Moje články

Nepálská dobrodružství odnesl vítr. Monzun zahladil stopy.

Sedím na dvorku. Schází mu výhledy, hory i prach. Kolem se povalují moje koťata. Vrní. Úplní plyšáci!
Moment, beru zpět. Tmavohnědé začíná mrskat ocasem. Černému něco přelítlo přes nos. Prská. Hnědý vytasil drápy a skočil na bratry.

Až budou větší, vezmu je s sebou. Ať vidí, že svět není jen prosluněná terasa u nás za domem. Jsou místa, kde kočičí život nestojí jedinou misku mléka. Nakonec, ani ten lidský.

Hlasitě vzdychnu a jdu kluky odtrhnout od sebe. Musím se smát. Výchova divokých, věčně špinavých tmavovlasých dětí se tak či onak stala mým osudem.

Bojím se.

Nebe potemnělo a v dálce zaduněl hrom. Do tváře mě udeřil vítr. Další dunění. Pravidelné. Rytmické. Po cestě kráčí průvod. Muži svlečení do půli těla. Vyholené hlavy. Údery bubnů je ženou vpřed. Bosé nohy rozdírají kameny. Mrtvola na nosítkách. První dešťová kapka se hlasitě rozpleskla o nehybnou tvář.

Strachem mi drkotají zuby.

Dusné noční ticho rozrazil výstřel. Ztuhnu. Prsty křečovitě tisknou lem spacáku. Ruce i nohy prostupuje chlad. Nové výstřely. Daleko? Blízko? Zvuky se odráží od okolních kopců.

Svírá mě hrůza.

Nemůžu se vrátit. Nic nebude stejné. Přestala jsem i psát. Ty, které jsem milovala, nejspíš dávno zemřely.

Polkneš. Jazyk se topí v hořkosti. Dej pozor, ta chuť je návyková. Chceš víc. Naplníš další skleničku. Vypiješ na jeden zátah. Zmocní se tě závrať, není cesty zpět. Jsi závislá. Musíš pít dál.

To pití má zvláštní ráz. Krvavou barvu rudých polí. Sedlinu vlhkosti stoupající z promáčených lesů. Voní ránem. Zapáchá tlejícími odpadky a dýmem z pohřebních hranic.

Svět se točí a houpe. Tvůj život mění tvar. Z etikety vystupuje rozmazaný nápis Made in Nepal.

Vrátíš se domů. Dostaví se kocovina. Nikdo ti nerozumí. Ani ty nechápeš. Co všichni kolem sakra řeší? Mají všechno. Nestačí?

Neboj. Časem vystřízlivíš. Zapomeneš. Zapadneš.

V Anaikotu je všechno daleko. Anebo ještě dál. Domy jsou rozházené po kopcích jako hračky v dětském pokoji.
Cesty jsou špatné. Ušlapaná hlína. Kamení. Připomínají rozbitou horskou dráhu. Při přecházení se nikdo nerozhlíží. V celé vesnici není jediné auto.
A tak se do školy chodí pěšky. Několik kilometrů. V horku. Dešti. Je to těžké, ušlapat tu dálku. Neztratit tašku. Neumazat školní uniformu.
Každé ráno projíždí Anaikotem kouzelný autobus. Vlastně pěškobus. Učitelé cestou do práce staví u každého domu a přebírají svoje žáky. Pomáhají jim, vedou za ruce, přemlouvají, utírají slzy. Nejmenší děti nosí na zádech.
Ukončete nástup. Příští zastávka škola.

Otevřela první oříšek. Obličej se protáhl zklamáním. Byl prázdný.

Na pole se chodí bez bot. Zemědělská sezóna začíná s prvními dešti. Bosé nohy snadno umyješ.

Rozlouskla druhý. Zesmutněla. Obyčejné žabky.

Nosiči je používají jako svou jedinou pracovní obuv. S těžkým nákladem lehce pobíhají po kamenitých stezkách. Dveře, kovové výztuhy, obrovské plastové nádrže na vodu.

Třetí oříšek ukrýval sváteční boty. Dívka se rozzářila. Nazula střevíčky a vyrazila do školy. Než došla, byly pokryté nánosem prachu. Pokročila rameny. Strčila nohu pod kohoutek. Jako nové! Plast má svoje výhody.

Sedla si do lavice a čekala.
Je jí čtrnáct. Princ tu bude každou chvíli.

Z kopců vede rozbitá cesta. Asfalt nikdy neviděla, výraz krajnice je jí cizí. Je plná serpentin. A opravdu nádherných výhledů.

Z vyvýšené kabiny starého náklaďáku mám hloubky jako na dlani. Další zatáčka. Kameny, šutry, výmoly. Urvaný břeh. Padá první jadrný výraz. A další.

Řidič si vesele zapaluje cigaretu.

Zezelenám a zachytím se dveří. Auto zběsile nadskakuje. Sypu ze sebe nadávky, jednu za druhou. Stejně jim nerozumí.

Pokývá hlavou a šlápne na plyn.

Začínám vzývat Pána, Krista a jemu podobné. Při první zastávce vypadávám ze dveří. Snažím se postavit na rozklepané nohy.

Ježiši, ty vole...

Jsem slušná holka. V Boha nevěřím.

Dhital si utře upatlanou pusu a upraví límeček nové uniformy. Jde poprvé do školy. Je na sebe pyšná.

Mira se usměje na manžela. Sluší mu to. V rozpacích sklopí oči a urovná neviditelný záhyb hedvábného sárí. Je rudé, stejně jako její tváře.

Veselá melodie rozvlnila linii hor na obzoru. Kabitha si zpívá. Pohladí syna po vlasech a podstrčí mu bonbón. Je krásný den. Muž zůstane doma a pomůže jí s prací na poli.

Irada září. Motyka je lehká jako holubí peří. Zavolal! Podařilo se mu ušetřit nějaké peníze! Příští měsíc se vrací domů!

Naděje mění jejich tváře. Umí být šťastné!

Správná nepálská lady má diář nabitý od rána do noci.

Kulturní vyžití startuje čaj o páté. Několik loků s graciézně zvednutým malíčkem a s profesionálním úsměvem do maratonu denních povinností.
Budovatelská vsuvka. Se srpem kolektivně na trávu. Speciální důraz se klade na elegantně nasazenou nůši.
Charitativní běh aneb s konvemi pro vodu. Lehká konverzace vhodně vyplňuje nekonečné čekání u studny.
Kulinářské okénko: Vaříme, co dům dá. Zn. rychle.
Celodenní pobyt na čerstvém vzduchu, zdravé opalování, kondiční cvičení s motykou.
Ohňostroj společenských akcí zakončuje romantická večeře při svíčkách.

Veškerá výchova se soustřeďuje na přežití.

Správná nepálská lady má můj hluboký respekt!

Většina pokojů má svoje mouchy. Nebo jiný hmyz...
 
Otevřu okno. Vzduchem poletují peříčka, vrkají holubi. Romantika hlavního města.
Flekatá podlaha. Upatlané umyvadlo. Závěsy ztěžklé prachem. 
Ze stěny zírá monstrózní zástupce hmyzího světa. Saranče. Měří 10 centimetrů, ale v mých očích má rozměry tyranosaura. Zahýbe nestvůrnýma nohama a vyrazí směrem ke mně. Zaječím a hledám patřičnou zbraň. Kterou část oblečení obětovat? Vyzbrojená tričkem vyrážím na zteč. Netvor zašustí obrovskými krovkami a vystartuje. Ta potvora lítá! Dobojováno. Zahnaná do kouta skládám zbraně.

Defenestrace dokončena ve 21:00.
Krasavec z recepce se asi dodnes ptá, proč ho ta holka tahala do svého pokoje.

Rodičové těch dívek kousli do otráveného jablka. Hlava se zatočila, ze všech koutů zněly zrádné hlasy.
"Neposílejte dcery do školy," našeptávaly. "Je to zbytečné. Čtení, psaní a počítání, to vše se přeceňuje!"
Odmlčely se, aby nabraly dech: "A těch peněz, co to bude stát!"
Snědé Sněhurky neusnuly. Stalo se něco mnohem horšího. Zůstaly sedět doma. Pracovaly v domácnosti, na poli, obstarávaly slepice. Jejich duše se jen tak poflakovala a smutně vyhlížela z okna, když kolem běžely děti ve školních uniformách.

Někteří se vyléčili. A jejich dcery vyčnívaly. Doslova. Ostatní studenty převyšovaly nejméně o hlavu. Jiní zůstali otrávení až do konce.

Scházíme z kopců. Cesta je rozbitá, samý výmol. Srážkový stín mohutného horského hřebene zaklel okolní krajinu.
Půda je zvrásněná, rozpraskaná. Přežil jediný strom. Meruňka. Plaše kvete. Na polozbořeném plotě sedí bezhlavé kozí tělo vysvečené z kůže. Rudé maso láká mouchy. Memento mori.
Projíždějící džíp zdvihá oblaka okrového prachu. Fouká. V údolí, kde nic neroste, se vítr nemá kde zarazit. Nabírá rychlost. Pustinou víří částečky vyschlé země. Pokrývají obličeje, vlasy, derou se do očí. Nedá se dýchat.
Konečně záchrana. Vesnice. Běžíme do obchodu. Natáhnout gumičku, upevnit, hotovo! Naše tváře zdobí roušky z podivného froté materiálu. Poprvé.

Kdybychom tenkrát tušili kolikrát ještě.

Jsou tady, stejně jako každý den. Vysedávají na betonové podestě před mými dveřmi, buší na okno. Naparují se, předvádějí, rvou se o moji přízeň. Neznají slovo ne.
"Namasté, Martina miss."
Imlish, Manoj, Abhishek. Páni kluci.
Skláním hlavu k pozdravu a úsměv mi tuhne na rtech. Vypadá to, že dnes dojde na pěsti.
Imlish pozdvihne pevně sevřenou dlaň. Uchopím kámen. Vzhůru do ringu! Normálně vyhrávám, ale tohle je jejich píseček.
Pravidla jsou jednoduchá. Vyhoď a chyť. Oblázky vyletí k obloze. Samozřejmě, kluci na hřbet zavřené ruky chytili všechny.
Děsím se, kdy na mne přijde řada. Jsem měkká. Na pěsti vždycky prohrávám.

Každá polní cesta má oči. Všechny domy slyší. Vesnice ví všechno.
Samir miluje Iradu.
"To dá rozum," šeptají zvědavá ústa. "Je krásná! Milá! Vzdělaná!"
Každé ráno spolu chodí do školy. Celý den učí jeden vedle druhého.
"Irada má ráda Samira," vyprávějí si školní uniformy. "Je hezký, sebevědomý, někam to dotáhne!"
On se usmívá a vypráví příběhy. Ona ho hladí očima a v příjemných rozpacích si pohrává se zlatou ozdobu zavěšenou na útlém krku.
Jsou pravdy, o kterých se mlčí.
Chvíle, kdy se poprvé dotknou, rozmetá jejich svět na kousky.
Její muž se zítra vrací z Kathmandu.
Jeho žena chystá večeři.

Horká tma mě dusí. Pištící komáři opisují divoké kruhy. Ležím pod baldachýnem zaprášené moskytiéry a opíjím se koktejlem dnešních zážitků. Protřepat. Polknout. Chutnají hořce.
Následné otřesy, ztráta rovnováhy i duševního klidu. Zběsile poskakující postel.
Syčící vlnovka hadího těla na cestě. "Nic se neděje, Martina miss, ten určitě nebyl jedovatý."
K jídlu je zase rýže se zeleninou. Už týden jíme tu samou. Její sezóna právě vrcholí.
Telefon mi vypověděl službu. Spravit? Na vesnici nelze. Jsem kompletně odříznutá od svého normálního života.
Je mi smutno. Chci domů. Chci svoji maminku!
Zavírám oči.
Nemíchat prosím.
Někdy je potřeba stesk vypít až do dna.

Nemám je ráda. Nesnáším je. Nenávidím.
Jsou mi neustále v patách. S věčně hladovým výrazem oddaně sledují moje kroky. Plazí se přede mnou v prachu, dotírají, beze studu líbají nahé kotníky. Milují teplo lidského těla, puls tepající pod zranitelnou kůží.
Lačně hltají každý můj pohyb. Není úniku.
Pijou mi krev!
Dlouhé těsné objetí, nekonečné splynutí těl. Patříme k sobě!
Řešení složitého rébusu našich propletených vztahů je směšně jednoduché.
Stačí jediná tenká gumička.
Schýbnu se a upevním nohavici k botě.
Neprojdou.
Hnusné pijavice.
Jak můžou existovat tvorové tak přítulní a slizcí zároveň?
Tak pojďte a udavte se zašlou kůží mých pohorek!

Za devatero osmitisícovkami a vyschlým korytem řeky leží malá vesnice. Terasovitá pole s kukuřicí, stovky nouzových přístřešků rozesetých po kopcích, jedna škola. Děti tu skotačí jako kůzlata. Kůzlata si hrají jako děti.
V jednopokojovém zámku s výhledem na suchem rozpraskaný hliněný dvorek tam žije víla. Příliš vysoká, kyprá, vlasy ostříhané na dva centimetry.
Vítr o ní roznáší skandální pravdy.
„Místo pohodlné cesty na střeše autobusu chodí pěšky!“
„Mluví divným jazykem, nikdo jí nerozumí!“
„Když vidí hada, piští jako myš!“
„Je šílená!“
Místní rytíři jí nadbíhají dnem i nocí. Je tak světlá! Nejbělejší vstupenka do zemí zaslíbených.
Manžel? Není na překážku.

Ženy v nařasených sárích, rikšák na rozvrzaném kole zdobeném barevnými cetkami, bosý kluk s umatlanou pusou. Všichni to vědí.

Za pár let. Za měsíc. Zítra.

Procházím ulicemi a na nohách mi ulpívá prach. Z hromad odpadků stoupá k nebi štiplavý dým. Kolem svatyně se tlačí lidé, projíždějí auta, hlasitě troubí motorky. Město žije.
Zastavuji před nedokončeným domem. Z holého betonu posledního patra ční opuštěné železné výztuhy. Po ploché střeše se honí opice. Snědý elegán z billboardu za jejich zády propaguje pojištění proti živelným pohromám.
Nejvyšší čas.
Pojistit domov, rodinu, štěstí.

Dnes.

Je 25.dubna 2015 a země se začíná třást.