Drsná realita

Zdravý, odpočatý a zřejmě při plném vědomí už nejsem schopen napsat drabble. Z kraje témat jsem zodpovědně vystřílel všechny nápady a nyní je moje mysl prázdná jako nákupní košík při vstupu do Tesca.

Nefunguje soukromý brainstorming, který fungoval vždycky. Nefunguje myšlenková mapa, v chrámu, kde má být poklad, je vaakuum.

Nefunguje googlení, všechny odkazy vedou k filosofování a medickým pindům.

Vlastní zkušenosti s plným vědomím vlasntě taky nejsou valné.

Mám 69 slov, zajímavé.

Kolikátého že je? 28., jo, je to za pár.

Namáhání mozku nad ránec povinností bolí, a jak.

Přijde 11 měsíců nasávání a vstřebávání čehokoliv.

April is coming.

„Hele, Benny, a poletíš z okna.“
„Cože, prosím?“
„No chceme nějak završit váš souboj. Přemýšlíme s Jackiem jak to udělat. Pořádně stylově, jak si tvoje postava zaslouží. Praští tě... nebo tě nakopne tak silně, že proletíš skrz zavřený okno...,“ nařizuje Sammo, jako by se nechumelilo.
Benny zíra s naprostým úžasem, jak daleko jsou tihle šílenci z Hong Kongu schopni zajít.
„Vy po mně chcete, aby mě Jackie držel za nohy, zatímco já budu viset z okna jen tak bez jištění?“
„Přesně tak.“
„Tak jo, já vám teda vylítnu skrz okno, ale jedině, když mě budou držet dva zajištěný popruhy, entendéis?!"

Ten vyděrač trval na tom, že ze všech představitelů EU se setká jedině se mnou, a hlavně jedině bez přítomnosti kohokoliv jiného. Žádná ochranka, žádný tisk, žádní svědci.

Zvedl se, provokativně přelétl pohledem prázdný prostor luxusní restaurace a s neupřímnou omluvou odkráčel. Přejel mi mráz po zádech.

Pro co asi šel?

S hraným nezájmem jsem zvedl zrak k číšníkovi, který mi beze slova dolil šampaňské a srdce mi poskočilo v návalu vděčnosti, úlevy a náhlého pocitu bezpečí.

Jakoby mimoděk číšníkovi při pokloně vykoukla zpoza vestičky brož. Brož s orlicí křídlem chránící velký státní znak.

Koudelka mě v tom zase nenechal.

„Zatáhni za tu páku už konečně!" na mne řval hlavní bachař.
Jsem celý od potu, přede mnou vidím mého nejlepšího kamaráda od dětství.

Už nějaký ten týden pracuji ve věznici a přestože jsem měl s popravovanými na elektrickém křesle vždycky soucit, nikdy jsem necítil až takový zármutek nad obětí jako dnes.

Před dvěma měsíci jednoho dne se kamarád nepohodl s manželkou, která jím na začátku jejich vztahu byla psychicky a posléze i fyzicky napadána.

Ten den přišel domů pod vlivem se zbraní a...
...proto je dnes ta korunovace.

„Tak už dělej!"
Po dlouhém váhání táhnu pákou dolů-

A je pryč.

Jednou z dosud nezodpovězených otázek je Cimrmanův vztah k chemii. Na jednu stranu nejsou známy žádné Mistrovy zásluhy nebo souvislá činnost v tomto oboru, na druhou stranu Cimrmanova slavná nejkratší anekdota "H2SO5" dokazuje, že měl na svoji dobu pokročilé chemické znalosti.

Průlom znamenalo nedávné vyšetřování v suterénu závodů SPOLANA Neratovice (viz závěrečná poznámka), při němž byla odkryta historická laboratoř a rozsáhlé zápisky o slučování nejrůznějších chemikálií. Pokud je jejich autorem, jak se domníváme, Jára Cimrman, lze mu nejen připsat první použití výrazu sloučenina , ale i záhadu jeho odklonu od chemie vysvětlit posledním zápisem: "chlorečnan draselný a síra - neslučitelné se životem".

Hradby Capuy byly na dohled. Hannibal se chvíli kochal pohledem na nic netušící město, a pak vydal rozkaz. Do popředí vyrazili váleční sloni...

Franta rozechvěle přiložil vábničku ke rtům a zatroubil.

Po chvíli se v blízkém houští něco pohnulo. Ale jelen to nebyl.

Do konce světa zbývalo pár hodin. Nebeské pluky se připravovaly na střetnutí, a Azirafal nepochyboval, že v horoucích peklech to bude podobné. Teď se plížil rozlehlým andělským skladištěm, dokud nenašel, co hledal: velkou bednu se sedmi troubami.

Takže, jak je nejlíp "ztratit"?

Neoprávněné použití klaksonu je klasifikováno jako přestupek a hrozí za něj pokuta až 2500 korun.

Na papíře vypadal plán docela slibně. Koneckonců stále se jednalo o malou zemi. Marginální kolonii, co se načas vymkla kontrole. Ale přece jen...
"Já vám nevím, Papuškine. Bude to fungovat? Nerozbije se?"
"Při vší úctě," zalykal se inženýr, "vy snad pochybujete o úspěších ruské vědy? Zvládne svůj úkol dokonale. Doplnili jsme jeho původní program o pár vylepšeníček. Tomuhle tlačítku říkáme Zmej, nebo taky Zlý staruch. Nenávidí novináře a funguje jako všechny nenápadné zlé síly v pozadí!"
"Opotřebuje se rychle?"
"Nu...," zrozpačitěl Papuškin, "Měli by ho krmit raději jen pudinkem."
Voloďa přikývl. Inu dobrá.
Přichází těžké doby.
A Česko potřebuje prezidenta.

“Tak ještě třicet metrů. To bude támhleten strom.”
Plazíme se studeným blátem, příznačným pro Sudety v této části roku. Před chvílí se spustil déšť se sněhem. Vítr je ledovej a my všichni toho máme po krk. Ale trvalo nám tři dny dostat se tak daleko. Nevzdáme to. Nikdy.
“Deset metrů. Sakra, GPS nefunguje.”
Pochopitelně. V Sudetech je bláto, signál nikoli.
“Strom?”
“Strom.”
Samozřejmě lezu já. Výhoda nejlehčího člena výpravy.
Větve kloužou a krom zmrzlých šišek nic nevidím.
Takže výš. Kam až to půjde.
“Kurva, mám!”
Malá modrá krabička, uvnitř papírek a bordel z kinderka.
“Tak, přátelé, hážu! Stopadesátá třetí keš!”

,,Z toho se už nevyvlečeš, mastňáku. Jen počkej, ve dvě seš mrtvej!"
ukončil svůj proslov Petřík zvaný Drsňák.
Bylo mi zle, z tohohle není úniku.
Zrovna jsem si dával věci do skříňky když se on a jeho parta - čtyři cápci s kšiltovkami dozadu a s roztrhaným oblečením - ochomýtali kolem vrátnice. Že já hlupák jsem se nezdejchnul dřív, než si mě stačili všimnout. Šel jsem zrovna na oběd, když do mě jeden strčil. Vrátná, ta stará bába, zrovna spala. Nikde nikdo, jen jich pět proti mně, dost nefér.
Naštěstí šla kolem jedna úča, jinak bych si ani na ten oběd nedošel.

Povolání: Hrdina
Charakter: Silný mladík, co se ničeho nezalekne. Za obranu vesnice a obyvatel neváhá položit život.
Dovednosti: Obouruční meč, úhyb, skrz, hromotluk

Hned první den jsem si udělal dobré jméno, když jsem zabil skřety, kteří se pokusili napadnout vesnici. Cítil jsem se nepřemožitelně.
Ale druhý den začal příliš brzy útokem na bránu. Moc jsem se nevyspal, jelikož jsem byl dlouho do noci na hlídce.
U snídaně, ke které jsem se dostal až v poledne, si ke mě přisedl hobit. Vyspaný do růžova. A s čerstvým korbelem piva k míchaným vejcím.
Hned jsem měl jasno, za co pojedu příští rok.

Stanice byla nedaleko. Policisté, mající plné ruce práce s prázdnou čekárnou, mne přijali za půl hodiny.
"Descending Monte Mario, I was bitten by two dogs..."
???
Ukazuji proděravělou nohu.
Pochopili. Dostala jsem formulář "ztratili jste / ukradli vám", škrtám, připisuji italsky "Dva psi mi sežrali nohu". Vnucuji papír, na který jsem vše anglicky sepsala (včetně mapy), kdyby se to přihodilo někomu dalšímu, nemusel by přežít. Vysvětluji lámanou italštinou, ale mám nezvratné tušení, že moje hlášení bude zakopáno do hromady jiných.
Ale jedno nevědí - ten incident mne změnil. Dvě malá kousnutí, a v Římě bude se dvěma psodlaky v řadách policie mnohem bezpečněji ...

Miloval ty okamžiky.

Nenáviděl se za to, že dovolil nechat si ty stejné okamžiky zkazit. Euforie z vítězství, která byla násobena bolestí těla dotlačeného na samou hranici jeho možností, se mísila s odporem k falešným úsměvům falešných korporátních parazitů, kteří se k němu v cíli přitočili a nechávali se s ním fotit.

S ním, s vítězem. Šampionem. Hrdinou davů na stadionu i v nespočtu domácností. Běhajícím reklamním poutačem.

To malé logo korporace, které se za trochu peněz do začátků upsal na celou kariéru a o níž věděl, že jiným nemilosrdně ničí životy, se mu vypalovalo do duše.

Nenáviděl ty okamžiky.

Pan Veverka nevěřícně zíral. Muž naproti němu mu pohled sebevědomě oplácel.
Pan Veverka polkl.
"COŽE to mám udělat?" zeptal se pro jistotu.
Pan Otakar, známý též jako Neúnavný bojovník proti Farmalobby, potlačil povzdech.
"Napustíte vanu," opakoval trpělivě,"nalijete do vody dvě tři odměrky a vlezete si dovnitř. Ta pára vám zařídí intenzivní prostorovou inhalaci, takže nezapomeňte zavřít dveře."
"Inhalaci," opakoval pan Veverka tichým hlasem. "Bělidlem."
"To NENÍ bělidlo!" vzkypěl pan Otakar."Je to lék proti parazitům!"
O pět minut a sedm set korun později opouštěl pan Veverka jeho pracovnu s přesvědčením, že svět definitivně zešílel.
Staví se radši v lékárně.

Když Lotrandův otec shrnul své poselství krátce,
byla to dost moudrá rada od špatného rádce.

Kdo by tušil, že dovede Lotranda až na scestí
a k profesi učitelské životem se proklestí.

Prázdniny mu záviděli, přitom z nich měl prd,
než vyplnil všechna lejstra, moh z toho mít smrt.

Kolem platu nafoukla se mediální bublina,
ve výsledku dostal tolik, co ostatní spodina.

Jednali s ním vždycky jako "Stímcozavšemůže",
z rozmazlených, tupých spratků vyletěl by z kůže.

Rozhodl se seknout s tím vším školometským drilem,
připravený "nepracovat" novodobým stylem.

K modernímu loupežnictví přispěl slibným tuningem,
na Youtubku vede kurzy "Jak vydělat phishingem".