužíte. Omámí vás.
Procitnutí? Samozřejmě že přijde. Dříve či později. Stačí docela málo. Můžete se naivně spolehnout na sílu čistoty svých úmyslů, na prasknutí veverčí lebky pod nohama, nebo si předem připravit přesně načasované zaklínadlo.
Modlete se, aby to fungovalo a procitnutí přišlo včas. Protože jestli nepřijde do okamžiku, kdy odezní poslední úder prvé hodiny, nic jiného než modlitba vám nezbyde.
Závěrečná poznámka:
OT: Ostatně soudím, že by to Julie měla někam strčit.
V pravé poledne se rozezněly zvony. Dvanáct úderů, dvanáct odbití.
V pravé poledne vyjel posel na koni. Rozstřílenou krajinou přes opuštěné zákopy a rozstřílená pole.
V pravé poledne došla pošta. Zamáčený dopis psaný rozstřelenou rukou.
V pravé poledne sestra Červeného kříže vyměňovala obvazy. Už docházely, naštěstí tu stále byla prostěradla a dostatek látky. Zatím.
V pravé poledne děti opouštěly školy. Nadšeně si povídaly, jak jejich starší sourozence bojují za vlast.
V pravé poledne slunce pražilo na vyprahlou zem. Přes prach a pach potu a krve.
V pravé poledne padl. Zasáhla ho kulka a on se jen zhroutil na tvrdou zem.
Zajímalo by mě, zdali producent ze Sci-fi, který může za zrušení Firefly je odpovědný i za konec SGU a BSG:Caprica. Tak či tak, tenhle drabble mu nevěnuji..
Bylo téměř pravé poledne, a ulice zapadlého zemědělského městečka byly zcela prázdné.
Ozval se klapot kopyt a záhy na ulici mezi domy vjelo pět jezdců. Zastavili se zhruba uprostřed, velitel sesedl. Bělovlasý muž se podíval na slunce, rozhlédl se okolo a zařval: "Mal Reynolds je zbabělá hromada sraček."
V tom se z poza rohu vynořila postava kapitána Reynoldse. Pomalými kroky se postavil naproti svého soupeře.
Chvíli si upřeně hleděli do očí, pak se ozvaly dva výstřely. Reynolds se otočil kolem své osy a padl na zem. jeho protivník zůstal stát, ale vyděšeně hleděl na krev valící se z jeho hrudi.
Závěrečná poznámka:
Už se to tam nevlezlo, ale Mal samozřejmě přežil.. a ostatní bídáky postřílel Jayne odstřelovačkou.. a dobře jim tak..
„Okamžitě zalezte do peřin a přestaňte zlobit! Slunce už dávno vyšlo!“
„Strejdo, a bude pohádka?“ volalo nadšeně pět malých capartů.
„Když budete potichu.“
Dva upírci, jedno kostlivčátko a dvojčata zombíků poslechli. Strejda Drákula je měl na víkend, a moc si tu drobotinu užíval.
„Dobrá tedy. Nežil byl, jeden starý bezhlavý rytíř. Ve sklepení svého hradu měl truhlici s poctivě naloupeným zlatem. O to zlato mělo samozřejmě zájem spousta hejsků, jako princové, Honzové (většinou hloupí) a podobná cháska. Stalo se to v pravé poledne, kdy všechny poctivé strašidla spí. K hradu mířil hejsek Bajaja …“
„K neuvěření, už spí,“ usmál se hrabě.
„Tvá matka tě splodila s krysou!“ Stařík výhružně vířil pěstmi. Naznačit krysí původ, to je na Moribu smrtelná urážka.
„V pravé poledne,“ ucedil Jayne. „Ty a já, dědku, u Špinavého kaňonu!“
„Je to Kaňon špíny, cizinče!“
„Buď tam!“
Slunce stálo v nadhlavníku a stařík nikde.
„Srab,“ odplivl si Jayne do písku. „Hlásím návrat na loď.“
Dobelhal se na palubu, přední zuby zabalené v kapesníku.
„Ten hajzl zákeřnej! Přišel schválně pozdě, nedával jsem už pozor! Doktora!“
Toho dne nikdo z posádky nedokázal Jaynovi říct, že Moribus má dvě slunce. První kvůli astrologii a určování světových stran, a teprve druhé kvůli času.
Závěrečná poznámka:
Touto drabblí (tutím drabbletem?) děkuji té, která mi zařídila závislost na FF :)
Okno do kuchyně bylo otevřené. Záclona povlávala ven. Bohužel to ale nebyla jen záclona, o čem jsme měly z pozorovatelny v altánu přehled.
Znáte to. Některým hrozbám můžete utéct, ale před některými se ani neschováte.
„Víš to určitě?“
Ségra zvedla hlavu od šnečí farmy, uvězněné v krabici od máminých bot. S kudrnatou čupřinou a modrýma očima připomínala bezelstného andílka, což byla samosebou pouhopouhá iluze.
„Jo,“ řekla. „Už skoro budou. Plíčky na smetaně.“
„Ble.“
„Schováš to v puse a pak vyplivneš, normálka.“
Nenápadně jsem vykoukla z úkrytu.
Máma připravovala talíře. Už bylo jasné, že přesně v pravé poledne vykoukne ven ona.
Závěrečná poznámka:
Přesvědčení plíčkomilci, neodjišťujte revolverů svých. Každý z nás, zejména návštěvníci gastrorájů zvaných školní jídelna, má nepochybně v zásobě alespoň jednu potravinu, která mu v dětství připadala přinejmenším nejedlá. Zejména byla-li obohacena o p. učitelku/maminku/kohokoli, kdo nad námi stál s výrazem: TOHLETO SNÍŠ, NEBO... Pro úplnost dodávám, že "obliba" zmíněného pokrmu nám se sestrou vydržela do dospělosti.
