DMD Bonus č. 9 pro 30. 4. 2019.

Obratiště Sídliště Řepy nemají řidiči příliš v oblibě. Nikdo přesně neví, čím si to ta ubohá smyčka zasloužila. Někdo tvrdí, že tam ze země vyvěrají proudy negativní energie, někdo zase, že je to jedna velká geopatogenní zóna, která vám div nezpůsobí rakovinu, když se tam třikrát za den otočíte. Odpozorovaným jevem je, že zatímco všude okolo svítí sluníčko, nad řepským obratištěm číhají ocelová mračna a jakmile vylezete z kabiny, spustí déšť.
Vanda tuhle konečnou nenávidí od doby, co jí v nástupní zastávce francouzskou holí roztříštil boční okýnko erpéčka asi stoletý stařík a rozbitým sklem se soukal dovnitř, aby ji uškrtil.

Měla to být jen jedna noc?
Možná.
Přestalo na tom záležet ve chvíli, kdy se projevily následky.
Přišla o muže, protože měl příliš silný morální kompas.
A z jedné noci byl celý život.
Nové manželství, ve kterém nebyla ta jediná.
Ale byla královna.
O první dítě přišla.
Další už si nenechala vzít.
Strávila s ním zbytek života.
Věřila, že ji miloval?
Byla pro něj připomínkou selhání, věčnou otázkou, zda milost je dostatečná.
Když ho opustily síly, byla po jeho boku.
Do jeho uší šeptá dávný slib, který možná nikdy nevyslovil.
Tvůj syn bude králem Izraele.
...protože jsi se mnou zůstala.

Řadu let jsem pracoval. Je to dvouciferné číslo. Pořád jedna práce.
Podal jsem výpověď a teď mám volno.
Juchů.
Práci zatím hledám velmi líně (třeba dnes mi kamarád poslal pozvánku do řízení letového provozu).
Já ale nikam nespěchám.
Dohrál jsem Saints row II a III. Teď hraju Zaklínače II.
Už jsem vařil karlovarské knedlíky, guláš, kuře na paprice, bábovku...
Nejdřív jsem vstával v 5, nejpozději ve 4.
Lovím Pokémony, a zeleninu v Holešovické tržnici.
Čtu knížky a užívám si volna.
Nejvíc práci připomíná každodenní psaní drabble. A i to flákám a pak nahrazuji bonusy.
Jako třeba právě tenhle.
Příjemná povinnost.

Poslední skoro tři týdny uběhly jako voda. Upřímně, přijde mi že to bylo výrázně dávněji, co jsem začal psát. Ve výsledku to je nevíc slov co jsem napsal s diakritikou od bakalářské práce. A jsem za to rád.

Pomohlo mi to přijít na různé myšlenky. V tématu jsem si během dne našel několik různých interpretací, i když často jsem se při samotném psaní vrhl úplně jiným směrem, než jsem plánoval.

A hlavně to byla a je zajímavá výzva - vyjádřit myšlenku či příběh jen na sto slovech. Děkuji organizátorům, autorům, komentátorům i těm co si přečetli třeba jen jeden drabble.

Nanapsanou :)

„Potřebuji pauzu,“ usoudil Rokar a vyvlekl se ven. Unaveně se sesul k ohni vedle Armida.
„Vyčerpávající,“ konstatoval Armid.
„Ani netušíš jak.“
„Myslím, že tuším. Jako princ jsem to vše musel vědět. Co vás zmohlo?“
„Jeden z tvých předků poručil spálit celou líheň i s draky uvnitř, kvůli nemoci.“
„Ano, dlouho se věřilo, že je to jediná ochrana proti nemoci šílených draků. Pak jednoho z draků pokousal jedovatý had. Když celá vesnice vymřela, on přežil. Král ho nejprve uvěznil, ale velekněz, který ho vyslýchal, ho zabil a z jeho krve vytvořil lék, po kterém se z nás už nikdy nestala zvířata.“

Johanka měla v Sázavě pořád napilno. Zraněných bylo hodně a skoro jich neubývalo. Navíc musela odrážet dotěrné návrhy místního krkouna správce.
"Kdo jsi? Co tu chceš?" obořil se poněkud neomaleně na neznámou řádovou sestru, kterou potkal u nemocných místo Johanky.
"Jsem ze sesterského kláštera, přišla jsem na pouť milosrdenství," odpověděla mu zamaskovaná Tereza sladce. "Sázava je vyhlášená po celé české zemi... bohatá, ale nikdy neodmítne pomoc potřebnému. I v Praze se o ní káže. Vlastně jsem doufala, že potkám vyhlášeného správce Sebastiana von Berga..."
Jak se dalo očekávat, nadmul se pýchou jako kohout.
Johanka dostala potřebné zásoby ještě týž den.

Páry kroužily v dokonalé souhře. Ples byl nadpozemský, snad až na profánní množství dezertů na podnosech a talířcích.
Ctihodný soudce Wilhelm Sternbach se pokoušel o věneček, když jej ze zálohy překvapila drahá choť, v tu ránu opouštějíc rámě aspirujícího advokáta Sterna.
„Prosím tě, pojď si se mnou zatančit,“ porušila trestuhodně etikety. Sál byl adekvátně perturbován. „Alexandr je dnes tance neschopen.“
„Ale pozor, teď jsem na řadě já!“
„Přes mou mrtvolu, miláčku.“
Wilhelm se marně pokoušel uniknout se svým věnečkem ze spárů dámského doprovodu. Bylo-li mu souzeno zahynout při valčíku, zahyne alespoň hrdinně. Aneta a Alexandr ho doma jistě zase vzkřísí.

Tak to by bylo.
Naposledy se nadechl vzduchu této cizí země.
Pokynul řadě nastoupených vojáků a ještě jednou dopřál svým uším slyšet to krásné slovo.
Imperator.
Tak ještě jednou.
Imperator!
Když loď vyplula, rozloučil se s bílými útesy.
Na tváři ho pohladil mořský vítr.
Cítil na sobě pohledy vojáků a námořníků. Ale bylo to jiné než při cestě do Británie.
Teď v nich bylo to, co potřeboval.
Respekt.
A kapka božské úcty.
Na jedné kratší a jedné delší noze došel ke křeslu a posadil se do něj.
Je čas napsat, že se uslintanému Claudiovi povedlo něco, co velký Caesar nedokázal.

Letos přijely jen na krátkou návštěvu.
Obědvali jsme v sadu.
Nad stolem poletovaly včely, vábené vůní rybízového moštu.
„To jehněčí je vynikající,“ usmála se Lea sladce a vyťala Tobymu takový záhlavek, že přistál obličejem v polentě. „A je určeno ke konzumaci! Ne k barbarským kratochvílím!“
„Phillip se kvalifikoval na mistrovství světa,“ oznámila Vera a dmula se pýchou nad svým starším synem. „Všichni ho od boxování odrazovali, ale Dudleymu udělal radost.“
„Přirozeně,“ kývl jsem a zapil sousto kotlety vínem. „Jaký otec, takový syn. Třeba si taky jednou pořídí domeček na periférii a bude kritizovat sousedovic pelargónie. Mimochodem, jak se má Petunie?“

Rytíř nechal hořící sele v péči kastelána, hlavu strčil do podpaždí a vydal se na cestu. Za dámou svého srdce nemusel putovat daleko, potkal ji totiž už v Hutích.
"Íp, to byl špica vejlet."
"Paní Kateřino, je vám dobře?"
"Nikdy mi nebylo, íp, líp! Dem dom!" zavěsila se Kateřina rytíři na rámě. Vítání na hradě bylo bouřlivé. Paní Kateřina o svých dobrodružstvích nikdy nepromluvila, ale nálada se jí zvedla a začala zase pilně strašit. Za pošmourných dnů bylo však lze ji vídati sedíc na kraji hlásky, nostalgicky hledíc do kraje a popíjejíc červenou tekutinu z ne zrovna designem oplývající lahve.

Geralt mlčel. Díval se, čekal.
"Geralte, znáš mě, víš, že já lidi nezabíjím. Snad jen, když opravdu musím, to také víš. A já, zamilovala jsem se. Hloupě, mladě, naivně. Možná mě okouzlil... Byl to mág, Keren van Neold, zůstal tady po válce. Slíbil mi... dceru. A já, já ji chtěla. Snila jsem."
Geralt stále mlčel. Ani meč nesklonil. Čekal.
"Narodila se zdravá, lidská. Ale... jak říkám, záhada vesmíru. Jídlo nesmí, jen krev. A zuby, zuby nemá, podívej se sám, chceš-li. Krmím ji sama, krví zvířat, proto ty pečínky, dary chudákům. A jeho, zabila jsem ho. Člověk by neměl tolik snít."

Kočka se na sluníčku líně protáhla. Bylo odpoledne. Letní odpoledne, jako stvořené k šálku čaje se starými přáteli. Což kočka samozřejmě vědět nemohla.
„Minervo?“ O zídku, na které zvíře sedělo, se opřel mladý muž. Kočka zvědavě naklonila hlavu na stranu, ale zůstávala na svém místě. Albus Brumbál se na to mourovaté stvoření usmál. Zvíře mrklo a protahovalo se dál. „Docela pěkné odpoledne, že?“ Skoro to vypadalo, že přikývla.
Gellert se vyklonil z okna kuchyně. „Je tady Minerva. Dáš si taky čaj?“
Albus přikývl a tázavě se obrátil na kočku. Tentokrát odpověď na nevyřčenou otázku dostal.
„Mňau.“ Kočky jsou prostě kouzelné.

Hrajeme Dixit. Jsme na chalupě. Náhle mám skvělou kartu na dnešní téma. Zeptám se matky, jesli si ho pamatuje. Když dostanu zápornou odpověď, naštvu se a odejdu pryč.
Když na mě po několikátý zavolají, jdu zpátky na své místo. Když se otočí všechny karty, zjistím, že ta moje mezi nimi není. Jsem velice překvapen. Pak ji najdeme mezi vyřazenými kartami, kam byla nejspíš omylem strčena. Máma mě poučuje a říká mi, že to znamená, že se nemám příště tak durdit.

Na obrázku byla bílá růže, kolem ní bylo trochu místa a pak samé červené růže.

Kdo uhádne, jaké bylo téma?

Kamarádka horalka je fascinující směsí ryzího pragmatismu a beznadějného snílkovství.

Když jsem se těsně před odletem zeptala, jestli by jí nevadilo být hlavním řidičem výpravy, protože náš muž si uvědomil, že by nemohl pít a začal z původního slibu couvat, nezaváhala ani minutu. S ledovým klidem nás provezla terény, nad kterými slabší povahy dostávaly hysterické záchvaty.

Pak se ale zahledí do vln nebo se začne vlnit v rytmu hudby uprostřed ulice a nevnímá okolí. Hodiny vykládá o vnitřních hlasech, které ji vedou a pomáhají v důležitých rozhodnutích. Je přesvědčená, že za vše špatné, co se nám děje, si můžeme sami.

Jakmile Edvin učinil první lehce pajdavý krok směrem ke schodům do podpalubí, povšiml si podivného úkazu: dveře nebyly dovřené a ač se do nich sem tam opřel vítr, ne a ne se zabouchnout. Zpomalil tedy a blížil se o něco ostražitěji, protože to mohlo znamenat dalšího potenciálního vetřelce.
Ve skutečnosti to byla jenom jedna z koček lady Thrúðr, které byly dveře otevřeny, aby se proběhla po palubě, ale která je pouze zarazila zpívající bramborou. Ven se jí zatím očividně nechtělo, ale podobně očividně nechtěla přijít o tu možnost.
Edvin její postoj plně respektoval, protáhl se kolem a zmizel v podpalubí.