Mytologie antická

(ZEUS se drží rukama za hlavu, v očích má slzy, několikrát se zhluboka nadechne.)
Zeus: Doufám, pánové, že budete diskrétní.
(Ticho)
Zeus: Já vím, že jsem zlobil, já vím, že jsem Héru podvedl víckrát, než jsem ji nepodvedl, ale ta bolest se nedá vydržet, musíte mi pomoci.
(APOLLÓN se podívá na dva bohy vedle sebe, ti pokrčí rameny.
ZEUS zavře oči, jakoby studem.)
Zeus: Věc se má tak, pánové, že jsem těhotný.
( APOLLÓN vybuchne smíchy.
Zeus zvedá ruce v obranném gestu.)
Zeus: Já vím, je to směšné, ale je to tak.
(Ticho)
Zeus: Ano, zasloužím si to. Pomůžete mi prosím?

Jovův příchod doprovázelo zahřmění. Bylo ale neobvykle tiché, skoro stydlivé.
Harpokratés vstal aby hromovládce přivítal.
Zeus se zdál zachmuřený, tak Harpokratés odložil úsměv, poklonil se a ukázal k lavičce pod růžovým keřem.
"Mám potíže, kamaráde."
Jupiter vyprávěl o vnadných smrtelnicích a smrtelnících, proměnách ve faunu (Fauna prý pozdravuje) a útěcích před manželi a manželkami.
Harpokratés přikyvoval, lapal po dechu a plácal se do čela v těch nejpřekvapivějších momentech.
"Už mě to zmáhá. Navíc mám dojem, že Juno něco tuší. Ještěže se aspoň tobě můžu svěřit."
Harpokratés ukázal nahoru k růžím a pak si přiložil prst na ústa.
Opodál zaječel páv.

Zafuněl námahou a znovu popohnal jejich loďku vpřed.
Vlny jimi houpaly a kývaly, občas se studená voda přelila přes okraj lodi. Nebylo to dobré počasí pro platbu, ale museli spěchat. Voda za nimi se totiž zdvihala.
"Neohlížej se," varoval ji Zeus přes zaťaté zuby a opřel se do vesel.
"Proč?"
"Je za námi."
"Kdo?"
Bůh neodpověděl. Létó by se zeptala dál, ale právě ji mocně kopla obě dvojčata, která nosila pod srdcem.
Početí je ale jedna věc a hněv nejvyšší bohyně druhá.
Přistáli, vystoupili na pláž a sotva stála oběma nohama na souši, ozval se zvuk drceného dřeva.
"Neohlížej se."

Moře bylo dokonale modré a dokonale klidné, vítr něžně čechral chomáčky pěny na vrcholcích vln, které se staly odrazem obláčků.
"Víš jak na to?" zeptal se otec syna.
"Vím," odpověděl syn a protáhl si ramena. Spolu s nimi se zavlnilo bílé peří přilepené voskem.
"Ani vysoko, ani nízko. Nesmí tě smést vlny, nesmí tě spálit slunce," zopakoval stejně otec.
Íkaros obrátil oči v sloup. Daidalos znal svého syna, věděl, že je příliš sebevědomý, ale věřil v jeho rozum.
Vykročili do neznáma, nespadli do vln, vzlétli..
Íkaros se protáčel, plachtil, spouštěl a zvedal.
"Létá krásně," pomyslel si Daidalos, "dobře to dopadne."

"A kdo jsi ty, abys nás odsud vyhazoval?" zavolal na žebráka ten nejhlučnější z nich.
Vypil toho nejen za ten večer už hodně, chiton na jeho hrudi měl barvu bouřlivého moře.
Žebrák mu neodpověděl, jen zamručel námahou, jak se snažil ohnout lučiště.
"No, kdo jsi, špíno!" zařval ožrala. "Mlčíš? Tak já ti řeknu, kdo jsem já, jsem Antinóos a už brzy budu králem, až si mě královna vybere."
"Nebudeš," procedil žebrák skrz zuby zaťaté námahou.
"Co jsi řekl?" Hozená stolička se rozbila o zeď vedle žebrákovy hlavy.
Tětiva našla své místo v drážce.
Nepoznaný král vystřelil poprvé. Zatím do terče.

Řecko je na tom dnes dobře. Turismus přináší blahobyt a prosperitu. Žádné epidemie hrůzostrašných nemocí, žádný hladomor, války taky nic moc, pohodička. Ani bohů už se nebojí, protože Ježíš to celý zmákne sám. Dlouhověkost vládne.

Jsou tu však tací, kteří z jistých osobních důvodů pěkně brblají.

Ale Řek je šikovný a umí si poradit.

***

"A proč se to tu jmenuje U Zakopaného psa?" táže se zvědavě host.

"Protože pojmenovat to U Useknuté hlavy, tak mi sem přece nikdo nepoleze", rozumuje bledý hospodský, taktéž Hádes, máchne mlžnou sekerou a host se kácí k zemi.

"Haf," ozve se zpod podlahy souhlasně trojhlasně.

Skořápka mořské hladiny praskla. Bělostná pěna vytryskla do všech stran, ani Héliův vůz nezůstal ušetřen, vlny stoupaly k výšinám a rozběhly se k nejbližším břehům, aby přinesly zvěst. Na hladinu vystoupala lastura. Perla oceánů, země i nebes se právě zrodila.
Zefírové jí hýčkají kadeře a unášejí ji směrem ke břehu. Hóra, připravena na svou novou paní, vítá ji hedvábným oděvem. Kráska nad krásky však neděkuje. Že by plakala?

"Simonetto, zlatíčko, usměj se na Alessandra," povzbuzoval malíř svůj model.
"Čemu by se Venuše usmívala, když vstupuje z klidu moře na tento svět?"
Botticelli vzdychne a tahy štětce zvěční Simonettinu melancholickou tvář.

Ach jo. "Budeš to potřebovat do života,," řikali, "žádný učený z nebe nespadl," řikali, "víš na kolik nás ten kurz s tatínkem přišel?"
Hmmmm... *listuje*
Dej na rendlík libru dobrého syrobu. A co je to ten syrob? A kolik je libra? Sousedka sice řikala, že 34 zlatek, ale zlato přece nikdo nežere, to už povídal starej pán Midas!
Klaď je na plech, jejžto jsi dříve byla potřela máslem a posypala moukou, kteroužto vybývající klepnutím na spodek plechu opět jsi sprášila...
ÁÁÁÁÁÁÁÁ!
*kuchařka letí do pece*
Blbá Rettigová!
*pláče*
Já ubohá, ubohá ježibaba, já se ten zatracenej perník snad nikdy nenaučim!

I nesmrtelnost a božská podstata maj svý nevýhody.
No jo. Není každej den zlatej věk. Věřící jednou dojdou. Ani nashromážděný obětiny nevydržej věčně. Nemá smysl si něco nalhávat.
Správnej bůh se tomu prostě musí postavit čelem. Takže ve chvíli, kdy už se vážně nedá dělat nic jinýho, nastupuje hledání novýho zaměstnání.
Že Afrodita vede velkou internetovou seznamku v podstatě neudivuje.
Ani Poseidón coby inspektor bezpečnosti ropnejch plošin mě nepřiměl překvapeně zvednout obočí.
Ale že se starej Pan rozhodne nechat hudby a flákání po pastvinách a prohlásí se za uměleckýho podkováře specializovanýho na nutrie, toho jsem se asi ani dožít nechtěl.

Poseidon: Za to, co Odysseus udělal, se postarám, aby k deseti letům ztraceným před Trójou připočetl deset utopených v moři.

Io: Ať už ten ovád bodne a dá konečně pokoj! Jak zase funguje ten ocas? Proč není delší? Už nikdy nechci muže ani vidět a boha kopnu kopytem přímo do…

Faidra: Jednou, když jsme se milovali, zašeptal jméno mé sestry. Třeba příště uslyší z mých rtů: „Hyppolite.“

Klytaimnéstra: Všichni vědí, co jsem udělala. To už nevědí, že zabil mého prvního muže a malého synka a vnutil se do mého lože?

Arés: Nebolí to! Nebrečím!! A Athéně to vrátím s úroky!!!

(Malá holčička nese muži papír)
Holčička: Tatí, podívej.
Muž: To je pěkný obrázek. Kdopak to je?
Holčička: To jsem pšece já. Takovýhle obleček bych chtěla mít.
Muž: A víš co? Já ti takový obleček nechám vyrobit.
Holčička: Můžu k němu dostat luk a šípy, jako má můj blatl?
Muž: (Přikývl)
Holčička: Mohla bych dostat ještě dlužinu nymf a tči lovecké pejsky? A k tomu nějakou holu?
Muž: (Váhá)
Holčička: Můžu ještě ovládat vítl jako stlejda? Aby lidi mohli mluvit do větlu a já bych je slyšela. Plosím.
Muž: Dobře. Konečně mám dceru, která ví, co chce. Tohle je moje Artemis.