DMD č. 4. pro 4. 4. 2016. Téma: Oděl se do oceli

„Vyhrál jsi,“ řekl tiše, ale pevně. Vzhlédl, jeho světlé oči se zaryly do Damenových. Fyzická námaha zanechala jeho tváře zrůžovělé, ale jeho výraz byl ledově klidný.
„Nevyhrál,“ zašeptal princ.
„Přestože není příliš moudré odporovat muži, který mi drží ostří u srdce... musím podotknout, že mi držíš ostří u srdce,“ odpověděl Laurent výsměšně. Ruce prázdné, na sobě oděv z jemných látek – v ostrém kontrastu s ozbrojeným Damenem. Přesto to byl on, kdo byl oděn do silnější oceli. Do oceli zášti, zrady, strachu a osamělosti. Bezvýznamný sentiment v boji o život. Všechno v boji o jejich život.
Damen odstoupil.
„Nevyhrál. Ale vyhraju.“

Neexistoval jediný důvod, proč by tu trosku před ní měla milovat, nedokázala na něm ani při vší své snaze najít jedinou vlastnost, která by jí imponovala, která by zmírnila to nesmírné zhnusení, co se jí rozlézalo pažemi jako červi.
Kým byl? Nechutnou břečkou splácanou ze slepého obdivování, prázdného tlachání a průměrného života, maskou nacpanou kaší ze zbytků. Neměl v sobě nic – jediný pevný bod, jediný mužný rys, stal se směsicí tupých nálad, narušených výroků a nesmyslného žvatlání.
Sžíral ji pocit, že s ním jeho šarádu hraje, že předstírá nevědomost. Nevidí, jak si obléká svou lživou zbroj. Ocel vládce.
Nenáviděla ho.

Chorý otrok ležal v prachu na jarmoku v Aténach. Na svojho nového pána sa nevládal ani pozrieť, na majiteľovu loď ho museli preniesť.

O tri dni strhli plachtu z veci uprostred lode. Majiteľ si pyšne prezeral veľký zvon. Nadvihli ho nad palubu a otroka pripútali k lavičke vnútri zvonu.

Keď ho spustili do mora, mužov krik pohltili chladné steny. Voda mu siahala po kolená a zotmelo sa. Dýchalo sa mu ťažko a tma sa zmenila na zmes farebných obrazcov.

Po chvíli zvon vytiahli naspäť na loď. Otrokov pán sa nedočkavo pozrel dovnútra a chytil omdletého za zápästie. Tep. Rozosmial sa.

Seděla na sluníčku před strážnicí a s mírně nazelenalým výrazem dojídala párek. Kupovala si je teď každý den (trpaslíci jsou odolní), dokonce je většinou i snědla. Kolík totiž zavedl novinku: statečný strávník na dně rohlíku nalezl pýthický výrok.
Pleškot papírky vytáhla z kapsy.
První zněl dobře. Co třeba zvony svatební?
Z druhého moc nadšená nebyla. (Narážky na věk byly u trpaslíků tabu).
"Anonymní seznamka". Že by návod?
Z rohlíku vypadl poslední papír. "Sen trpasličího muže". Usmála se.
Vyrušil ji hlas desátníka Nóblhocha. "Pojďte, chlapi! U lady Berankinové je lupič. Snad ho ještě zachráníme ..."
Pleškot si s povzdechem navlékla ocelový plát.

Vydal se pomalu na svou poslední cestu.
Počasí bylo pochmurné. Šel velmi pomalu.

Nikdo mu nevěnoval pozornost. Všichni měli práce až nad hlavu.
Doufal, jako každý, kdo byl v okolí, že nadcházející ráno ve zdraví přežije.

Nemohl tušit, že to tak bohužel nebude.
V této sladké nevědomosti pokračoval dál se svými myšlenkami.

Na konci cesty se konečně dostal ke svému cíli. Majestátnímu tanku Tiger.
Byl jeho řidičem.

Nadcházejícího rána, kdy utichla dělostřelecká příprava. Zařadil první rychlost a vyrazil do boje.

Nevěděl však, že za pár minut si jeho tank najde přesně vypálený granát.
Toho rána to byl první zničený tank.

„Dobrá,“ přikývnul Lucius důstojně, „ještě jednou to tedy s vámi zkusím.“
„Výborně!“ odechla jsem si. „Nebudeš litovat.“
„To doufám, ctěná dámo,“ tváří se podezíravě. (Ne že bych se mu divila.)
„Máš-li zájem, můžu tě hned seznámit s někým zajímavým,“ vábím ho.

Zarazí se. Váhá. Kroutí hlavou.

Ač to úplně nechápu (Narcisu jsem vždy považovala za typickou blondýnu…), vím, že měl svoji ženu rád. Obávám se, že jsem své dohazovačské snahy spustila příliš brzy.

„Nezapomínáte, že musíme zlikvidovat Temného pána? Na seznamování nemám čas…“
„Pravda. Tak později. V ocelovém brnění budeš vypadat sexy…“ vypadne ze mne, než se stihnu zarazit.
„Prosím?!?“

Kníže přivřel oči. Kéž by mohl! Kéž by jen mohl obléci zbroj, odít se do oceli, vyjet v čele obránců! Jenže na to se nedalo ani pomyslet. Nebyl sice tak starý, ale dlouholetá nemoc jej postupně zbavila sil.
Vstoupil Těšen z Norivaru, v plné zbroji, jen bez přilbice. „Můj pane, východní brána byla uzavřena. Další posily nestihnou dojet. Poslední významnější byli starmelští včera večer.“
Kývl. Bude to stačit? Bude? Měl strach, že město padne.
„Půjdu teď za princeznou. A…“ dodal ještě, „Těšene, opatruj se!“
Pan z Norivaru se překvapeně uklonil. Ač byl vzdáleným příbuzným knížete, panovník mu dosud nikdy netykal.

Dothrakové brnění neuznávali.
V Braavosu se bez něho tamní mistři tanečního umění také obešli.
Černá hlídka dávala z pochopitelných důvodů přednost kožešinám.
Sevařané se odívali do kůže, kožichů a ledové ocelové pláty na sebe navlékali málokdy.
Muži z Železných ostrovů používali brnění jako dar pro Potopeného boha.
Na Harrenově bylo brnění užitečné v turnaji, ale ne pokud byl na obzoru drak.
Ve Vysoké zahradě bylo brnění zdobené a obdivuhodné.
V Králově přístavišti se nosili ozdobné přilbice vznešených rodů.
V Dorne dávali přednost něčemu... lehčímu. Především krásným ženám.

Ale když přišli Bílí chodci, bylo jim jedno, zda nosíte brnění či nikoli.

Můj druhý nejlepší přítel se nazývá Jirsák Čeněk.
Jeho tatínek je čepičář a papučář, ale ve volných chvílích cvičí u dobrovolných hasičů, co mají za patrona svatého Floriána v brnění, což se mi velice líbí.

Pročež stojí na poličce u Jirsáků v kuchyni a dohlíží, aby nikdo nezaložil požár neb jinou pohromu.

A pan Jirsák pravil, že se mu poslední dobou zdá nějaký zašlý, pročež tu část brnění, která se v cizím nářečí nazývá kyrys, začal kousek po kousku polepovat pozlátky od čekulády.

My s klucima ochotně vypomáháme, děláme, že taky pilně polepujeme, a přitom všechnu tu čekuládu pokaždé sežereme.

Třicet pět let lisuji starý papír a dýchám vzduch prosycený olověnými výpary, olovo se mi usazuje v těle a jako popílek klesá na ta kvanta myšlenek a obrazů, ušlechtilých jako ocel, která nosím v paměti, jsem proti své vůli vzdělán, jsem nábojem s olověným jádrem, napěchován slisovanými větami a potažen ocelovým pláštěm ušlechtilých slov, jsem všeprobíjející střelou, která neublíží, neboť vzácné knihy nikdy nezabíjím, pouze je opatrně otřu o zástěru, přivoním k jejich stránkám, přečtu obřadně první větu a pak je rozevřené pohřbívám doprostřed lisovaných balíků, to proto piji denně litry piva, abych tu krásu a tíhu života alespoň naředil.

Slang jejich organizace musel být originální, aby nešel prolomit.

Marián se na veřejnosti Pavlíny (obloukem) zeptal, jestli dokáže zneškodnit vagabundy s pistolemi, zatímco on udělá práci, a Pavlína souhlasila: je přece oděná do oceli.

***

Diviš Mariánovi ve skladu ze zvyku pověděl, že bude oblečený do oceli. Mariána víc zajímaly hodinky s GPS a výbušná pera.

***

"Diviši, mají tu detektor kovů. A já mám oblek z oceli."
"Neříkejte mi, že nezvládnete obejít jeden pitomý rám."

***

Diviš byl rozklepaný. Poprvé - snad naposled - v terénu. Všechno mohlo jít do kytek.
"Nezapomeň svůj oděv z oceli," poradil mu kolega a podal mu neprůstřelnou vestu.

"Láhev bourbonu na stole je vždy spíše napůl vypitá než napůl plná," pomyslel si okolo půlnoci smutně mladý student heraldiky Michel. "A vlastně i napůl znamená prakticky prázdná," mudroval si pod rašící vousy. "To samé by se dalo říct i o životě, ne?"

Ráno v šest vstal ze studentského bytu a rozhodl se, že dnes do školy nepůjde. Chvíli jezdil metrem, sem, tam, dokonce si jednou projel točnu.

Vystoupil krátce před devátou v náhodně vybrané stanici, kde chodilo hodně lidí. Připadal si anonymní.

O tři minuty později ocejchoval stoupající dým ze stanice Maelbeek město. Michelův skrytý ocelový oblek již neexistoval.

Vychrtlý černý pes otevřel oči a zakňučel.
Ranní les byl tichý a klidný.
Pes nozdrami obezřetně nasál vzduch a vrávoravě se postavil.
Po několika krocích, za kterými zůstavaly na trávě krvavé skvrnky, stál na jeho místě zubožený muž.
Byl vyčerpaný po boji s rozbouřenými vlnami a následném běhu.
Přesto musel jít dál.

Na mýtinu dopadlo prvních pár kapek, ze kterých se brzy stal hustý déšť.
Muž se zastavil, chvíli upíral pološílené oči k obloze, pak rozpřáhl ruce, zaklonil hlavu a z hrdla se mu vydral chraplavý smích.
Ocelové provazce vody smáčely jeho tělo a mísily se se slzami.
Byl volný.

Doktor Horrible se nudil. Šíleně. Když jste největší superpadouch pod sluncem, život vás za chvíli přestane bavit.

Proto ve skrytu duše zajásal, když se na scéně objevil nový superhrdina. Doktor se zrovna chystal vloupat do mrakodrapu v New Yorku zdobeném velkým "A". Do cesty se mu ale postavil vysoký svalnatý pohledný blonďák.

“Střez se, Doktore Horrible! Jsem Steel Man a přišel jsem tě rozdrtit!”

“Steel Man? To jako fakt, chlape?”

Blonďákovi na tvářích vykvetl ruměnec. Bylo to svým způsobem roztomilé. Zkoumavě pohlédl na svůj ocelový oblek. Pokrčil rameny a rozpačitě se pousmál.

“Co na to říct… železo už bylo zabrané.”

Žil kdys on, pěvec, co mocný měl hlas,
jenž v příboji zazněl a ve větru vál.
Z písní byl upředen jarní ten čas,
v němž slovy co nitkami básně své tkal.

V květech a listoví voňavý dech
šeptal jen o verších, jež pěvec psal,
o strunách, co znějí k radosti všech;
z bratří svých jediný čar hudby znal.

Když pohasla světla i králův zrak zhas
a zlá slova Přísahy uvízla v temnotách,
ťal bratr bratra a ztich pěvcův hlas,
v duši žal, krev a prach na botách.

Lesklou zbroj oblék si, rty oněměly,
když srdce své zlomené skryl do oceli.