DMD č. 4. pro 4. 4. 2014. Téma: Cizí kůže

Od rána do večera jenom dřu. Abyste věděli, pracuji na stavbě. Dokonce na stavbě letního sídla pro královnu. Ale my se tu královsky nemáme, ani náhodou. Makáme jako otroci.
Dělníci jsou snadno nahraditelní, takže je každému úplně jedno, že mnohonásobně překračujeme hmotnostní limity pro zvedání břemen. A jakou dálku se nachodíme! Nejhorší ale je, že si každý myslí, kdovíjak jsme pilní – že takhle pracujeme dobrovolně. Pche!
Stejně si jsem skoro jistý, že se tam nahoře někdo spletl a poslal mě do cizího těla.
Není přece možné, že bych v minulém životě udělal něco tak špatného, abych teď musel být mravencem.

Hodinky na ručičkách ukazovaly přesně za tři hodiny pět minut. Raději jsem se napil trošku suché vody, abych otřel svěží rty. No na to, že byl leden do celkem pražilo, ale do chladivé sauny se mi opravdu nechtělo. Jenomže, co s dokončeným ránem?
Snad ospale se probudit. Nechat radosti radostmi a raději vyrazit zvesela do smutné práce. Třeba mě podřízení zase povýší. Nebo nebudu dělat vůbec. Stejně je to tam strašně veselé. I když, v poslední době, co přišel nový kolegyně, se kterou se nedá, ale vůbec nemluvit. Zvlášť když na celé kolo šeptem mlčí, že máme všechno krásně neskutečné.

Z temnoty u kotle se pomalu objevovalo něco hmatatelného a uchopitelného. Z poněkud slizkého obalu se začaly vyloupávat končetiny a hlava.
Byl to věru zvláštní pocit. Po tolika pokusech. Po tolika letech.
Už si myslel, že ho ti neschopní posluhovači nikdy nenajdou. Měli štěstí.
Protáhl si prsty, jako by tomu nevěřil. Tahle kůže byla tak pevná. Tak nová. Skoro se zdálo, že je až cizí. Ale byla jeho. Neuvěřitelné.
Co všechno teď s ní dokáže! Ovládat. Zabíjet.
Jen názorně rozmáčkl v prstech chrousta. Šlo to výborně.
Rozesmál se, až všem kolem ztuhla krev v žilách.
Konečně měl své vlastní tělo.

„Arrrgh! No to snad... To snad není možné, to mi byl...“ zelené stvoření na chvíli ustalo ve zlostném mumlání a ze všech sil zabralo. Ozvalo se hlasité heknutí a potom zvuk jako když se tučná žába rozplácne na chodníku. „Čert dlužen,“ dokončilo a pomalu pohlédlo dolů. Kdyby mělo potní žlázy, určitě by mu už studený pot zalil čelo. Kůže, do které se právě soukalo, byla natržená. Jak jen to ta Blon říkala? Nejprve nazout botu a pak teprve kůži... Zatrnulo mu. Jen jestli to nebylo naopak, pomyslel si mladý Slitheen a dál se pokoušel nasoukat do kůže příliš malého pozemšťana.

Zažil jsem toho se svým parťákem už hodně, ale vždycky, když na to dojde řeč, ze všeho nejdřív si vzpomenu na ten první případ.
Stáli jsme v obrovské díře kdesi na venkově, K. se chvíli hrál s nějakým technickým superudělátkem, pak si sundal brýle, kouknul na mě a povídá:
„Varuju tě, J., tohle není jen tak nějakej obyčejnej šváb, co jich v každým motelovým pokoji najdeš dvanáct do tuctu, tohle je brouk, jakýhos ještě nepotkal.“
Když si vybavím toho farmáře, co ho ten emzák vymáčknul jak pastu z tuby a pak nosil jak panička norkovej kožich, měl teda sakra pravdu.

Začne to nenápadně. Drobná prasklinka v dokonale hladkém povrchu.
Rozšíří se, ani se nenaděješ.
Najednou jich je nějak mnoho.
Rozpad probíhá od okrajů. Nejdřív pomalu, potom čím dál rychleji. Snaha o údržbu chvíli přináší výsledky, zdá se. Pak ale přímo uprostřed... hluboká trhlina, ze které trčí strom.
Někde na krajnicích vyroste vřes, jinde se plíživě objeví rašelina. Jarní záplavy odnesou část podloží, ve vozovce se vytvoří hluboká puklina. Jinde se nakupí takřka neprůchodné kry.
Nezůstanou dlouho.
Hojivá síla přírody je neskutečná. Kde dříve panovala šeď, vládne teď záplava barev.
Zelená, hnědá, rudá... živá.
Krajina svlékne kůži asfaltu a oddechne si.

Dobře, pro Jakea to udělá - ne, že by vlastně měl na výběr - ale jak u všech Bohů ti lidé zvládají chodit po dvou? Trčí si takhle vysoko nad zemí, mávají ve vzduchu končetinami, které by jim větší službu prokázaly na zemi a diví se, že tak často padají.
Ochu si zamával rukou před očima. A ten zrak? Není divu, že ve tmě potřebovali přenosné ohně, aby něco viděli. A čich? O tom snad ani raději nemluvit.
Nejistě vykročil, široce rozkročený, v náručí se mu vrtěl brumlák.
Takhle vypadám? podivil se a hlava se mu z toho všeho zamotala ještě víc.

Je zvrásněná, rozhodně ne hladká. Vůbec neláká k doteku.
Má podivnou barvu, takovou… zašlou. Žlutavou, ale naprosto nesluníčkově.
Zdá se to, nebo je tamhle navíc poněkud popraskaná? Možná jenom podrápaná?
A proč působí spíš jako papír? Proč se zdá, že by jí i jemný dotek mohl ublížit?
A co jsou proboha ty šupinaté věci? Nějaké bradavice, nebo něco podobného?

Rozlobíš se na sebe. Co jsi čekala? Že při dobrovolničení v domově důchodců potkáš samé missky? Ostatně, pohled někdy klame.
Silou vůle přesuneš pohled od staré vrásčité ruky na klice ke stejně starým, ovšem vděčným a velmi moudrým očím.

„Dobrý den.“

"Dobrý večer, vážení holonetoví diváci, vítejte u našeho pořadu Hvězdná výměna. Tento týden se s námi podělí o své dojmy ze života toho druhého exkluzivní hosté: Lord Vader a mistr Yoda."
"Lorde Vadere, jaký byl týden v kůži mistra Yody?"
"Konečně jsem *síp* strávil více času se svým *síp* synem. Ale bylo to pro něj hodně *síp* vyčerpávající."
"Jak to?"
"Všechno to nošení mě na zádech po Dagobahu... *síp*
"A co váš týden, mistře Yodo?"
"Dlouhý. Sekýroval pořád Palpatine. Nakonec zavřít ho v kumbálu na košťata já musel jsem."
"Ty skrčku! Tys zamknul mého mistra v kumbálu?"
"Otravný on... *sííííp*"

Převlékla se do pracovního oděvu a prohlédla se v zrcadle. Kožený korzet zdůrazňoval plný dekolt, kožené kalhoty obepínaly její štíhlé nohy. Milovala kůži. Naprosto šíleně milovala kůži. Svojí kůži, kůži jiných lidí, zvířecí kůži…
Nesmělé zaťukání.
„Dále.“
Do místnosti vešel mladý muž v tričku s límečkem a jeansech. Když ji uviděl, zakuckal se a zrudnul.
„Vítej,“ pozdravila a začala ho svlékat.
Než se nadál, byl nahý a obě ruce měl připoutané ke zdi koženými řemínky.
„Už jsi někdy byl v našem salónu?“ zeptala se laškovně.
„Často, ale vždycky oblečený.“
„Ty jsi mi podivný zákazník.“
„Já nejsem zákazník, já tu uklízím.“

Tenká planžeta je plynule posunována mezi dveřmi a veřejemi, na citlivých prstech je znát, že tuto práci nedělají poprvé. Zvuk rychlých kroků tlumí huňatý koberec.

Ohnutá vlásenka si poradí se zámkem secesní skříně. Zašustí zatahování silných závěsů, cvaknutí vypínače. Zavrzání dvířek skříně. A je to tu.

Až nadpozemský lesk. Liška, hranostaj, nutrie, činčila. Prst vyhublé dívčiny projíždí po řadě ramínek a pak už jeden kabátek opouští skříň.

Chvíli tiše stojí v nutriovém kabátku před zrcadlem a objímá sama sebe. Pak ticho naruší zvuk vzdáleného motoru luxusního vozu. Rychle ramínko, zaklapnout, zhasnout, závěsy, dveře.

Au pair zalézá zpět do své komůrky.

Lucien se vzbudil, protože ho něco kouslo do koutku oka. Zbavil se útočícího mravence a lehce rozespalýma očima se rozhlédl kolem.
Přísahal by, že usínal na měkkých kožešinách, ale teď seděl mezi větvičkami, chvojím, kamínky a trsy trávy.
Zrak mu padl na jeho stále pokojně dřímající společnici, a on rázem (po pár vteřinách ostření a vyhánění ranní vaty z mozku) zjistil, co se stalo. Chvíli uvažoval jestli ji vzbudit, ale pak ji jen překročil a znovu se uvelebil ke spánku.
"Luciene, jaktože spíš na mých kožešinách?" probudil ho lehce vyčítavý a těžce zmatený hlas.
"Byly volné - moje jsi zabrala ty."

Michel Ardan zapil steak vynikajícím burgundským, dal vařit vodu na čaj a zjasnil plynové osvětlení. Nechal Nicholla a Barbicana řešit rychlost jejich pohybu vzhledem ke vzdáleným hvězdám a začetl se do příběhu o jakémsi projektu Apollo. Nevěřícně kroutil hlavou - let k Měsíci ve skafandru, k pití voda, jídlo v tubách a pořád poletování v jakémsi beztížném stavu...
Pohoršeně se zapřel do koženého polstrování projektilu.
"Beztížný stav! Kdo to kdy viděl!"
"Milý příteli, zažijete jej na vlastní kůži, asi na hodinu," pravil Barbicane. "To čtete tu novou fantastickou knihu?"
"Ano, a velmi lituji její hrdiny. Nechtěl bych být v jejich kůži."

„Mohu ti dělat společnost?“
„Ne.“
„Co piješ?“
„Nepiju.“
„Zvu tě na pivo. Bav se jako nevěsta.“
„Zmiz!“
„Tančíš?“
„Ne.“
„Alespoň na mne pohlédni, ať vidím tvoji tvář.“
„Tak! Stačí?“
„Fůj, ty seš ale hnusná! Ale co, v mojí ložnici je tma. Jdeme?“
„Sáhni na mne ještě jednou a utrhnu ti pazoury!“
„Všechny z Ásgardu si počínají stejně? Nepůjdeme se alespoň najíst? Nevěsta už snědla skoro všechno, ať nám něco zbude.“

Loki se protáhl davem svatebčanů a došel až k Thorovi.
„Měls pravdu, tyhle převleky stojí za houby,“ sykl.
„Já to říkal,“ souhlasil Thor a přetáhl Tryma nejbližším stolem po hlavě.

Ulicí se k nám žene skupina vampírů. Vypálím pár ran z glocku, ale pak musím vytáhnout něco víc kontaktního. Kolem prosviští několik vrhacích hvězdic a pak i Deserve sáhne po své kataně.
Přestože několik vampírů padlo, pořád jich zbývá víc, než dost. Je mi z těch zmutovaných potvor na blití. Jsou vlastně jiný živočišný druh, problém je, že mají mozek zvířete, množí se jako krysy a lidi si je mylně pletou s upírama. Takže pro nás představují značné bezpečnostní riziko, čehož Atlas využívá.
Oženu se nožem a udělám jednomu nepěknou díru do břicha. Jauvajs. Ale co, moje kůže to není.